Již po více než dvacet let používá pravice, její politici a její média proti levici jeden a ten samý bič – spojování levice s minulým režimem a jeho nedemokratickou podstatou. Prorežimní novináři proto vždy, když se blíží 25. únor, se svými fotoaparáty a diktafony nedočkavě postávají u hrobu Klementa Gottwalda a doufají v hojnou účast „levice“. Letos se jim poštěstilo přivítat pouze 30tičlenou skupinku nostalgiků z řad KSČM v čele s poslankyní Martou Semelovou a několika mladými příznivci Svazu mladých komunistů Československa. Další medvědí služba levicovým myšlenkám dokonána.

Jenže otázka nestojí tak, jestli „zapřít“ Gottwalda a vyhnout se tak skandalizaci v oficiálních médiích. Otázka zní, jestli je na místě Gottwaldovu osobu a předlistopadový režim jako takový oslavovat – nikoliv z hlediska současného systému, ale z hlediska úsilí o sociálně spravedlivou společnost.

Uveďme některé důvody, proč Klementa Gottwalda neoslavovat.

Klement Gottwald stanul v čele KSČ na 5. sjezdu v roce 1929 a nutno dodat, že díky byrokratickým zásahům, které například odstavily od možnosti se účastnit delegáty za Liberecko stojící v čele tehdejší levé protistalinské opozice vůči vedení KSČ.

Podle některých odhadů došlo po 5. sjezdu až k 90% úbytku počtu členů KSČ. Tento úbytek se dotkl zejména organizovaného dělnictva. Tuto ztrátu se pak Gottwald snažil dohnat vyhrocenou rétorikou, která přitáhla část převážně nedělnické radikální mládeže.

Klement Gottwald byl v té době také proponentem tehdejší Stalinovy politiky, která označovala sociální demokraty za sociálfašisty – větší nepřátele než fašisty, která prakticky bránila jednotě levice v boji proti fašismu. Následně Klement Gottwald ochotně následoval každé Stalinovo otočení politickým kormidlem o 180 stupňů, například do vod lidové fronty s „demokratickými kapitalisty“.

Po válce byl prvorepublikový režim hluboce zdiskreditovaný svojí abdikací před Hitlerem, sociálními poměry zejména v době krize 30. let a v neposlední řadě často krvavým potlačováním protestů pracujících a národnostních menšin. Myšlenka socialismu byla tak populární, že se k ní hlásily i v podstatě pravicoví lidovci a národní socialisté.

Již ke konci války začaly zezdola vznikat závodní rady, které přebíraly do svých rukou podniky. Nemalou roli v tomto hnutí hráli řadoví komunisté. Podobně vznikaly tzv. revoluční gardy a národní výbory jakožto určitá demokratická alternativa k byrokratické státní správě První republiky.

Po svém návratu z emigrace v Moskvě Gottwald a jeho nejbližší spolupracovníci sehráli významnou úlohu v upozadění tohoto hnutí. V duchu národní fronty a tzv. lidové demokracie – tedy spolupráce s prvorepublikovými stranami, které nekolaborovaly s nacistickým režimem – napomohli omezení role závodních rad, rozpuštění revolučních gard a podřízením si dalších forem sebeorganizace pracujících. Gottwaldovo vedení KSČ vlastně hájilo zachování jakéhosi reformovaného demokratického kapitalismu, který se bude držet spojenectví se Sovětským svazem.

Teprve když v roce 1947 došlo k rozpadu spojenectví SSSR s USA a Velkou Británií a vypuknutí Studené války, se Gottwaldovo vedení po Varšavské poradě „rozhodlo“ pro socialismus pod heslem „nedopustíme francouzský a italský scénář“ (KS Francie a Itálie byly tehdy vyobcovány z tamních vlád).

Únor 1948 pak přinesl rozuzlení. Konspirační teorie o tom, že malá skupinka komunistů proti vůli národa provedla puč, jsou čistě účelové. Ale přestože měl tzv. Vítězný únor ohromnou podporu obyvatel, masy v něm hrály spíše doplňkovou roli.

