Když NAL vydala týden před protivládními demonstracemi Holešovské výzvy prohlášení, až na výjimky bylo přijato v protivládním hnutí velmi pozitivně. Stejně jako NAL, také mnohé protivládní iniciativy varovaly před více než pochybným složením tzv. Národní rady, před požadavkem na úřednickou vládu, před nacionalistickým a ultrapravicovým potenciálem Holešovské výzvy. Následně se od akcí 14. března odvrátily všechny existující iniciativy, ale například také KSČM.

Holešovský čtvrtek překvapil všechny. Prakticky ve všech krajských městech se konaly demonstrace v počtech od 150 lidí v Jihlavě po 6 000 lidí v Brně. V některých městech okresního formátu došlo k spontánním demonstracím, kdy lidé přišli na náměstí, ačkoliv demonstraci nikdo nepořádal. V Praze pak demonstrace skončila pochodem k budově České televize. Celorepublikově lze počet účastníků demonstrací odhadovat na 15-20 000, přičemž některé odhady jsou i vyšší.

Nečekaný rozsah holešovské akce

Stanovisko NAL k Holešovské výzvě je stále platné, stejně jako výhrady dalších protivládních iniciativ. V čem jsme se ovšem kolektivně všichni zmýlili, je očekávaný rozsah demonstrací. Vezmeme-li dosavadní „akce“ iniciátorů HV a sečteme jimi organizovaná největší veřejná vystoupení, nedostaneme se přes 100 lidí, i když započítáme synergický efekt jejich sjednocení. Pokud to vynásobíme pěti jakožto koeficientem lidové nasranosti, toto číslo vyleze na nějakých 500 lidí. Ve skutečnosti ale dorazilo třeba jen v Praze téměř desetkrát tolik lidí. A otázka je proč.

Je zřejmé, že tuto akci prostě nepořádali pánové Popelka, Mareš, Ponert, Cach a spol. Ti nemají ani organizační talent, ani to nejsou dobří řečníci, nemají charisma a v neposlední řadě nemají zdroje. Demonstrace se staly tak velkými nikoliv díky nim, ale jim navzdory.

Velkou roli sehrály načasování a propagace. Zatímco v době, kdy vláda reformy přijímala, bylo poměrně obtížné dostat do ulic velké počty lidí (ačkoliv několik větších demonstrací se konalo), dva a půl měsíce života ve „zreformovaném“ Česku lidem ukázaly reformy v praxi – při placení v obchodech, při návštěvě úřadu práce, při exekuci, při doručení sociálních dávek, při seznamování se s rozpočty veřejných služeb, apod. Rozhořčení lidí již není pouhou předtuchou budoucích problémů, ale odrazem přímé materiální zkušenosti s následky reforem. Tolik k načasování.

Propagace měla řadu složek. Parlamentní listy psaly o HV prakticky denně a postupně HV probublávala do dalších médií. Po městech jezdily ozvučené vozy. Samolepek a plakátů prý bylo natištěno a rozdistribuováno půl milionu. Propagace na facebooku byla masivní, stejně jako kampaň řetězových e-mailů.

Vzpomeňme si na samotnou zakládající konferenci Holešovské výzvy. Probíhala v podstatě jako série projevů, které vlastně neříkaly vůbec nic relevantního k současné situaci, a po té vystoupili autoři Holešovské výzvy s tím, že vlastně jsou připraveny ozvučené vozy a další prostředky k propagaci a od konference žádali schválení svých návrhů. Když se nyní podíváme na finanční a organizační zdroje potřebné k takto rozsáhlé propagaci, působí „Národní rada“ spíše jako jakési bílé koně pro skutečné organizátory a sponzory.

Nebudeme nyní spekulovat, zda finance zajistil Andrej Babiš a organizaci Unie bezpečnostních složek. Byly by to skutečně jen nepotvrzené spekulace. Stejně tak nemá smysl spekulovat nad úmysly oněch neznámých organizátorů.

Zdá se, že do ulic hnala lidi směs spravedlivého rozhořčení (nad vládou a jejich sociální situací), nahnědlé propagandy (známé fámy o zvýhodňování Romů apod.) i naprosté nesmysly (konspirační teorie a hoaxy). Tento mišmaš krásně zapadá do „ideologie“ HV-NR a rezonuje s každodenní zkušeností lidí, zejména pokud je nechutnost české oficiální politiky odradila od snahy ji pochopit. Každý si v této směsici našel to své. Někteří mohou být dokonce motivováni obavami z budoucího volebního vítězství levice.

Zatím nezní dupot těžkých bot

Dobrou zprávou je, že se nenaplnily obavy, že akce přitáhne převážně ty nahnědle motivované. Naopak na řadě míst se k akcím připojili také Romové, kteří například v Litvínově tvořili značnou část demonstrace. Stejně tak někteří spíše levicově zaměření lidé využili Holešovskou výzvu k svolání demonstrací ve svých městech, jakkoliv si o jejích iniciátorech myslí své.

Lidé zejména mimo Prahu, kteří dosud neměli možnost načerpat politické zkušenosti v protivládním hnutí, prostě nečetli požadavky Holešovské výzvy tak jako my, kteří jsme v protivládním hnutí fakticky od vyhlášení prvních odhadů výsledků voleb 2010.

Za požadavkem vlády odborníků mnozí viděli prostě něco jako přechodnou vládu na krátkou dobu do předčasných voleb, nikoliv Ponertovskou fantasmagorii o vládě lidí prošlých testy emoční inteligence. Husitský chorál mnohým spíše než nacionalismus asocioval vzpouru lidu a defenestraci. České vlajky jim spíše než nacionalistické pochody evokovaly atmosféru listopadu 89. V neposlední řadě sehrál velkou roli i fakt, že drtivá většina lidí vůbec netuší, co jsou svolavatelé zač.

