V poslední době slyšíme z mnoha stran, zejména ale od členů vlády a prezidenta, že Česká republika se má skvěle, ekonomika roste, nezaměstnanost klesá a „doháníme Evropu“. Levicová ekonomka Ilona Švihlíková ve své nedávno vyšlé knize Jak jsme se stali kolonií uvádí tyto pomíjivé efekty momentální konjunktury na pravou míru, když odhaluje a analyzuje řadu zásadních strukturních problémů a deficitů našeho rozvojového modelu. Přesvědčivě dokládá, že Česká republika se za posledních 25 let stala kolonií postavenou především na laciné práci. Zároveň ale navrhuje řešení založené na aktivní participaci občanů – nové národní obrození.

Ve Steinerove sále Lidového domu, sídle ČSSD, proběhlo v úterý 2. února představení nejnovější knihy Ilony Švihlíkové Jak jsme se stali kolonií za účasti samotné autorky. Zatímco ve své předchozí knize Přelom Švihlíková analyzuje ekonomickou krizi západního, neoliberálního kapitalismu a její možná vyústění, v nové knize se zaměřuje na proměny a dopady globálního neoliberálního kapitalismu na ekonomiku, ale i politiku a intelektuální život České republiky. Představení knihy a následnou diskusi moderoval sociolog Martin Brabec.

Švihlíková v úvodu zdůraznila, že současné postavení České republiky se do značné míry odvíjí od časového momentu, v němž se země zapojila do globalizačního procesu, přičemž se zároveň tímto vstupem spolu s dalšími státy býv. východního bloku významně podílela na formování tváře globalizace. Zatímco Čína se do světového trhu zapojila již začátkem 80. let na podkladě státního vlastnictví klíčových výrobních prostředků (a bank) chráněného politickým monopolem jedné strany, Česká republika nastoupila k transformaci své ekonomiky později, za rozkladu tehdejších vedoucích politických struktur a při strmém poklesu role státního sektoru.

Začátkem 90. let se transformace států býv. sovětského bloku řídila aplikací tzv. washingtonského konsensu, který vyjadřoval zájmy i aspirace tehdejších lídrů globalizace. Vydávána za univerzální kuchařku, ordinovala tato strategie v zemích střední Evropy i nástupnických státech Sovětského svazu plošnou liberalizaci, privatizaci a deregulaci. Jako hlavní motor zajištění a rozvíjení konkurenceschopnosti těchto ekonomik nebylo doporučováno využití mnohdy značného sociálního kapitálu těchto států (v podobě vzdělané, kvalifikované a zdravé pracovní síly, rozvinutých sociálních služeb apod.), ale podhodnocení kurzů měny a/nebo umělé snížení mezd a sociálních nákladů čili konkurence lácí.

Prosazení této strategie začátkem 90. let spolu s následným výprodejem levného národního resp. státního majetku do rukou zahraničních bank a korporací mělo a dosud má dalekosáhlý dopad na naše současné postavení a vyhlídky. Česká ekonomika byla integrována do světového trhu za cenu rozvíjení produkce o nízké a střední přidané hodnotě. Vedle výroby a vývozu automobilů tak do ciziny vyvážíme např. i nezpracované maso, mléko, kulatinu apod. Stali jsme se subdodavatelskou ekonomikou bez možnosti ovlivňovat konečnou cenu finální produkce. Zahraniční kapitál získal kontrolu nad bankovnictvím a klíčovými výrobními sektory včetně potravinářství. To se projevuje soustavným odlivem zisků z České republiky v podobě dividend zahraničním vlastníkům, různých vnitropodnikových úhrad za „poradenství“, „IT služby“ apod.

