Cestování nepochybně patří k činnostem, které mohou lidem nabídnout spoustu zajímavého. Můžete se seznámit s novými lidmi, vidět pozoruhodná místa, ochutnat netradiční jídla, nebo prožít den úplně jinak, než jste zvyklí. No jo, říkáte si, tohle ale platí jen pro cestování někam do zahraničí. Co zajímavého může být třeba na takové cestě autobusem z Prahy někam do Jemnice? A přece. Stačí, když se na takové cestě trochu rozpovídá pan řidič, a hned je všechno jinak. Rázem jste „v Africe“ a místo koukání z okna se vám odkryje zajímavý pohled do kuchyně českého podnikání.

Právě tohle se přihodilo jednoho sobotního rána u jednoho autobusu vyjíždějícího z pražského ústředního autobusového nádraží Florenc. Už z  nádraží vyjel autobus obsazený do posledního místa a takto přijel na druhé pražské stanoviště na Roztylech. Zde čekalo minimálně 15 lidí, kteří se nemohli do autobusu vejít. Pan řidič s viditelnými rozpaky oznámil: „Vezmu pět osob. Víc prostě nemohu. I takhle budu riskovat pokutu.“ Šlo o to, že autobus nebyl vybaven přídržnými tyčemi umožňujícími stání, ale stojící pasažéři se mohli chytit pouze úchytů na zavíracích boxech pro zavazadla nad hlavami sedících cestujících.

Ozvaly se samozřejmě nářky, ale nedalo se nic dělat. Odjet mohlo pouze pět lidí. Řidič z toho byl smutný a začal povídat: „Šéf ví o tom, že o tenhle spoj je velký zájem, ale větší autobus nenasadí. Chce mít prostě plno a nebude riskovat volná sedadla. Jemu je jedno, jak lidi cestují. Ten by byl nejradši, abychom jezdili jak někde v Africe“, prohlásil se zjevnou narážkou na známé scény dopravních prostředků vozící lidi na střechách, schůdkách a náraznících.

Ale nezůstalo jen u tohoto. Člověk pozorně poslouchal a dozvěděl se víc. Třeba to, že šéf chce ušetřit i jinde, a tak nevyužívá žádnou zálohu. Pokud nějaký autobus někde „kiksne“, zavolá prostě některému řidiči domů a ten, pokud tedy může, dorazí do garáže a odtud vyjede spoj nahradit. Někdy to holt nevyjde, a pak se spoj nenahradí s tím, že cestující se mohou přihlásit o náhradu. Samozřejmě, ne každý má čas a chuť to udělat. O nic lépe na tom nejsou ani řidiči. S porouchaným autobusem musí stát dlouhé hodiny a někdy na místě dokonce i strávit noc, protože šéf nechce platit jiné firmě za servis. Přitom by mohl vše snadno vyřídit po telefonu a objednat pomoc v místě poruchy či nehody. Ostatně telefon má služební, zatímco řidiči pro komunikaci s ním musí používat telefon vlastní a zúčtované jednotky za telefonické volání jim firma neproplácí.

K dokreslení zážitku z „exotické“ cesty tímto autobusem lze jen zmínit, že jeden mladý kluk cestující se svojí přítelkyní se řidiče zeptal na možnost dojít si na záchod (jízdní doba do konečné zastávky je tři a půl hodiny a spoj nemá přestávku). Odpověď zněla: „Bohužel, záchod je porouchaný. Mohu vám leda před Pelhřimovem trochu přibrzdit“…

A s kým vlastně tedy máme tu čest? Neděláme z toho žádné tajemství. Firma provozující tento spoj se jmenuje A-Z BUS s.r.o. a sídlo má v Praze 9 – Kyjích, Průmyslová 1577. Podle informací na serveru rejstrik-firem.kurzy.cz se společník firmy se 100% obchodním podílem, pan Vladimír Svejkovský nachází nebo nacházel v exekuci.

Když se dnes mluví o soukromém podnikání, tržním prostředí a konkurenci, často jsou lidem ukazovány vybrané „vzorné“ příklady, jako je třeba pan Jančura s jeho moderními vlaky v lukrativních relacích. Fakticky se ale mnohdy ukazuje, že to není tržní prostředí a konkurence sama o sobě, která vede ke zlepšení služeb pro zákazníky, ale především existence závazných, správně nastavených norem a standardů kvality, jejichž dodržování je společensky vynucováno, což platí třeba pro železniční dopravu nebo příměstskou dopravu kolem Prahy. Tam, kde tyto standardy neexistují, nebo jejich nedodržování není v praxi účinně sankcionováno, se pak můžeme setkat s elektrospotřebiči odcházejícími po dvou letech fungování, s „jídlem“ plným růžového slizu a polské posypové soli a s autobusy, jejichž cestující (i řidiči) si mohou připadat jako někde v Africe.