V únoru a začátkem dubna se v americkém Chicagu konaly dvoukolové volby padesáti radních tohoto velkoměsta a rovněž volby jeho starosty. Bezmála třímilionové město je léta zcela v rukou Demokratické strany, jejíž politici jsou mnohdy provázáni se zájmy různých kapitálových skupin a developerů. To vedlo k rostoucí gentrifikaci v řadě čtvrtí s vyháněním dělnických rodin zejména z řad menšin, stejně jako ke snahám omezovat veřejné služby, rušit školy, nebo snižovat mzdy zaměstnanců města. V neposlední řadě byla chicagská politika poznamenána řadou korupčních kauz. Letošní komunální volby nicméně přinesly velký úspěch levicových kandidátů ze sociálních hnutích, kteří se v mnoha případech otevřeně hlásí k socialismu, a porážku pravičáků a nastrčených koní developerů.

Není mnoho radních velkých měst, natož politiků na vyšší úrovni, kteří by se ve Spojených státech otevřeně hlásili k socialismu. V současnosti má z amerických velkoměst „radikálně levicového“ (v kontextu Spojených států) starostu pouze Jackson v Mississippi, což je paradoxní, neboť právě tento stát se celá desetiletí nacházel a do značné míry stále nachází na samém chvostu společenského pokroku v USA, ať jde o socio-ekonomické či rasové otázky. Posledním starostou velkého amerického města, který se deklaroval přímo jako socialista, byl Frank Zeidler, který v letech 1948-1960 starostoval wisconsinskému Milwaukee, městu s bohatou socialistickou tradicí.

Letošní komunální volby v Chicagu sice nepřinesly průlom právě na místě nejodpovědnějším, nicméně třetí největší velkoměsto USA s metropolitní oblastí o devíti milionech lidí se stalo svědkem nebývalého úspěchu radních zvolených na otevřeně socialistických platformách. Radní, v USA nazývaní aldermen, jsou v tomto městě voleni po jednotlivých padesáti obvodech, přičemž v současnosti politickému životu naprosto dominuje Demokratická strana (chicagským radním už před volbami nebyl žádný člen Republikánské strany). Do letošního roku v radě seděl jediný socialista, Carlos Rosa z 35. obvodu. Nyní se situace značně změnila.

Demokratičtí socialisté proti zdražování nájemného a za zachování škol

Ve volbách uspělo hned šest kandidátů otevřeně se hlásících k tzv. demokratickému socialismu. Již v prvním kole obhájil svůj mandát zmíněný Carlos Rosa a spolu s ním Daniel La Spata, politický nováček. První z nich vyhrál rozdílem 20 % a druhému se podařilo získat na svoji stranu dvě třetiny voličů. V druhém kolem v rozstřelu dvou kandidátů s největším počtem hlasů z prvního kola, kde nikdo nezískal přes 50 % hlasů, uspěli další čtyři členové Demokratických socialistů Ameriky, nebo kandidáti hlásící se k socialismu: Byron Sigcho-Lopez, Rossana Rodriguez-Sanchezová, André Vasquez a Jeanette Taylorová. Všech šest nyní plánuje založit na chicagské radnici socialistický caucus (klub), něco, co nebylo v americké politice viděno po celá desetiletí.

Úspěch „radikálně levicových“ kandidátů nebyl náhodný a nespadl z nebe. Stála za ním léta obětavé práce a aktivismu, jemuž dominovaly otázky bydlení a školství, které se také podařilo dostat do centra předvolební debaty. Chicago si v roce 2012 prošlo významnou stávkou učitelů a v roce 2015 (nutno říct, že neúspěšným) bojem proti znovuzvolení obamovského starosty Rahma Emanuela. I na základě těchto bojů došlo k významnému posunu do leva v odborovém hnutí, zejména mezi učiteli (CTU), pracujícími ve zdravotnictví a pečovatelských službách (SEIU) a v komunitních organizacích sdružujících dělnické rodiny v boji proti gentrifikaci. Každý ze zvolených socialistů měl za sebou právě takové boje:

Carlos Rosa postavil svoji kampaň jako referendum o zavedení regulace nájemného v rychle se gentrifikujícím předměstí, odkud dříve muselo odejít mnoho pracujících a chudých rodin, a ostře se vymezil proti developerům a velkým pozemkovým vlastníkům. Za ústředního protivníka ve své kampani si vybral bohatého místního developera Marka Fishmana, který financoval jeho protikandidátku. Vedle toho se Rosa angažoval v boji proti stavbě policejní akademie. Rovněž La Spata se zaměřil na boj se zdražováním nájemného a cen bytů zejména v dělnických, hispánských čtvrtích Logan Square a Humboldt Park v 1. obvodě a proti zástavbě městských parků, a obdobně se angažoval i Sigcho-Lopez v převážně Mexičany obývaných čtvrtích Pilsen v 25. obvodě. Jeho zásluhou se také zabránilo zavření některých škol.

