Začátkem října prošla českými médii zpráva, že v americkém státě Louisiana došlo k „humanitárnímu“ propuštění smrtelně nemocného jednasedmdesátiletého vězně Hermana Wallace. Ten byl v roce 1972 v nespravedlivém procesu odsouzen k doživotnímu vězení za údajnou vraždu strážného při vězeňské vzpouře, k níž se nikdy nepřiznal. Vedení věznice drželo Wallace na samotce dlouhých 41 let! Wallace onemocněl rakovinou jater a věznice to zjistila až v terminálním stádiu nemoci, když již léčba byla beznadějná. Tři dny po propuštění Wallace v kruhu svých blízkých zemřel.

Osud Hermana Wallace, kterého Amnesty International coby člena organizace Černí panteři registrovala jako politického vězně, vrhl paprsek světla na jeden z nejtemnějších aspektů porušování lidských práv ve Spojených státech. Zatímco poměry v koncentračním táboře Guantanamo či věznici Abu Ghraib přece jen navzdory cenzuře obletěly západní svět, realita samotného vězeňského systému přímo v USA zůstává doposud světové veřejnosti spíše skryta.

Spojené státy – vězeňská supervelmoc

Na Spojené státy připadá asi 5 % obyvatel Země. Jejich podíl na počtu vězňů ovšem dosahuje pětinásobné výše – každý čtvrtý vězeň na světě tedy sedí v USA. V současnosti se za mřížemi nachází dva miliony tři statisíc vězňů, nebo jinými slovy jeden ze 107 dospělých Američanů. Je to pětkrát více než v Británii a sedmkrát více než ve Francii. V počtu vězňů na sto tisíc obyvatel (716) za sebou Spojené státy nechávají daleko vzadu i takové země neblaze proslulé svým vězeňstvím jako Rusko (484), Írán (284) a Čína (121). Jednoho ze svých rodičů má za mřížemi dva a půl milionu amerických dětí.

Počet vězňů enormně rostl zejména v posledních třech desetiletích. Vězeňská populace se od roku 1980 ztrojnásobila. Zejména rychle stoupá počet vězňů federálních věznic. Zatímco od 40. do začátku 80. let se pohyboval plus minus okolo 24 tisíc vězňů, od zvolení Reagana až dodnes se vyšplhal až na 219 tisíc! Paradoxní je, že tento nárůst probíhá neméně intenzivně v době, kdy se kriminalita ve Spojených státech oproti minulosti výrazně snížila.

Válka proti chudým a honba za ziskem

Expanze počtu uvězněných ve Spojených státech má několik důvodů. Jedním z nich je přijetí konzervativní agendy drakonických trestů za držení a distribuci drog Reaganovou vládou v 80. letech a pokračování této politiky v letech pozdějších – i za vlád demokratů. Tato politika byla pevnou součástí neoliberální agendy boje proti chudým a menšinám. V 80. letech zasáhla chudinská, převážně černošská a hispánská ghetta amerických velkoměst epidemie užívání drogy crack, což je levný, jinak účinkující a jinak užívaný derivát kokainu. Na pašování kokainu do Spojených států se v té době aktivně podílela CIA, která z jeho prodeje financovala antikomunistické protivládní bojůvky v Nikaragui.

Po rozšíření cracku přijaly mnohé státy velmi přísné zákony za jeho držení, kdy stanovily tzv. mandatorní tresty odnětí svobody – nejnižší výměru, pod kterou soudce nemohl v udělení trestu jít. Za držení 5 gramů cracku stanovil zákon nejnižší možný trest pět let vězení bez možnosti propuštění. U kokainu, užívaného spíše bílou střední třídou a zlatou mládeží, byla hranice pro stejný trest stanovena na 500 gramů!

