Jedno hmatatelné pozitivum takzvaného atentátu
Kdo vlastní fungující televizor, rozhlasový přijímač či přístup k internetu a za posledních deset dnů nebyl zcela komunikačně odpojen od civilizace, jistě zaregistroval událost, kterou kapitálem (potažmo kapitálem ovládaným státem) vlastněná média označila za atentát.
Když totiž liberecký dělník Pavel Vondrouš v pátek 28. září vystřelil údajně sedm kuliček z airsoftové pistole na prezidenta Klause, měla média okamžitě čím zaplnit většinu hlavních večerních zpráv. A to jak veřejnoprávní ČT tak kunepodivu také TV Nova. Televizní diváci mohli shlédnout vyčerpávající výčet detailů průběhu celé události, viděli náhlou změnu výrazu tváře prezidenta, část diváků byla určitě rozhořčena rozhovorem s takzvaným atentátníkem, kde se přiznává k inklinaci ke komunismu, a posléze se utěšila při pohledu na jeho zatýkání. Nebo se naopak potěšila a rozčílila v opačném pořadí.
Bez okolků se přiznám, že mě celá událost spíše pobavila, než že by ve mně zanechala nějaký ryze negativní nebo naopak pozitivní dojem. Spíše mě na chvíli rozčílil způsob, jakým obě v ten večer sledované televize celou událost podaly a hodnotily. Ale jen na chvilku, záhy jsem si uvědomil, že pohled těchto za každou cenu prosystémových stanic nebyl a není nikdy jiný:
„Udělejme z celého možná poněkud nešťastně zvoleného způsobu protestu fatální hanebný zločin a z útočníka extremistu a psychopata, z prezidenta pak hrdinu a do toho přidejme příklady více či méně povedených skutečných atentátů ze zahraničí. Do toho zkritizujme neschopnost ochranky a máme z toho téma na týden dopředu…“
Nutno říct, že zástupné téma, které odvádí pozornost veřejnosti od skutečně vážných problémů České republiky, jako jsou vzrůstající chudoba a sociální vyloučení, sílící rasismus, vážné ohrožení důchodového, zdravotnického a vzdělávacího systému. Aféru s otráveným alkoholem tedy střídá jiné drama, při kterém jistě novácká rodinka popláče a zanadává, jak by všechny ty cikány, teplouše, feťáky a komouše poslala do lomů.
Myslím si nicméně, že žádný větší dopad na českou společnost tato událost nakonec mít nebude, a to i přesto, že se začalo opět mluvit o rozeštvávačích lidí proti vládě a o špatném stavu české společnosti. Jeden určitě pozitivní efekt však akce v Chrastavě měla. A je jedno, že nechtěný.
Jistě budete znát, zejména pokud se zabýváte politikou déle než dva měsíce, osobu Romana Jocha.
A pokud máte názory podobné jako já či NAL, jste antifašista, ekolog nebo lidsko-právní aktivista, zřejmě se vám při vyslovení jeho jména vaří krev v žilách.
Není se také čemu divit, Roman Joch je totiž jednou z postav admirality českého neokonzervativismu a určité indicie nás vedou k přesvědčení že i kryptofašismu. Nebo alespoň jeho více či méně tichého omlouvání.
Joch je vůbec zajímavou osobností českého veřejného života. Ti zasvěcenější ho znají již takových
osm, deset let ještě z dob, kdy začal být vůdčí postavou zvláštní organizace-klubu či sdružení nazvaného Občanský Institut (OI).
Čím se tato instituce-neinstituce od dob svého vzniku projevovala? Jedná se o pravicovou křesťansko-konzervativní organizaci, jež si vzala za cíl šířit ve společnosti konzervativní myšlení. K tomu pochopitelně patří absolutní kritika veškeré levice a idejí které tato část politického spektra zastává, nicméně u toho však OI rozhodně nezůstává. Jména někdejších i současných představitelů tohoto spolku, kromě Jocha zde najdeme taková slovutná jména českého značně nahnědlého konzervativismu jako Matyáš Zrno, Roman Cardal či před devíti lety institut opustivší Michal Semín, který tehdy založil ještě nahnědlejší Institut svatého Josefa, nám dávají tušit a znát, že ani příslušníci sexuálních či etnických menšin nebo osoby jiného náboženského či kulturního vyznání to nikdy neměli v očích jochovců lehké, právě naopak.
