TTIP bude mít obrovský dopad na demokracii, vládu práva, ochranu spotřebitelů i životního prostředí a dokonce i na zajištění veřejných služeb jako jsou zdravotnictví, vzdělání a kultura. TTIP vytvoří závazná pravidla platná pro obě strany Atlantiku na všech úrovních od státu po místní úřady, která se tak budou aplikovat na 820 milionů lidí. Bude zahrnovat velké oblasti světa byznysu od obchodu s zajišťováním služeb přes veřejné zakázky, zemědělství a těžbu surovin až po technické standardy a intelektuální vlastnictví. Soukromé společnosti navíc dostanou možnost soudit se se státy před soukromými rozhodčími tribunály, pokud státy přijmou zákony s negativním dopadem na investice a očekávanou ziskovost dané firmy.

Co představují CETA a TTIP pro veřejné služby a zadávání veřejných zakázek?

Veřejné služby mají být ponechány „na nejvyšší úrovni liberalizace“. To by znamenalo, že pokud jednou dojde k jejich privatizaci, bude velmi obtížné vrátit tento proces zpět, i kdyby si to většina obyvatel přála. CETA rovněž otevře všem kanadským společnostem všechny státní zakázky a služby, které jsou v EU přístupné soukromým společnostem a na které je v Evropě třeba vypisovat tendry. Naopak místní kanadské úřady budou muset zadat vypsanou zakázku evropským společnostem, pokud nabídnou levnější nabídky. To by znamenalo, že se veřejné zakázky stanou ještě více než dnes objektem konkurenční „logiky“ a trhu. Podpora místní ekonomiky nebo sociálních a ekologických principů v zadávání zakázek se stane těžší a částečně bude zakázána.

Jaký status má obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Kanadou (CETA)?

18. října 2013 oznámili prezident evropské komise José Manuel Barroso a kanadský předseda vlády Stephen Harper, že našli konsenzus na ekonomické a obchodní dohodě mezi Kanadou a EU (CETA). Vyjednávali o ní čtyři roky a následně další měsíce ladili detaily a legislativní rámec. Text ujednání CETA vznikl 5. srpna; měl být utajen, ale unikl na veřejnost ve vysílání německé státní ARD. Dohoda nyní musí být přeložena do 23 jazyků a podrobena právnímu rozboru (tzv. právnímu grilování) dříve, než může začít proces její ratifikace (nejdříve v srpnu 2015). Podobně jako u TTIP se velké části CETA, která sloužila jako jakási předloha pro TTIP, dostali neoficiálně na veřejnost. Kritici vidí v CETA resuscitaci smlouvy ACTA, která se zhroutila v roce 2012 kvůli mezinárodním protestům [1]- V té době proti ní volil velkou většinou hlasů i Evropský parlament. Podobně jako TTIP jde i CETA daleko za obchodní ujednání, neboť se rovněž týká otázky regulace vypisování veřejných zakázek a má dopad na standardy ochrany spotřebitelů i životního prostředí. Podobně jako s TTIP není ani zde stále jasné, zda jde čistě o smlouvu uzavíranou EU jako celkem nebo o smíšenou dohodu (kterou vedle EU jako celku uzavírají i jednotlivé členské státy). CETA má před TTIP náskok čtyři roky a obsahuje podobně problematické regulace od ISDS přes vzájemné uznávání standardů až po spolupráci se slaďováním v oblasti regulací. Proto také Evropská občanská iniciativa (ECI) obsahuje požadavek, aby se CETA neuzavřela; I v případě krachu TTIP totiž může mnoho kritizovaných aspektů této smlouvy vejít v účinnost zadními vrátky jménem CETA. Stačí například, aby americká společnost vlastnila dceřinou společnost nebo pobočku s významnými obchodními aktivitami v Kanadě, a bude moci vést arbitrážní řízení proti členským zemím EU.

[1] http://www.spiegel.de/netzwelt/netzpoli … 43826.html

Kdo vlastně o dohodách o volném obchodu rozhoduje?

Tato záležitost nebyla ještě definitivně rozhodnuta. Německá vláda předpokládá, že TTIP a CETA patří k tzv. smíšeným dohodám. Tyto smíšené dohody se uzavírají v situaci, kdy se části dohody dotýkají přímo kompetencí členských států. Vedle Evropské komise by tak o nich rozhodovaly i všechny jednotlivé členské země. Z neoficiálně zveřejněného vyjednávacího mandátu EU vyplývá, že se vyjednávání vede nebo plánuje vést i o investičních portfoliích a právní ochraně vlastnictví, které spadají do kompetence členských států [1]. Čistě evropská smlouva by vyžadovala schválení pouze Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou ministrů. Komise preferuje tuto variantu, protože by tak mohla obejít národní parlamenty.

[1] Viz Sven Leif Erik Johannsen, Die Kompetenz der Europäischen Union für ausländische Direktinvestitionen nach dem Vertrag von Lissabon [Pravomoc EU v oblasti přímých zahraničních investic podle Lisabonské smlouvy], srpen 2009, strana 15.

Proč jde v zásadě o nevypověditelnou dohodu?

Bývá pravidlem, že mezinárodní dohody jsou výsledkem často zdlouhavých vyjednávání, která se vlečou i roky. Za normální situace pak vyjednávající strany nemají zájem tento proces nějak ohrozit. Pokud nebylo odsouhlaseno nějak jinak, platí, že k úpravám smluv může dojít pouze se souhlasem obou stran. A navíc ještě jde v případě investičních dohod často o dlouhodobé závazky. Mnoho dvojstranných dohod o investicích tak může být ukončeno nejdříve po pětileté výpovědní lhůtě. Pokud se ale bavíme o investicích učiněných v době platnosti smluv před jejich ukončením, dohody trvají pro dalších 20 let. Fakticky tak ustanovení smlouvy platí minimálně dvacet let, což je období dostatečně dlouhé na to, aby během něj došlo k čtyřem nebo i pěti parlamentním volbám. A každé z těchto voleb mohou změnit politické uspořádání a směr vývoje země.

Zdroj: https://stop-ttip.org/what-is-the-problem-ttip-ceta/faqs/