Dle současné české státní doktríny zvítězila v listopadu 1989 pravda a láska nad lží a nenávistí. K tomuto masově rozšířenému (a částí mas bohužel dodnes přijímanému) tvrzení bývá často připojováno, že předlistopadový režim vedl lidi k tomu, aby se starali jen sami o sebe a na společnost kašlali a podle toho prý ta společnost dnes vypadá tak neutěšeně.

V listopadu 1989 jsem byl malým dítětem a nemohu tak srovnávat z vlastní zkušenosti, nicméně nemohu přehlédnout dnešní stále intenzivnější bujení individualismu, egoismu a sobectví a s tím souvisejícího fašistického (anebo přinejmenším fašismu blízkého) přístupu k celým rozsáhlým skupinám spoluobčanů. Adorace silných a úspěšných a opovrhování slabšími a méně úspěšnými přesně odpovídá zvířecké fašistické nauce. Třídní nenávist byla nahrazena třídní závistí. Zatímco kdysi dělníci ve velkém nahlíželi na továrníky, statkáře a zámecké pány pohledem: „Podívejte se, jak nás dře a na nás bohatne, ale jednou mu to sebereme!“, dnes obdivně vzdychají: „Ó, ten je bohatý a úspěšný, takový také chci být!“

Jedním z neblahých projevů protispolečenského jednání, které od r. 1989 bezpochyby neustále sílí, jsou krádeže, loupeže, výtržnosti nebo vandalismus. Často slyšíme o těchto jevech nebo v horším případě jsme i osobně jejich svědky. Pachatel páše a třeba i větší počet náhodně přítomných osob přihlíží, aniž by jakkoli zasáhla. Přitom jistě ne každému je takové protispolečenské jednání lhostejné, nicméně riskovat, že například napomenutý výtržník zareaguje bodnutím nože, se chce málokomu. Mám však obavu, že stále větší část občanů ani nezavolá policii, protože, koneckonců, jich osobně se věc netýká. Vybavuji si v této souvislosti píseň Petra Jandy „Díval ses škodolibě na rvačku pět na jednoho / když začli tebe mlátit, poznals, že ti nepomohou / a všichni šli dál…“ (Po 89. roce autor moralizovaní zanechal a namísto proti sobeckosti začal bojovat za zvolení Schwarzenberga prezidentem…)

Vandalství pochopitelně existovalo už mnohem dříve (vzpomeňme na film „Proč?“ z r. 1987), nicméně není náhodné, že stejně jako další kriminální a asociální jevy neuvěřitelně zesílilo v režimu, který dřívější důraz na kolektivismus (bohužel v praxi stranickými a státními činiteli ne vždy důsledně uplatňovaný) nahradil vyhroceným individualismem. Hesla „každý podle svých možností, každému podle jeho práce“ a „kdo nepracuje, ať nejí“ (platné za předpokladu, že je dotyčný práce schopen!) byla nahrazena základními zákony restaurovaného kapitalismu „každý ať se stará sám o sebe“ a „nehas, co tě nepálí“.

K napsání této úvahy mě přiměl zážitek z pražských Petrovic, na banálním příkladu názorně propojující současně krádež, vandalství i tragikomedii soukromého vlastnictví. Na jedné ulici jsou dvě pumpy. Vodní, nikoli benzínové. Spodní se zřejmě už po delší čas nepoužívala, horní byla funkční a jednou jsem tam viděl dítě pumpovat vodu. (Pro mě jako pro dítě bylo také pumpování vody zábavou.) Brzy poté kdosi z horní pumpy odcizil páku. Nebyl to první případ, kde jsem se s tím setkal. Někde kradou celou horní část, kterou drží dva šrouby. Ve sběru se za to pár korun dostane. Po pár dnech už horní pumpa měla páku zpět, ale zamčenou mohutným řetězem, aby někdo „nekradl“ vodu. Nebo spíš páku. Takže pro kolemjdoucího je to nastejno, jako by tam pumpa nebyla vůbec. Na dolní pumpě ovšem páka zmizela. Tedy majitel nebo uživatel odcizeného majetku shodný předmět odcizil jinde a ještě si jej zamkl řetězem, aby mu někdo neodcizil i ten „náhradní“.

