(1. část – ZDE)

K otázce, jak práce produkuje a reprodukuje kapitálový vztah, hodnotovou formu, v níž je zapletena, existuje další palčivá otázka pro marxistickou teorii, otázka spojená s třídním vědomím: jak může historicky specifická produktivní síla práce v kapitalismu konkrétně rozbít zvěcněné mody, v nichž jej kapitál uvěznil. Toto není metafyzická otázka o údajné lidské podstatě nebo otázka filozofické antropologie; není to ani ontologická otázka, ledaže by se ontologie přepracovala na způsob historické ontologie. Pro Reichelta: „Lidská podstata, jednota jednotlivce s jeho druhovým bytím, existuje pouze v převrácené formě, která musí být odstraněna revoluční praxí.“ [22] Lidská podstata a druhové bytí, na které zde Reichelt poukazuje, není historicky daná nebo pevná lidská přirozenost, ale spíše projekt, který má být aktualizován praxí kolektivního pracovníka; je perspektivní. A tato praxe, vytvořená ve společenské práci, nemá o nic více transhistorickou povahu než práce, která vytváří hodnotu. Vzhledem k historicitě kapitalismu a hodnotové formě je třeba se ptát, jaká síla dřímající ve společenské práci, která produkuje jak abstraktní hodnotu, tak užitnou hodnotu obsaženou ve zboží, má potenciál kapitalismus a hodnotovou formu zničit? Musíme se podívat na ty prvky lidské praxe, praxe kolektivního pracovníka, které kapitalismus vyžaduje jak pro své zhodnocení, tak pro produkci „skutečného bohatství“, prvky, které jsou pro proces akumulace nepostradatelné, ale které také obsahují perspektivu o jeho zničení.

V roce 1970 vznesl Hans-Jürgen Krahl otázku, na kterou marxismus, a zvláště teorie hodnotových forem, potřebuje ještě teoreticky odpovědět: Může „dialektika práce, totiž sociální práce, být nejen neštěstím jejího využití kapitálem, ale také kapitál negující [kapitalnegatorische] produktivní sílou umožňující emancipaci“? [23] Pro Bonefelda je „základním rozporem kapitálu jeho závislost na práci.“ [24] Ale zatímco kapitál je závislý na práci, pro Bonefelda je vztah společenské práce ke kapitálu mnohem složitější: „Kapitál se nemůže autonomizovat od živé práci; jediná možná autonomizace je na straně pracujících. …. Práce existuje jak v kapitálu, tak proti kapitálu, zatímco kapitál existuje pouze v práci a jejím prostřednictvím… Sociální praxe práce existuje proti kapitálu a také jako moment jeho existence.“ [25] Bonefeldovo tvrzení, že společenská praxe práce existuje proti kapitálu je zásadní vhled, ale pouze první krok v reakci na Krahlovu výzvu, která pak vyžaduje úroveň konkretizace, která je mnohem podrobnější a se kterou můj vlastní text nemůže udělat nic víc než na ni poukázat. V Kapitálu nám Marx poskytl klíčové prvky, jako je tato odpověď:

„Práce je především procesem mezi člověkem a přírodou, procesem, kterým člověk svými vlastními činy zprostředkovává, reguluje a řídí látkovou výměnu mezi sebou a přírodou. S přírodními materiály se střetává jako s přírodní silou. Uvádí do pohybu přírodní síly, které patří jeho vlastnímu tělu, jeho pažím, nohám, hlavě a rukám, aby si přivlastnil přírodní materiály ve formě přizpůsobené jeho vlastním potřebám. Tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, a tím zároveň mění svou přirozenost.“ [26]

Je to právě Marxovo tvrzení, že sociální práce jako způsob praxe nemá pouze cíl mimo sebe, ale je jak sama o sobě smysluplným jednáním, tak způsobem sebeutváření, produkce vlastní subjektivity, které muselo podnítit Krahlovu vlastní myšlenkovou linii. Marxovo silné tvrzení, že práce nevytváří pouze hodnotu, ale je „živým ohněm, který dává formu“ [27], je dalším východiskem, a to kriticky důležitým. Potřebujeme prozkoumat konkrétní způsoby, které tento „formodárný oheň“ nabývá v podmínkách skutečné nadvlády kapitálu, způsoby, které obsahují perspektivu ohrožení samotné formy hodnoty a které nelze jednoduše podřídit potřebám samotného kapitálu. Samotné kreativní schopnosti a procesy, například – neredukovatelné na instrumentální racionalitu – které uvolňují produktivní síly práce, jsou nezbytné nejen v konkurenčních bojích kapitálových entit, ale také potenciálně unikají redukci na imperativy kapitálu. Tyto tvůrčí schopnosti kolektivního pracovníka, včetně představivosti, jsou nezbytné pro inovace, které kapitálové entity vyžadují ve svém boji proti rivalům; inovace, jejímž prostřednictvím narůstají nadbytečné zisky díky jejich schopnosti vyrábět zboží pod společensky průměrnou nutnou pracovní dobou požadovanou v daném výrobním odvětví. Stejná schopnost představit si nové formy a způsoby lidského jednání představuje potenciální nebezpečí pro kapitalistický svět, který je také stále více poháněn potřebou znehodnocování a vyhnání mas dělníků z procesů tvorby hodnot, jako prostředku k zajištění pokračování procesu akumulace.