Vedle toho mnohé státy přijaly nechvalně známou agendu „Třikrát a dost“, která za spáchání tří trestných činů, nezřídka samo o sobě banálních, přikazovala soudcům vynášet rozsudky dlouholetého ba i doživotního vězení. I tato politika dopadala především na chudé a vedla k rychlému zvyšování počtu vězňů drakonicky odsouzených za nenásilné trestné činy. Jeden příklad za všechny: Drogový dealer Ricky Minor byl zatčen policií za držení 1,2 gramů metamfetaminu a chemikálií na výrobu potenciálních dalších 120 gramů této látky. Minor nikdy předtím nebyl ve vězení, ale odsoudili jej v minulosti za několik přestupků včetně řízení pod vlivem drog a strkání do policisty. Od soudu Minor odešel s doživotním trestem bez možnosti propuštění.

Dalším důvodem expanze souostroví PRISON ve Spojených státech jsou zisky. Ostatně jak překvapivé v kapitalismu. Od 80. let se začal prudce rozvíjet fenomén soukromých komerčních věznic. V roce 2011 již v USA existovalo 107 privátních věznic s 86 tisíci dospělými vězni (cca 4% vězeňské populace). Největší firma provozující takové věznice v USA je CCA s 65 věznicemi, která inkasuje každoročně zhruba 1,7 miliard dolarů a čistým ziskem 162 milionů dolarů. Druhá v pořadí je GEO Group s příjmy 1,6 miliardy a čistým ziskem 77,5 milionu dolarů. Příliv nových vězňů je zajištěn spoluprací s imigračním úřadem, který do nich posílá nelegální přistěhovalce. Boom tohoto věznění nastal opět v posledních letech a zejména po 11. září 2001, kdy se počet imigrantů držených v určitý den v amerických věznicích mezi lety 1991 a 2011 zpětinásobil.

V soukromých věznicích se vyrábí výstroj pro americkou armádu ale také spotřební elektronika, nábytek, nebo nářadí. Ovšem také věznice řízené státem, jednotlivými státy, nebo nižšími správními jednotkami poskytují vězně pro potřeby korporací, jako jsou např. IBM, AT&T, Hawlett-Packard a Intel. Řada dalších vězňů musí prakticky v otrockých podmínkách pracovat v zemědělství na polích bavlníku nebo kukuřice. Všichni vězni přitom dostávají za odvedenou práci peníze hluboko pod úrovní minimální mzdy. Rozmach využívání uboze placené práce vězňů korporacemi a nárůst počtu vězněných významně přispěly k stagnaci reálných mezd amerických pracujících v posledních desetiletích.

Věznice místo psychiatrických klinik

Americká vezení představují rezervoár levné pracovní síly, která není pro podnikatele pouze extrémně levná, ale také prakticky bezprávná. Vězni jsou během výkonu trestu i po jeho odpykání zbaveni volebního práva, takže pro politiky nepředstavují zájmovou skupinu a nejsou schopni svá práva bránit skrze zákonodárný systém.

Vězeňská populace je dále velmi často nemocná, což oslabuje možnost obrany. Je děsivou skutečností, že americké věznice jsou zároveň největšími institucemi pro duševně nemocné. Konzervativně-neoliberální politika úspor z 80. let vedla k uzavření řady psychiatrických nemocnic. Výsledkem je, že dnes trpí 40% amerických vězňů nějakou formou duševní nemoci. Mezi vězni jsou například tisíce epileptiků, jejichž záchvaty posuzuje personál věznic jako rušivé a útočné chování a trestá je pobyty na samotce.

800 tisíc vězňů rovněž trpí chronickými zdravotními problémy, např. cukrovkou, hypertenzí, aterosklerózou a AIDS. V mnoha případech se vězňům nedostává optimální zdravotní péče. Možné odpírání léků a lékařské péče představuje jeden z nejúčinnějších systémů kontroly a ovládání chování vězňů. Udává se, že každý rok strávený v americkém vězení zkracuje délku života o dva roky.

Vězni infikovaní virem HIV jsou kapitola sama pro sebe. Ve státě Jižní Karolína musí být všichni nakažení vězni izolování v separovaných jednotkách věznic – bez ohledu na výši trestu a čin, za který byli odsouzeni – a nosit zvláštní odznaky. Nemohou se stýkat s ostatními vězni, nemají právo zúčastnit se pracovních programů umožňujících předčasné propuštění a jsou neustále uráženi strážným personálem. Americká unie pro občanská práva již úspěšně tento systém napadla v jiných státech; v 80. letech se takto bohabojní křesťanští konzervativci chovali k nemocným téměř ve všech státech unie.

