Asi málokdo, snad kromě neoliberální ultrapravice ze „Strany svobodných občanů“, by nesouhlasil s tvrzením, že žijeme ve společnosti dominované a ovládané tržními principy a soukromým vlastnictvím v jeho všeobecné, kapitalistické formě. V posledních letech dochází k zesílenému tlaku a pronikání soukromovlastnických subjektů snažících se dosáhnout zisku do oblastí, které byly po dlouhou dobu ponechány v rukou státu resp. měly neziskový, veřejnoprávní charakter. Týká se to zdravotnictví, školství, sociálních služeb, zajišťování bezpečnosti a dalších sfér našeho života.

Tento nápor kapitálu spojený se snahou o privatizaci veřejných služeb představuje přímý útok na sociální práva pracujících vydobytá mnoha generacemi cestou stávek, demonstrací a mnohdy i krvavých střetů. Jsme přímými svědky snah o zničení solidárního průběžného důchodového systému, kterým se na několik desetiletí podařilo ochránit generace seniorů před živořením v bídě.  Na jeho místě se začíná tvořit nová bublina a točit nová ruleta kasinového kapitalismu v režii bank a soukromých penzijních fondů. Jsme svědky demontáže všeobecného zajištění zdravotní péče, vzniku nadstandardů pro vyvolené a podstandardů pro většinu, čelíme snahám o privatizaci a tunelování nemocnic.

Proti těmto útokům konkrétních podnikatelských skupin, lobby, politických elit a celé buržoazní třídy je třeba zorganizovat kolektivní obranu a přejít do protiútoku. Musíme přitom bojovat na mnoha úrovních zahrnujících aktivity politických stran, odborů a dalších zájmových organizací pracujících a občanských hnutí na ulicích, pracovištích, v zastupitelstvech i ve školních třídách a posluchárnách.

Jedním z projektů, který bezprostředně usiluje o přípravu deprivatizace (nejen) veřejných služeb, je Pražská škola alternativ, jejíž podzimní semestr se celému výše popsanému procesu věnuje. Pražská škola alternativ v režii Ekumenické akademie ve spolupráci s dalšími organizacemi a skupinami si ambiciózně klade za cíl nejen informovat a diskutovat, co se děje, ale formulovat konkrétní politické kroky, které je v našem boji proti kapitalismu třeba podniknout.

Na prvním podzimním setkání, které proběhlo v pondělí 3. září v budově býv. Dopravních podniků  (DIVUS) v Praze, proběhla debata na téma „Formy vlastnictví a jejich ekonomická, sociální a ekologická udržitelnost“, představující úvod k sérii dalších setkání věnujících se konkrétnější problematice. Zahájení se svými příspěvky zhostili publicista a teolog Jiří Silný z domovské Ekumenické akademie, filozof Marek Hrubec (Centrum globálních studií) a ekonomka Vlasta Hábová z Alternativy Zdola. Debaty se samozřejmě účastnili i zástupci Nové antikapitalistické levice.

Jiří Silný se ve svém úvodu věnoval formám vlastnictví z pohledu náboženství. Ukázal, že řadě velkých náboženských systému, zejména v době jejich zrodu, byl vlastní zřetelně kritický názor k lásce k majetku a k hromadění majetku jako samoúčelu. Sobectví a hrabivost tyto systémy vidí v rozporu s pravým určením a posláním člověka. Současně se těmito náboženstvími táhne jako červená niť  představa, že existují nezcizitelné, nepřivlastnitelné hodnoty sloužící celé společnosti.

Tak již Starý zákon zastává názor, že Země patří bohu a lidé se o její plody mají spravedlivě dělit. Hebrejské právo znalo práva dlužníka a restituci právního postavení lidí, kteří se zadlužili. V Novém zákoně je možné najít celou řadu tezí namířených proti hromadění majetku: Nelze sloužit bohu a mamonu ; Lepší zachránit duši než získat celý svět.