Ale kreativita a představivost, které mohou potenciálně zničit hodnotovou formu, nespočívá ve formách kreativity a představivosti, jimiž kapitál historicky proměnil svět. Nespočívá ve způsobech tvořivosti a představivosti vázaných na formy vědy a techniky, které byly nedílnou součástí samotného vývoje hodnotové formy v průběhu posledních několika staletí, formy spojené výhradně s kvantifikací, s instrumentálním rozumem; k tomu, co Ernst Bloch nazval Kalkül-Natur, příroda jako předmět výpočtu. Je potřeba prozkoumat možnosti propojení Marxova „živého, tvarodárného ohně“ v praxi sociální práce s projektem zaměřeným na to, co Bloch označil za „technologii spojenectví“ [Allianztechnik], založenou na zcela odlišném pojetí vědy, „vědy o tendencích“ [Tendenzwissenschaft], která může rozšířit metabolismus mezi lidstvem a přírodou, na rozdíl od vědy spjaté s kapitálem. Tato věda, nedílně spojená s formou hodnoty, ohrožuje tento metabolismus a předznamenává ekologické katastrofy v měřítku, které nemá obdoby.

Není zde v sázce žádná ideologie neoluddismu, žádná aktualizovaná verze ničení strojů nebo touha po předkapitalistickém světě. Sázky jsou mnohem hlubší. Když uvažujeme o hrozbě pro ekosystém, na kterém závisí lidský život, nejsou to stroje nebo technika. Je to spíše způsob, jakým se příroda, realita, „ukazuje“ lidem. Kapitalismus a jeho věda a technologie jsou založeny na výlučné kvantifikaci a instrumentalizaci celku reality ve službách výroby a její samoúčelné expanze. Skutečná abstrakce hodnoty a práce, do jejichž tajemství začal Marx pronikat, má své základy ve stejných režimech, v nichž se realita ukazuje v podobě moderní, tj. kapitalistické vědy a techniky. Bloch vytvořil toto spojení mezi kapitalistickou produkcí jako nekonečnou akumulací abstraktní hodnoty a vědou a technologií, které ji podporují:

„Výroba je založena na abstraktně rozčleňující, práci rozdělující racionalitě; tato umělost je stejně oddělena od živé celistvosti lidské bytosti, jako je odtržena od „přirozeného“ kontextu daného úkolu… Stroje byly postaveny podle takové odcizené formy chápání a zatlačeny tak daleko do stavu umělosti – a dokonce částečně mimo kategorii předmětů – že začaly osídlovat novou říši duchů… Subjekt balancuje na pokraji absolutního nihilismu; a pokud se tato mechanizace s účelem nebo bez cíle, toto univerzální vyčerpání významu, naplní, pak se budoucí prázdnota může ukázat jako rovná všem úzkostem ze smrti v pozdní antice a všem středověkým úzkostem z pekla.“ [28]

Proti tomu však Bloch staví „princip naděje“ dnes konkretizovaný jak v současné inkarnaci sociální práce, kolektivního pracovníka, tak v možnosti spojenecké technologie a nového vztahu lidstva k přírodě. Předpokladem takového vztahu je, že příroda, hmota, již není pojímána jako mrtvý, inertní objekt, na kterém lidé jednoduše působí svou vůlí; co Bloch nazývá Klotzmaterie, blok nebo hrudka. Místo toho Bloch předkládá „koproduktivitu“ lidstva a přírody, v níž mohou být potenciály obsažené v přírodě a hmotě odemčeny prostřednictvím dialektického vztahu mezi hmotou jako inherentně procesní záležitostí a lidskou praxí; Cílem nové vědy není ovládat a „vysvětlovat“ přírodu, ale vztahovat se k přírodě hermeneuticky (prostřednictvím toho, co Bloch nazývá „objektivně-skutečnou hermeneutikou“), jejímž úkolem je interpretovat, chápat a nikoli mistrovat. Vztah lidstva k přírodě založený na kvantifikaci a matematizaci a způsob racionality, který jej pohání, má totiž za následek krizi, ekologickou krizi, stejně jako sociální vztahy založené na vykořisťování živé práce vedou k sociálně-ekonomickým krizím. A je to stejná racionalita, která zachází s přírodou jako s objektem, který se také pokouší objektivizovat kolektivního pracovníka a transformovat ho/ji ve „věc“.