Rodriguez-Sanchezová, bývalá učitelka z Portorika z rodiny zapojené do kampaně za nezávislost této americké kolonie, má za sebou historii práce v hnutí proti vyhánění nájemníků, proti posilování policejních pravomocí a proti privatizaci veřejných služeb. Její kandidaturu aktivně podpořila trockistická Mezinárodní socialistická organizace a Socialistická alternativa. Taylorová držela v roce 2015 34-denní hladovku proti uzavření střední školy v její čtvrti a také se angažovala za odškodění převážně chudších lidí, kteří by se museli stěhovat kvůli stavbě Knihovny Baracka Obamy. Podařilo se jí uspět ve 20. obvodě. Vasquez ve 40. obvodě zvítězil s podporou koalice Reclaim Chicago zejména na protikorupčním programu.

Je zřejmé, že volební úspěch socialistů v tomto případě přišel na základě grass-root angažovanosti kandidátů a podpory od komunitních organizací a odborů na pozadí celkového vzedmutí třídního boje pracujících ve Spojených státech. Šest více méně otevřených socialistů z 50 křesel je slušný začátek, ovšem pouze začátek. Nyní bude třeba ukázat, že důvěra pracujících Chicaga nebyla promrhána nadarmo. Podle zpráv se ovšem do socialistického klubu chystají zapojit i další radní, ať již z akademické sféry, z nové levice (progresivní klub), nebo jiných kampaní. Příkladem budiž Maria Haddenová z 49. obvodu, která v letech 2010-2018 organizovala hnutí za participativní rozpočty v mnoha městech amerického středozápadu.

Být černošská lesba z Vás socialistku neudělá

Poměrně velké pozornosti, a to i v mainstreamových médiích v České republice, se pro svoji „pikantnost“ dostalo zprávě, že chicagskou starostkou byla zvolena černošská lesba Lori Lightfootová. Ačkoliv pro pravičácké bigoty je už tato skutečnost důvodem k posměškům, nebo útokům, pro část levicových aktivistů se podle všeho neméně bizarně jeví tato volba jako úspěch, neboť černošská lesba se v chápání tzv. intersekcionalistické doktríny musí zákonitě jevit jako levicová bojovnice proti útlaku.

Na příkladu Lightfootové se ukazuje, že protidělnická a protimarxistická intersekcionalistická doktrína v reálném životě škodí a klame normální pracující lidi. Zvolení Lightfootové starostkou rozhodně nevzbudilo mezi radikální levicí a chudými, dělnickými komunitami nějaké nadšení. Učitelské odbory otevřeně podporovaly její protikandidátku Toni Preckwinklovou, která nicméně rovněž zaujímala spíše středovou pozici a obhajovala svého času škrty ve zdravotnictví.

Každopádně Lightfootová se na rozdíl od ní podílela v městské administrativě Rahma Emanuela na úřední kontrole policie, při které postupovala velmi laxně proti pachatelům policejního násilí včetně případu vraždy dvaadvacetileté Rekie Boydové v roce 2012. Vedle toho pracovala jako prokurátorka a korporátní právnička – v obou případech proti zájmu pracujících. Jednu dobu hájila i zájmy Republikánské strany.

Lightfootová přijala během své kampaně dary od neprůhledných sdružení např. Change Chicago a od lidí spojených s bývalým vedením města. Sečteno a podtrženo, levicová kandidátka to v žádném případě není. Na druhou stranu nedošlo k zvolení lidí zcela otevřeně sloužících developerům a finančním skupinám (kandidoval např. bývalý bankéř z Goldman Sachs, Bill Daley) s programem privatizace škol, zmrazení mezd pracovníků městských služeb apod.

Co je důležité, Lightfoodová to bude mít jako starostka těžké. Ne jako černošská lesba, ale jako pravicová, liberální politička bude muset čelit nejen velkému Progresivnímu klubu, který se v minulých letech nechoval vždy progresivně, ale především novému Socialistickému klubu plného dynamických lidí se zkušenostmi z bojů a výraznou podporou z řad pracujících a chudých. Na rozdíl od svých předchůdců v úřadě navíc nemá velké zkušenosti s politickými machinacemi a postrádá vlivné politické spojence i sponzory.

Lze se tedy těšit, že se chicagské socialistické levici podaří přejít do ofenzívy, rozšířit svůj vliv a uspět nejen v boji s místními developery, realitními spekulanty a podnikatelskými kmotry, ale stát se také inspirujícím centrem pro úspěch obdobných sil ve Spojených státech na městské, státní i federální úrovni.