Znásilňování, týrání a živoření vězňů

Další strašný aspekt amerických věznic představuje násilí a znásilňování vězňů. Nejen mezi americkou mládeží koluje oblíbený „vtip“ o vězeňských sprchách a spadlém mýdle. Skutečností je, že v amerických vězeních dojde ročně ke znásilnění 217 tisíců vězňů, tj. šesti stům případů denně!

V roce 2009 vydala Komise pro vymýcení znásilňování návrhy, jak s tímto hrozným jevem bojovat – zveřejňovat statistiky, lépe trénovat vězeňské stráže, chránit zranitelné vězně, zamezit konání tělesných prohlídek příslušníkem opačného pohlaví a ulehčit v možnostech sexuální násilí oznamovat. Reakce úřadu pro dohled nad vězeňstvím z Nového Mexika vyjádřila nad návrhy pochopní, nicméně je jako příliš drahé musela s politováním odmítnout. Reakce z Alabamy rovněž mluvila o příliš vysoké ceně za zavedení těchto návrhů, ale přišla navíc s nápadem jak problém řešit – zúžit definici toho, co se považuje za sexuální násilí a znásilnění!

Patrně nejhorší situace panuje v již zmíněných soukromých věznicích. East Mississippi Corectional Facility ve vlastnictví GEO byla žalována Americkou unií pro občanská práva, že drží stovky duševně nemocných vězňů v celách zamořených potkany s otřesnými životními podmínkami. Světla a záchody ve věznici jsou rozbité, lékařská péče bídná, mezi vězni dochází k mnoha sebevraždám. Vězni jsou rovněž biti, mučeni a znásilňováni jak jinými vězni tak strážnými. Vyšetřování úřadu šerifa hrabství Lauderdale tato podezření potvrdila.

Věznice Walnut Grove pro mladistvé spravovaná GEO rovněž ve státe Mississippi musela být dokonce celá vystěhována, když se zjistilo, že strážní zde mladistvé znásilňují, surově je bijí a kopou, nebo jim spoutaným na židli stříkají pro zábavu do očí pepřový sprej. Třináctileté děti byly i roky zavírány na samotku, až se zbláznily. V soukromé věznici spravované CCA v Idahu docházelo zase k takovému množství násilností mezi vězni včetně „gladiátorských her“ organizovaných personálem věznice, že stát CCA vedení věznice zbavil, přičemž poukázal i na falšování pracovních výkazů.

Pobyt v amerických věznicích je ovšem hrůzou sám o sobě, neboť podle panující ideologie nejsou vězni považováni ani tak za lidi jako za zvířata, s nimiž je možné zacházet s naprostou libovůli. Zadržení ve věznici farnosti Orleans v Lousianě v době hurikánu Katrina tak zůstávali uzavřeni ve svých celách, ve tmě, bez klimatizace a často až po krk ponořeni v páchnoucí vodě kontaminované splašky. Mnozí takto museli bez vody a jídla vydržet i dva dny, protože pro situaci záplav se nikdo nenamáhal vytvořit evakuační plán.

V Kalifornii zase federální soud v roce 2009 rozhodl, že stát musí snížit přeplněnost svých věznic a to z 200 alespoň na 137,5 procenta, neboť tehdejší stav vězeňství podle soudu představoval coby neobvyklý a krutý trest porušení americké ústavy. Kalifornie požadovanou kvótu dodnes nesplnila, a to i přesto, že přeplněnost svých státních věznic „řešila“ posíláním vězňů do věznic okresních a soukromých.

Uvedené údaje představují dostatečný byť jistě ne vyčerpávající popis hrůz amerického vězeňského systému. Jakkoliv vlivem aktivismu lidskoprávních organizací dochází občas k dílčím zlepšením a průlomům na konkrétních místech, celkový stav zůstává takto katastrofický po celá desetiletí. Ač největší ekonomika planety oplývající obrovskými zdroji, systémem svých věznic se Spojené státy řadí mezi nejzaostalejší a nejzpátečnější země světa.