Prvotní křesťanství oslovovalo sociálně vyloučené skupiny, chudé a ženy Římské říše a po tři století se drželo principů spotřebního komunismu. Poté, co se stalo státním náboženstvím a bylo adoptováno elitami, začalo postupně tento charakter ztrácet, byť po celou dobu jeho trvání existují opakované snahy o návrat ke kořenům (valdenští, husité, metodisté, křesťanští socialisté, teologie osvobození).  Také podle islámu patří Země bohu, vodu a vzduch nelze vlastnit, půdu nejde dávat do zástavy a úrok je nepřijatelný.  

Silný ve svém úvodu rovněž zajímavě připomněl, jak představa božího vlastnictví Země vstoupila v reakci na současnou neudržitelnou situaci ničení životního prostředí do koncepcí jako je Gaia (James Lovelock).

V příspěvku Marka Hrubce hrála hlavní roli analýza vztahů mezi vlastnictvím, jako sociálním a právním vztahem, a prostředím, ve kterém se takový vztah může projevovat. Těmto vztahům jsou objektivně vlastní rozpory, které pak vytvářejí meze udržitelnosti systému, který na daných vztazích stojí.

Hrubec správně poukázal na zneužívání pojmu „udržitelnost“ v dnešním vládnoucím diskurzu. Model býv. východního bloku, chápaný jako státní socialismus, státní kapitalismus, nebo prostě centrálně plánovaná ekonomika, je často šmahem označován jako „neudržitelný“, což za určité historické situace nepochybně odpovídá skutečnosti. Tento model nicméně během své existence významně rozvinul výrobní síly společnosti a v mnoha směrech zlepšil kvalitu života většiny lidí v míře, které po něm časově následující modely dodnes nejsou schopné dosáhnout (Rusko).

V příspěvku byly dále odmítnuty vize řešení problémů kapitalismu stojící na modelech, kde se vlastnické vztahy dostávají permanentně do konfliktu s mechanismy ekonomického prostředí. Příkladem může být neomezovaný tržní socialismus, kde dochází k expanzi privátního vlastnictví s návratem ke kapitalismu (Čína), nebo model postavený na kolektivně vlastněných podnicích (akciové společnosti vlastněné zaměstnanci, družstva), kde jsou tyto podniky nuceny chovat se ve svém důsledku jako kapitalistické firmy. Alternativou by měl být podle Hrubce systém kolektivního vlastnictví výrobních prostředků v prostředí občanského plánování.

Konečně Vlasta Hábová se věnovala zkoumání procesů vývoje kapitalismu v posledních desetiletí, proměny pracovní činnosti a pracovní síly, realizace nadproduktu a udržitelnosti další expanze tohoto systému. Došla k závěru, že kapitalismus je postaven na dynamice vyvlastňování a zezbožnění všeho, co není soukromým vlastnictvím, přičemž možnosti jeho expanze se v posledních letech zásadně zúžily. Výsledkem může být permanentní krize z nadvýroby (neschopnost realizovat nadprodukt s možností dosažení zisku) a celoplanetární krize.

V dnešním systému existuje zásadní rozpor mezi potenciálem, který přinesl rozvoj výrobních sil v rámci kapitalismu, a jeho využitím, kterému zachování kapitalistických výrobních vztahů brání. Podle Hábové je kapitalismus neudržitelný a principy ekonomického fungování lidské společnosti vyžadují systémovou změnu. Nicméně i předtím, než ji bude dosaženo, je nutné bojovat minimálně za reformy zahrnující zavedení kontroly nad společenskou užitečností využívání soukromého vlastnictví (např. opatření směřující k omezení znečišťování životního prostředí, zákaz finančních produktů – derivátů, stojících na fiktivních hodnotách apod.).

Příspěvky, které v úvodním setkání podzimního semestru Pražské školy alternativ zazněly, byly nepochybně podnětné a otevřely intelektuální prostor k dalšími setkávání a diskuzi. Ta příští proběhne v pondělí 10.9. na témže místě a bude se zabývat vymezením charakteru a prospěšnosti veřejných statků. Více informací naleznete ZDE.