Česká republika se podle Švihlíkové vyznačuje obrovským rozdílem mezi HDP a hrubým národním důchodem (HND), čili metaforicky mezi koláčem, který si upečeme, a koláčem, který si pak dáme na náš stůl k jídlu. Rozdíl činí deset procentních bodů (v EU je na tom hůře pouze Irsko). Je-li náš ekonomický výkon na 66% výkonu Německa, pak naše mzdy v přepočtu na paritu kupní síly dosahují pouze 40 % mezd v Německu. Tento model se vyznačuje tendencí k udržování a rozpínání, např. opětovnou devalvací kurzu koruny ČNB v roce 2013, a zároveň vzrůstající neudržitelností, neboť vzrůstá odliv zisků/kapitálu ze země – v roce 2014 dosáhl 220 miliard Kč.

Švihlíková poukázala na další aspekty tohoto modelu levné práce – mzdy v ČR jsou 22. nejnižší z 28 států EU, ačkoliv průměrný český zaměstnanec pracuje za rok o 14 dní déle než zaměstnanec v Německu a o 24 dní déle než zaměstnanec ve Francii. V době krize se mnoho zaměstnanců přelévá do švarc-systému jako živnostníci, kteří odvádějí státu méně, ale sami pak postrádají sociální zabezpečení v případě nemoci, invalidity a stáří. Daňový systém je nespravedlivý, postihuje zejména zaměstnance a má prvky faktické degresivity kvůli snížení podílu přímých daní a zvýšení podílu DPH v posledních letech. Nemalá část obyvatel se propadá směrem k chudobě, která má genderový rozměr – výrazně častěji postihuje ženy samoživitelky, důchodkyně apod.

Zásadním prvkem kritiky koloniálního postavení ČR je podle Švihlíkové přijmutí faktu, že model levné práce nás nejen učinil závislým na globálních trzích a cizích ekonomických hráčích, ale vytvořil i politickou a intelektuální závislost, nastartoval neblaze známý závod ke dnu a přispěl k atomizaci společnosti a odtržení politických „elit“ závislých stůj co stůj na udržení tohoto modelu od „dolních deseti milionů“. Zároveň se aplikace tohoto modelu podílela na funkčním i ideologickém posílení globálního kapitalismu jako takového.

Existuje řešení tohoto stavu? Podle Švihlíkové nelze uvažovat o čistě technokratickém přístupu, změnách parametrů nebo hledání spasitele v řadách stávající nebo potencionální politické reprezentace. Švihlíková vyzdvihla kampaň odborů proti levné práci a rozvoj lokálních ekonomik jako praktické příklady účinného postupu postaveného na aktivní účasti širokých skupin občanů (zaměstnanců, místních komunit). Koloniální model založený na láci a závislosti je podle ní třeba překonat v prvé řadě programově: definováním skutečných národních zájmů a strategie našeho rozvoje, která dá smysl existenci češství jako obohacujícího prvku světové kultury.

Tento proces Švihlíková nazývá nové národní obrození. Bude zahrnovat aktivní úsilí o mírovou politiku, překonání jednostranné orientace a závislosti na Západu (včetně odmítnutí TTIP), diverzifikaci ekonomiky, ukončení politiky levné koruny, podporu družstev a sebeorganizace zdola, narovnání daňového mixu a řadu dalších ekonomicko-sociálních opatření. Podle Švihlíkové existují vzory pro tuto sociální transformaci jak v naší historii a tradicích tak např. v úspěších Činy a dalších zemí s rozvojem svého hospodářství. Nedílnou součástí obrody musí být i konfrontace a výměna stávajících politických elit vygenerovaných dosavadním nefunkčním koloniálním modelem.

Po této zajímavé úvodní přednášce došlo na neméně zajímavou diskusi, které se zúčastnili mj. i přítomní historikové, odboráři, ekonomové, zapojil se i čerstvě zvolený předseda Strany zelených Matěj Stropnický a další. Nejnovější knihu Ilony Švihlíkové si jistě stojí za to nejen přečíst, ale také uchopit jako výzvu k organizované aktivitě v nápravě mnohdy neutěšených poměrů a problémů, které se zde za posledních 25 let nakupily.