Lze říci, že cokoliv se vylučuje s myšlenkovým záběrem a ochotou pravé ultrakonzervy, je v očích OI označeno a strháno jako amorální, nebezpečné nebo extremistické. OI zkrátka celou dobu svojí existence věnoval ideologickému boji proti škodlivému levičáctví, deviacím, východnímu divošství a nekulturnosti a samozřejmě také proti neprivilegovaným a sociálně slabým, kteří podle Jocha mohou za všechny hospodářské potíže současného Západu.
My samozřejmě víme, že všichni kdo nesplňují kritéria pro právo na občanská práva jsou podle představitelů OI ti, kdo nejsou dobře situovaní, heterosexuální, konzervativní křesťanští muži, popíjející v pánském klubu letitou brandy a vyprávějící si sexistické a rasistické vtípky, případně doplněné o nějaký sociálně darwinistický bonmot. Spíše bychom měli říkat malmot…
A podle toho se Roman Joch všude na veřejnosti projevoval. Lidská práva považoval za zbytečná, pouze ta vlastnická byla a jsou podle něj nutná. A ta ostatní by nepřiznal každému. Rovněž obhajoba chilského fašistického katana Augusta Pinocheta nebo homofobní výlevy doplněné o prohlášení o méněcennosti chudých, muslimů nebo levicových aktivistů dávali ještě před jeho vstupem do služeb současné vlády tušit leccos o jeho ne tak úplně tradičnímu myšlení.
Když pak doplňoval své dosavadní výlevy o prohlášení, že do nepokojné lůzy je třeba střílet, bylo nám už jasné, že tenhle člověk bude přinejlepším pozér, v horším pak že se jedná o fašizujícího deprivanta. A toto tušení je pravdě blíže než představa, že se jedná o nekonformního provokujícího intelektuála. Joch se rovněž chvástal vlastní prospěšností pro okolí a holedbal se pohrdáním parazity všeho druhu. Nutno opět říci, že pro společnost nevykonal prospěšného vůbec nic kromě v rámci reality mimózních zvratků šířených jak v materiálech Občanského institutu tak v hojně poskytovaném mediálním prostoru. Takže zde máme typický příklad parazita křičícího na okolí „pomóc, parazit“.
A jak probíhala páně Jochova kariéra coby poradce premiéra Nečase pro lidská práva? Řekněme, že kromě šaškárny při inauguraci v uniformě připomínající oděv vůdců nějaké latinsko americké diktatury a neustálého hlásání svého přesvědčení, kdy opět opakoval své malmoty o střelbě do rozbouřeného davu, neudělal vůbec nic. Proč také, když by lidská práva raději zrušil?
Právě proto nyní, když jsme si připomněli žoužel na dně shnilého českého politického rybníka, si můžeme zmínit okolnosti Jochova odvolání, čímž se dostáváme k jedinému hmatatelnému pozitivnímu výsledku pseudoatentátu. Totiž že konzervativní „gentleman“ Joch narazil na vlastní nabubřelost přímo u svých chlebodárců. Když totiž Joch na svém blogu v reakci na mediální humbuk nepřímo označil prezidenta Václava Klause za ufňukanou kremlofilní bábu, která není schopná nadhledu nad útokem (což je pravda, neschopnost sebeironie je u našeho prezidenta známá široko daleko), byl na stížnost dotčeného hradního pána na hodinu odvolán svým ochráncem a chlebodárcem Petrem Nečasem.
A jak noblesně se pan Joch zachoval? Prohlásil, že rozhodnutí premiéra respektuje a že přece není jeho lidským právem dělat poradce nějakého premiéra…
Samozřejmě, že v dnešní záplavě problémů způsobených asociální vládou je toto panoptikum spíše takovým zpestřením šedivé situace dnešních dnů a je naivní si namlouvat, že si premiér vybere za dalšího poradce někoho, komu na lidech a jejich právech opravdu záleží. Můžeme se ale alespoň pobavit nad tím, jak jednomu nabobovi spadl hřebínek.