„Je suis Charlie“ (Já jsem Charlie). Tak zní fráze v každých novinách, na každém tweetu, na demonstracích konaných ve městech po celé Evropě. Vyjádření solidarity s lidmi zabitými při útoku na kancelář Charlie Hebdo je působivé. Přichází ale pozdě. Kdyby v uplynulých dvaceti letech zaujali novináři, umělci a političtí aktivisté pevnější postoj k svobodě projevu, nemuselo k nim nikdy dojít.

Místo toho ale pomáhali vytvářet kulturu sebecenzurování. Částečně jde o otázku strachu a neochoty převzít na sebe riziko, které na sebe vzali redaktoři Charlie Hebdo a za které museli zaplatit tak vysokou cenu. Strach představuje ale jen částečné vysvětlení. V uplynulých dvaceti letech zde také vznikl jakýsi morální závazek cenzurovat se, jakési přesvědčení, že žijeme-li v pluralitní společnosti musíme hlídat veřejný diskurs o odlišných kulturách a názorech a omezit se v projevech tak, abychom nikoho neurazili. Slovy britského sociologa Tariqa Modooda, „pokud chtějí lidé společně obývat stejný politický prostor, musí se vzájemně omezovat v rozsahu své kritiky vůči fundamentálním přesvědčením toho druhého.“

Toto přesvědčení se natolik upevnilo, že jej přejali i aktivisté za svobodu slova. Před šesti lety publikovala jedna z předních světových organizací hájících svobodu slova, Index on Censorship, ve svém časopise rozhovor s dánsko-americkou akademičkou Jytte Klausenovou o její knize věnované tématu dánské komiksové kontroverse. Organizace nicméně odmítla nabídku, aby použila jakýkoliv z oněch komiksových obrázků jako ilustraci k danému rozhovoru. Byl jsem tehdy členem správní rady Indexu a proti tomuto rozhodnutí jsem jako jediný veřejně protestoval. „Tím že jsme komiks nepublikovali, pomohl Index nejen posílit kulturu cenzurování, ale také oslabil svoji vlastní autoritu takovou kulturu narušovat.

Dnes Index on Censorship trvá na tom, že o svobodě projevu nelze vyjednávat a vyzvývá „ty, kteří věří v základní právo na svobodu projevu, aby se připojili k zveřejňování komiksů a obálek Charlie Hebdo.“ Kultura sebecenzurování ale už mezitím hluboce zakořenila. Ostatně samotný Charlie Hebdo ji svého času zpochybnil. Příliš často se obrana svobody projevu stala předmětem dvojího metru.

Je ironií, že těmi, kdo nejvíce trpí kulturou cenzury, jsou samy menšinové komunity. Dosáhnout jakékoliv společenské změny nebo sociálního pokroku nezbytně znamená urazit něčí hluboké přesvědčení. „To nemůžeš říkat!“ – je velmi častou odpovědí mocných ve chvíli, kdy je jejich moc ohrožena. Souhlasit s tím, že určité věci nelze říkat, znamená souhlasit s tím, že určité formy moci nelze zpochybňovat. Právo „kritizovat základní přesvědčení a víru druhých“ představuje bránu k otevřené a různorodé společnosti. Jakmile se tohoto práva ve jménu „tolerance“ nebo „respektu“ vzdáme, staneme se méně schopni ohrožovat mocné a bojovat proti nespravedlnosti.

Zatím však již s prvními zprávami o střelbě v Charlie Hebdo slyšíme hlasy, podle kterých byl magazín „rasistickou institucí“ a jeho karikaturisté si když už ne zasloužili, to co dostali, tak si o to alespoň koledovali svým flirtováním s útoky proti islámu. Skutečně rasistickou je přitom myšlenka, že to jsou pouze milí bílí liberálové, kteří chtějí napadat náboženství, zničit jeho nároky, nebo jsou schopní se vyrovnat s existencí satiry a zesměšňování. Ti, kteří tvrdí, že je „rasistické“ nebo „islamofobní“ vysmívat se proroku Mohammedovi, si asi podobně jako rasisté představují, že všichni muslimové budou reakcionáři. Levicový „antifašismus“ si tu podává ruku s pravicovou proti-muslimskou bigotností.

To, co se označuje jako „urážka komunity“ ve skutečnosti většinou reflektuje boj uvnitř komunit. Jak mezi muslimskými komunitami na Západě tak v převážně muslimských zemích na celém světě žijí statisíce muslimů, kteří odmítají reakční názory, politiku a instituce založené na náboženství; spisovatelé, karikaturisté a političtí aktivisté dávají svůj život v sázku v boji za zrušení zákonů o rouhání, v boji za rovná práva a demokratické svobody; Jsou to lidé jako pakistánský karikaturista Sabir Nazar, bangladešská spisovatelka Taslima Nasreenová, která uprchla před hrozbami smrti do Indie, nebo íránský blogger Soheil Arabi odsouzený minulý rok za „urážku Proroka“ k trestu smrti. To, k čemu došlo v redakci Charlie Hebdo v Paříží nás může šokovat, ale lidé v nezápadním světě bojující za svá práva čelí takovým hrozbám každý den.

Reakcionáře v muslimských komunitách i mimo ně posiluje bojácnost mnoha pseudo-liberálů, jejich neochota postavit se za základní liberální principy a jejich připravenost zradit pokrokové členy uvnitř menšinových komunit. Na jedné straně to dává manévrovací prostor muslimským extremistům. Čím více společnost umožňuje, aby se některým lidem dostalo urážky, tím více se v některých situacích budou lidé skutečně cítit uraženi. A tím ostřeji mohou dát své rozhořčení najevo. Extremisté, kteří na to odpoví stejně jako vrazi redaktorů Charlie Hebdo, tu budou vždycky. Skutečným problémem ale je, že se jejich akcím dostává falešné morální legitimity ze strany pseudo-liberálů, podle kterých je nepřijatelné někoho urazit.

Liberální bojácnost také pomáhá rozdmýchávat protimuslimské nálady. Živí rasistickou představu, že všichni muslimové jsou reakční, že muslimové jsou problém, že muslimská imigrace musí být zastavena a muslimské komunity musí být ostřeji sledovány policií. Vytváří prostor pro organizace jako Národní fronta, aby šířily svůj jed. Zda-li po zabíjení v Charlie Hebdo dojde k vzedmutí protimuslimských nálad se ještě uvidí, i když už přicházejí zprávy o útocích na mešity a komunitní centra. V podpoře reakčních názorů na muslimy bohužel svou roli sehráli i pseudoliberálové.

Vysmívat se náboženství a bránit svobodu projevu neznamená napadat menšinové komunity. Naopak: bez obojího není možné bránit svobody muslimů ani kohokoliv jiného. A proto nás nechte napadat islamisty a všechny reakcionáře v muslimských komunitách stejně jako protimuslimské reakcionáře, ale stejně tak pojďme vyzvat k zodpovědnosti i pseudoliberály.