Gottwaldovo vedení se postaralo o to, aby toto úsilí o socialismus skončilo něčím, co by se dalo nazvat politickým vyvlastněním mas. V letech 1948-53 byly postupně utahovány šrouby režimu, který nahradil autentickou moc pracujících zdola všeobjímající nadvládou nové byrokracie.

A Klement Gottwald byl ústřední postavou importu stalinského modelu socialismu (tehdy ještě s velkým S) do Československa. Bonmotem by se dalo říci, že místo slibované diktatury proletariátu (2. pád koho, čeho?) zavedl diktaturu proletariátu (3. pád komu, čemu).

Krátce po Gottwaldově smrti v roce 1953 pak tento režim krvavě potlačil masovou dělnickou stávku proti Zápotockého měnové reformě, do které se zapojila až čtvrtina všeho dělnictva a kterou v řadě případů nevedli „protisocialistické živly“, nýbrž řadoví pracující, včetně řadových komunistů.

Oslavovatelé Gottwalda toto zřejmě nechtějí vidět. Předlistopadový režim stále považují, alespoň v nostalgické rovině, za alternativu vůči současnému neoliberálnímu kapitalismu. To, že sami pracující, o které se měl opírat, dali ohromnou podporu reformnímu vedení KSČ koncem 60. let či dokonce v roce 1989 přivítali a aktivně podpořili pád režimu, je pro gottwaldovské nostalgiky zřejmě irelevantní.

Konec konců předlistopadový režim jako takový sehrál zásadní roli v tom, že revoluce roku 1989 skončila obnovou kapitalismu. Jako vždy, když má někdo zásadní problém s pochopením dějin, přichází na řadu jediná berlička – konspirační teorie. Ta listopadová má za to, že rok 1989 byl zinscenován ze západu placenými disidenty, kteří zmanipulovali lid.

Tato teorie je stejně ubohá jako ta pravičácká o komunistickém puči v roce 1948 a úplně stejně ignoruje zásadní skutečnosti.

Faktem je, že lidé jsou náchylní podlehnout manipulaci tehdy, pokud jsou atomizovaní. A rozbitím jakékoliv nezávislé sebeorganizace pracujících minulý režim tuto atomizaci vytvořil již v letech 1948-53, během normalizace pak výrazně prohloubil.

„Brežněvovský socialismus“ (u nás normalizace, v Maďarsku kádárovský „salámový socialismus“) byl vysloveně živnou půdou pro rozvoj kapitalistické mentality sobectví, individualismu a hrabání si na svém vlastním písečku.

Lidé byli soustavně vedeni k tomu se o nic nestarat, jen o blaho své a své rodiny, uzavírat se do malého okruhu rodiny a nejbližších přátel, a hlavně se nestarat o politiku. Vládnoucí byrokraté odhodili jakoukoliv ideologii a šli si nepokrytě za svými výsadami a mamonem.

Oficiální propaganda soustavně lhala o situaci v zemi. Takže nepřekvapí, že i vcelku objektivní zprávy o životě v kapitalistickém světě byly všeobecně považovány za vylhané.

Socialismus nepodkopali disidenti, kterých byla skutečně jen hrstka. Většinu disidentů navíc tvořily spíše zastánci než odpůrci socialismu. Socialismus podkopal sám minulý režim a činil tak pod praporem socialismu.

„Výdobytkem“ onoho rádoby-socialismu bylo nakonec hlavně to, že myšlenka socialismu byla hluboce zdiskreditovaná, pracující byli atomizovaní a politicky naprosto nezkušení, dezorientovaní a naivní.  Není divu, že se obnova kapitalismu jevila jako jediná alternativa dalšího vývoje po roce 1989.

Pokud si tyto skutečnosti uvědomujeme, pak musíme minulý režim odmítnout. Není alternativou k režimu současnému. Nepotřebujeme další „velice složitou a trnitou cestu od kapitalismu zpátky ke kapitalismu“. Alternativy je třeba hledat jinde, a mimo jiné také pomocí kritického rozboru předlistopadového systému, nikoliv s kyticí v ruce u hrobu Klementa Gottwalda.