Tento popis do značné míry odpovídá i tomu, že v Praze byla demonstrace menší než například v Brně. Proporcionálně k počtu obyvatel, i když vezmeme do úvahy, že v Praze je více lidí s vysokými příjmy, je tento rozdíl ještě mnohem markantnější, zejména když si uvědomíme, že Praha má spádovou oblast celého Středočeského kraje.

Nižší účast v Praze je pravděpodobně výsledkem toho, že se všechny protivládní iniciativy a opozice, včetně NAL, od Holešovské výzvy distancovaly či před ní dokonce varovaly. Tyto iniciativy mají právě výrazně větší dopad na hnutí v Praze, poskytují větší informovanost, zatímco například na Moravě je jejich dosah podstatně menší.

Na demonstrace přišly tedy velmi rozmanité skupiny lidí, nejen věkově, sociálně, etnicky, ale také politicky. Na některých demonstracích dokonce promluvili zástupci odborů.

Protest přitáhl takové počty lidí také proto, že odbory se prakticky z ulic stáhly po té, co vyhodnotily své loňské akce jako neúspěšné. Lidé v prudce se zhoršující situaci tak mohou být osloveni i takovými dobrodruhy a „mimózami“, jako jsou členové Národní rady, zejména pokud se neseznámili s jejich postoji.

Doleva či s Holešovskou výzvou?

Probíhající akce mají tedy dvojí potenciál. Mohou se stejně tak stát zárodkem hnutí volajícího po vládě tvrdé ruky, ale stejně tak se mohou přelít v lidový odpor zdola navazující na kritiku neoliberalismu a souznějící s odborovým hnutím.

Zda se hnutí přelije v jedno či druhé záleží na řadě faktorů. Nejdůležitějším z nich je právě oživení odborářské protivládní aktivity a schopnost levicového protivládního hnutí intervenovat a nabídnout alternativu.

Náznaky, že by tomu tak mohlo být, se již objevují. Odbory znovu svolávají demonstraci, ProAlt připravuje na duben týden protestů.

Protivládní hnutí ale brzdí neskutečná roztříštěnost. Přitom mezi všemi nezanedbatelnými iniciativami existuje shoda na odporu vůči neoliberalismu, požadavek demise vlády, pokrokové pozice v řadě otázek, odpor vůči nacionalismu a rasismu, a tak dále. Každá jedna iniciativa je konglomerátem lidí s rozličnými levicovými politickými postoji, zahrnující celé levicové politické spektrum názorů od NAL po ČSSD.

Rozdíly mezi jednotlivými iniciativami jsou spíše generační a profesní než politické. Tyto rozdíly v podstatě jsou původcem onoho rozdělení hnutí na řadu větších či spíše menších iniciativ. Neschopnost se sjednotit je podpořena také různými drobnými nespravedlnostmi, které na sobě vzájemně rozličné iniciativy, často ani ne vědomě, ale spíše akcemi jednotlivců, „spáchaly“.

Nyní zřejmě vstupujeme do fáze, kdy se vystupování veřejnosti proti vládě bude stupňovat a kdy tu máme hnutí vyvolané Holešovskou výzvou. Toto hnutí, jak již bylo výše řečeno, může stejně dobře jít politicky doleva jako hodně doprava.
V takové situaci si nemůže levicové protivládní hnutí dovolit komfort skupinkaření, lpění na osobním dobrém pocitu z vlastnictví své malé skupiny podobně smýšlejících, či spíše podobně kulturně naladěných.

Je třeba se vzdát pohádek o tom, že sjednocení je možné pomocí nějaké střešní organizace, koordinace na bázi zástupců iniciativ, apod. To jsou mnohokrát odzkoušené modely, které prostě selhaly a které do značné míry byly u zrodu oněch nedorozumění, které mezi jednotlivé iniciativy zasely zrnko nedůvěry. Něco takové se tudíž pohybuje ve sféře zbožných přání, nikoliv však reality.

Stejně tak nepomůže jednota na bázi od akce k akci. A to už jen z prostých logistických důvodů potřeby mimořádně velkého počtu schůzí, vyjednávání, apod., které ubírají z drahocenného času potřebného na samotné mobilizace na akce a jejich přípravy.
Jediným řešením, které by skutečně transformovalo současnou situaci roztříštěnosti, je spojení se všech iniciativ v jednu jedinou iniciativu, společnou všem, jejichž odpor vůči Nečasově a Kalouskově vládě a jejich neoliberálním reformám vychází z pokrokových pozic.

A cesta k takovéto skutečné jednotě v akci musí být rychlá a organizačně nenáročná. Tato cesta se musí co nejvíce vyhnout budování nových organizačních struktur na zelené louce a dlouhému maratónu dohadů a tzv. dobrých a ještě lepších nápadů.

My všichni, kdo jsme aktivní v protivládním hnutí, se musíme jednoznačně a bez zbytečných řečí vydat na nejpřímější cestu k jednotné protivládní iniciativě schopné zahrnout opravdu všechny dnes relevantní iniciativy. Každý bude muset dát nějakou malou oběť, aby se nestal v budoucnu obětí zneužití protivládního hnutí různými vzývači vlády pevné ruky či miliardářskými vykupiteli.

Nová antikapitalistická levice se o to bude jednoznačně zasazovat.