Jestliže na základě analýzy hodnotové formy připustíme, že neexistuje žádná marxistická politická ekonomie, žádná marxistická ekonomie, je to proto, že Marxův projekt byl kritikou politické ekonomie, kritikou ekonomie a jejího tvrzeními, že je „vědou“. Jak tvrdil Hans-Georg Backhaus:

„Slepota ´moderních´ ekonomů ve vztahu k základnímu záměru Marxovy kritiky je založena na stejném vědeckém, instrumentalistickém chápání vědy, podle kterého je třeba kvalitu redukovat na kvantitu a které považuje ´pravdu´ a ´realitu´ za „metafyzické“ pojmy, které musí být z vědy vyloučeny.“ [29]

Ale nejen společenské vědy, jako ekonomie, trpí tím, co Backhaus nazývá tímto „vědeckým předsudkem“ [30], ale i celé přírodní vědy. A to je místo, kde Blochův nárok na odlišnou vědu a technologii tváří v tvář devastaci – sociální a přírodní – způsobené kapitalismem nabývá na významu. Má-li být realizován projekt lidské Gemeinwesen neboli komunity, je třeba hledat možnosti takové technologie a vědy ve skutečném životním světě kolektivního pracovníka. Jedním z aspektů toho je poznání, že pod zdánlivou objektivitou ekonomických vztahů, na nichž je politická ekonomie a její ekonomické kategorie založeny, leží vztahy mezi lidskými bytostmi, byť v odcizených formách. Zničit hodnotovou formu tedy znamená vidět skrz nebo přes odcizené mody, v nichž se objevuje bezprostřední realita sociálních vztahů, vidět, že se jedná o lidmi vytvořené, zvrácené [verrückte] formy vztahů mezi lidmi – způsoby sebeodcizení. Naznačil jsem, že totalizace, k níž kapitál směřuje, zcela zvěcněný svět, v němž, jak řekl Günther Anders, lidstvo „zastarává“, může mít limit ve vlastní potřebě kapitálu po kreativitě a představivosti kolektivního pracovníka. K tomu bych přidal dopady sociálních a přírodních katastrof, které kapitalismu vlastní neřešitelné rozpory produkují, na pracovníky. To jsou otázky, které je třeba sledovat, stejně jako role revoluční paměti usazené v kolektivním pracovníkovi; dědictví minulých třídních bojů a revolučních převratů, jejichž stopy se neztratily a mohly by být znovu aktivovány.

Lidská bytost má paradoxní existenci: v jednu chvíli se ukazuje jako odhodlaná a rozhodná. Sociální a ekonomické vztahy a kulturní objektivizace se zhmotňují prostřednictvím určitých forem, které jsou výsledkem konkrétních, byť nahodilých, historických trajektorií. V kapitalistické civilizaci se právě prostřednictvím hodnotové formy zvěcňují rozhodující společenské vztahy a dochází ke kulturní objektivizaci. Způsob subjektifikace člověka v kapitalismu je tedy určen hodnotovou formou. Historická trajektorie kapitalismu skutečně znamenala pronikání hodnotové formy do všech oblastí lidské existence. Úkol komunistické revoluce má tedy svůj výchozí bod v protipohybu ze strany určitého společenského nebo třídního nositele [Träger], kolektivního pracovníka, Marxova Gesamtarbeitera, vůči zvěcnění konkretizované hodnotovou formou a její totalizační logikou — jde o protipohyb, který je založen na zkušenostní realitě, skutečných životních procesech tohoto kolektivního pracovníka. Takový protipohyb musí mít základ v samotném soudobém pracovním procesu a jeho zkoumání je dnes naléhavým teoretickým úkolem. Jedním z prvořadých úkolů marxistické teorie je tedy najít právě to, kde lze nalézt onu jiskru revoluce v dnešním zkušenostním životě kolektivního pracovníka, kde může Marxův „formodárný oheň“ vzplanout v revoluční plamen. Jestliže, jak tvrdím, má modální kategorie možnosti [Möglichkeit] přednost před skutečností [Wirklichkeit], pak kde v životních procesech kolektivního pracovníka najdeme možnost zničit hodnotovou formu, převrátit zvěcněný svět kapitalismu a vytvoit to, co Marx nazval lidskou komunitou [Gemeinwesen], udělat skok od „je“ [Sein] k „měl by“ [Sollen]? Jedním z úkolů je tedy najít ono „mělo by“ – komunismus – a podmínky jeho vzniku v rámci možností imanentních převládajícímu „je“, kapitalismu; lokalizovat možnost negace kapitalismu, zrušení proletářské práce, ve skutečných rozporech tohoto řádu a v určitém předmětu revoluce. To je problém, se kterým se Georg Lukács a Ernst Bloch poprvé potýkali na úsvitu toho, co Lukács označil za „věk absolutní hříšnosti“, vyvolaný vypuknutím první světové války, a s nímž se potýkáme dodnes, na začátku druhého desetiletí dvacátého prvního století.

(Konec 2. části a celého textu)