Možná se to jeví jako maličkost, ale já se domnívám, že v zájmu hygieny je veřejný přístup k vodě na ulicích měst a obcí důležitý a možnost si nabrat vodu nebo umýt ruce či obličej v parném dni nemálo lidí ocení. Bohužel, v posledních asi 20 letech velká část pump a hydrantů na ulicích zmizela nebo je nefunkční, protože co může sloužit všem, o to se nikdo nestará. Tedy v tomto případě patřičné orgány územní správy. Podobně můžeme ve velkém vidět na ulicích postupné mizení nebo pustnutí záhonů, laviček či nástěnek. Tento jev bezpochyby souvisí i s vandalismem, kvůli kterému je údržba veřejného mobiliáře stále náročnější…

Soukromovlastnická psychologie, pěstovaná u nás oficiálně už bezmála po čtvrt století, se projevuje nejen lhostejností ke společnému majetku a jeho úmyslným poškozováním (mentalitu typu „hele, jízdní řád, tak ho strhnu, ať nikdo neví, kdy mu to jede“, vážně nechápu), ale i opovrhováním lidmi v obtížné situaci ze strany těch, kdo v ní sami nejsou, nebyli a nedokáží si ji představit. Při rozhovorech s lidmi, které z jiných zkušeností rozhodně nemohu považovat za hloupé, se běžně setkávám s nenávistí k bezdomovcům, nezaměstnaným, ale i k celým národům, národnostem a rasám. Dnes například jeden můj kolega v zaměstnání filozofoval o tom, že „nepřizpůsobivé je třeba mlátit a mlátit tak dlouho, dokud se nepřizpůsobí“ a že „jinak makat nebudou“. Na mou námitku, že mlácení jim práci nedá, protože s jejím sehnáním má problém i značná část „přizpůsobivé většiny“, reagoval slovy, že „pokud dostanou pořádně přes držku, práci si najdou“. Osob s podobným náhledem na věc znám více. Jsem si však jist, že se nikdy nedostali do situace, kdy zůstali bez práce. A pochybuji o tom, že pokud by se do ní dostali, přijali by s povděkem, kdyby místo práce dostali do držky…

Nenávist k přistěhovalcům je pak už koloritem dnešní doby. Mnozí mí čeští kolegové okázale opovrhují svými spolupracovníky zahraničního původu, snad v domnění, že jim cizinci berou práci, což rozhodně není pravda, jelikož nevím o jediném Čechovi, který by byl propuštěn nebo nepřijat proto, že se na jeho místo přihlásil cizinec. Podnik platí Čechům i cizincům stejně a cizince přijímá proto, že se na požadovaná místa nehlásí dostatek Čechů. Ti by jinak bezpochyby dostali přednost, ovšem nikoli z důvodů národnostní či rasové nadřazenosti, nýbrž logicky proto, že bezvadně ovládají domácí jazyk, stejně jako by ze stejného důvodu dostali přednost v Německu Němci či ve Finsku Finové. Přitom odpůrci přistěhovalců si vůbec nepřipouštějí, že se sami mohou snadno dostat do situace, kdy nebudou moci v rodné zemi zavadit o práci a budou se za ní ubírat do jazykově cizího prostředí…

Jiný můj kolega se jednou rozhorlil, jak je dnes všechno špatné a že by bylo potřeba vyvlastnit kapitalisty. Než jsem ho stačil pochválit, jak pokrokově smýšlí, dodal: „Hitlera na ně!“

I přátelé mi potvrdili, že vztahy na pracovištích se stále zhoršují a rozmáhá se snaha o získání výhod na úkor druhých, donášení, podlézání nadřízeným a terorizace podřízených. Nositelé těchto metod si neuvědomují, že jimi zaváděné novoty se mohou velmi snadno obrátit proti nim. Kolegové s nimi budou jednat v podobném duchu. Proto považuji za velmi varovné prohlášení Andreje Babiše, že by stát měl být řízen jako firma. Kapitalistický podnik je přece pravým opakem demokracie, naopak je řízen v podstatě fašisticky – buď poslouchej, co se ti nařídí, nebo táhni! Uplatnit tento přístup v rámci celého státu se mi jeví krajně nešťastným. (Dovedete si představit, že by dělníci řekli: My jsme si, pane řediteli / vedoucí, odhlasovali, že vás nechceme, na vaše místo volíme tady Tondu a vám nabízíme zametání dvora, ale raději pod dohledem, abyste na tom nic nezkazil…?)

A tím bych ukončil své nesourodé zamyšlení nad tím, že výchova v duchu individualismu a uctívání soukromého vlastnictví (logicky ruku v ruce s pohrdáním kolektivem a opovrhováním společenským vlastnictvím) vede k fašizaci společnosti. Koneckonců, vzhledem k úpadku školství dnes řada absolventů nejen základních, ale dokonce i středních a vysokých škol nepozná rozdíl mezi větou: „Je třeba bít fašisty!“ a „Je třeba být fašisty!“