Hluboko uprostřed tbiliské čtvrti Avlabari se nachází starý, rozpadlý dřevěný dům. Pod ním leží tajná komora s vodou zmáčenými stěnami, kterou osvětluje jediná slabá žárovka, a nachází se tu rezivějící tiskařský lis.

Bídný stav místnosti vůbec neodpovídá jejímu minulému významu: jde o podzemní propagandistickou buňku předrevolučních kavkazských komunistů, kde mladý Josif Džugašvili – později známý jako Stalin – krátkou dobu řídil tisk. Později se objekt stal vysoce navštěvovaným muzeem. Gruzie je dnes ale oddána kapitalismu a spojenectví se Spojenými státy a NATO, takže tento relikt ze sovětské minulosti je spíše něco, co by byla vláda ráda, aby lidé zapomněli.

Muzeum, známé formálně jako Muzeum podzemní tiskárny J. Stalina – nicméně pokračuje. „V roce 1991, když se rozpadl Sovětský svaz, tak tuto budovu převzali kapitalisté a kontrarevoluční zrádci a všechny nás vyhodili ven,“ říká Jiuli Šikmašvili, 78-letý předák Sjednocené komunistické strany Gruzie, který pracuje také jako muzejní kurátor. „Po léta zde pracovali akademici a vědci – a dnes přežíváme z darů od turistů.“

Pro mnoho svých bývalých občanů byl rozpad Sovětského svazu bolestivou tragédií, a války, chudoba a sociální rozklad, které jej následovaly, jen posílili jejich oddanost minulosti. Šikmašvili říká, že bojuje za svůj vlastní pohled na historii a je mu jedno, jak se k tomu staví gruzínská vláda.

„Stát financuje nepravdu o komunistické éře,“ říká. Vláda vytvořila oddělení v Gruzínském národním muzeu nazvané Muzeum sovětské okupace, které předkládá velmi dobře uspořádaný, multimediální – a zcela negativní – pohled na sovětské období.

Muzeum tiskárny nedostává od státu žádnou podporu. „Nikdy jsem v tzv. Muzeu okupace nebyl – nevěřím na to, co říká,“ uvádí Šikmašvili. „Bojujeme za svoji historii a z tohoto místa i za budoucnost naší země.“

Historie tiskárny začíná na začátku minulého století, kdy na základě přímých Leninových pokynů organizoval železničář Michail Bochoridze síť pro-bolševických soudruhů, aby kus po kuse pašovali stranický tisk vlakem do Tbilisi.

V roce 1903 byla tiskárna připravena a rozjela svoji činnost. Komunisté zde na směny ve dne v noci tiskli své brožury v arménštině, gruzínštině a ruštině.

„Stroj byl opravdu hlučný: Bum, bum, bum – celý den a noc. Aby nevzbudili pozornost, používali tento elektrický zvonek,“ vysvětluje Šikmašvili a ukazuje na starý spínač na zdi. „Když se blížil policejní příslušník, žena nahoře dala signál tímto zvonkem. Jedno zazvonění znamenalo pracujte, dvě znamenalo schovejte se a tři znamenalo, že je čas oběda!“

Po vytištění byly letáky pašovány do vlaku a rozváženy po celé oblasti. Bylo to drahé a aby na to byly peníze, provedl Stalin v Tbilisi sérii bankovních loupeží. Stalin sám rovněž v tiskárně krátce pracoval v roce 1905. O rok později byla tiskárna odhalena a tiskařský lis byl zničen.

V roce 1937 ale došlo k jeho obnovení a kolem vzniklo muzeum – vše v režii šéfa Stalinovy tajné policie (rovněž Gruzínce) Lavrentije Beriji. Muzeum pokrývalo život mladého revolucionáře Stalina a jeho články pro tisk – stejně jako místnost, v níž spal. Ve sklepě je kino, které promítalo sovětské filmy a dokumenty; na stěnách jsou Stalinovy básně v jeho rodné gruzínštině. V době největší slávy sem chodilo 800 návštěvníků denně.

V roce 1991 ale bylo muzeum opuštěno a mnoho jeho exponátů bylo propašováno do sousedního Turecka a prodáno. (V Německu vyrobený tiskařský lis ale přežil, zjevně proto, že byl pro sběrače kovu moc těžký, aby jej vynesli.) „Stalin byl největší hvězdou mého života,“ říká Šikmašvili. „Vytvořil ráj a pak – všechno je pryč.“

Gruzínští komunisté se budovy znovu ujali v roce 1998 ve snaze ji opravit. „Místnost tiskárny byla několik let zatopena, a proto byl lis tak těžce poškozen. My, členové Sjednocené komunistické strany Gruzie, jsme se naklusali s kbelíky a vodu jsme ručně odstranili!“

Komora se ale každou zimu znovu zaplavovala a vynášení vody se tak muselo opakovat. Teprve v roce 2012 se s pomocí vycházející komunistické supervelmoci podařilo situaci konečně vyřešit.

„Ten rok k nám přišel na návštěvu starý čínský generál,“ říká Šikmašvili. „Byl tak smutný, když viděl zaplavenou místnost, že se pak rozčílil, stěžoval si tbiliským úřadům a než jsme se rozkoukali, hned nám sem poslali dělníky, kteří komoru konečně spravili. Od té doby už k zatopení nedochází!“

Šikmašvili rovněž napsal dopis svým soudruhům z Čínské komunistické strany do Pekingu s žádostí o finanční pomoc pro vybavení muzea nábytkem. Jeho žádost byla zamítnuta, ale podařilo se zorganizovat schůzku s čínským velvyslanectvím v Tbilisi. Zástupce ambasády poskytl radu, jak přilákat čínské turisty. „Víte, že v Číně je 80 milionů komunistů,“ říká Šikmašvili se zřetelným úsměvem. V tyto dny chodilo do muzea 6 nebo 7 čínských turistických skupin denně, což představovalo velkou většinu návštěvníků.

Při nedávné návštěvě v muzeu se majitel umělecké galerie v Tbilisi, který se uvedl jako Jin, rozhodl ukázat okolí muzea svým čínským příbuzným.  „Většina z nás studovala na střední škole trochu gruzínské historie,“ říká. „Většina Číňanů po čtyřicítce o tomto místu slyšela, protože jsme všichni používali stejné učebnice.“

Vedle standardní sovětské propagandy muzeum vystavuje také pozdravy Maovi a transparenty v mandarínštině. Bez čínsky mluvících průvodců nebo překladatelů je ale těžké přilákat víc dárců.

„Před 20 a dokonce jen před 10 lety uměli čínští turisté, kteří zavítali do Gruzie, vždycky dobře rusky,“ uvádí Šikmašvili. „Dnes už o ruštinu nejeví zájem“.

Stále ale chová naději, že se povědomí o muzeu dostane k dalším Číňanům. Když přijde na návštěvu Jinova rodina, vyndá Šikmašvili s gestem šoumena mapu ukazující základny NATO ve světě, kterou si vytiskl z internetu, a apeluje na své potenciální soudruhy: „NATO obklíčilo Čínu a snaží se ji zničit, právě tak jako zničilo Sovětský svaz,“ říká jim. Oni se smějí, promíchají se, aby si udělali fotky a pak odchází.

„Myslí si, že ví o komunismu všechno,“ pokyvuje hlavou Šikmašvili. „Proto vždycky odejdou. Kdyby jen zůstali a poslouchali – pak by se i něco dozvěděli…“