Po rozhovoru s radikálně levicovým bojovníkem luganské milice přinášíme překlad části analýzy Donbass at crossroads autora/ky Ayre z webu Voice of the Sevastopol. Tento web patří k nejvýznamnějším internetovým „pro-separatistickým“ médiím v angličtině zveřejňujícím analýzy a denní přehledy o situaci na frontě i v zázemí. Analýza se věnuje otázce zajištění plné vojensko-technické mobilizace povstaleckých zdrojů a politických předpokladů jejich úspěchu. Autor vyvozuje, že vítězství Novoruska nelze dosáhnout bez politického boje proti vlivu nejen ukrajinských ale i ruských oligarchů a bez uplatnění modelu tzv. válečného komunismu zahrnujícího všeobecné znárodnění velkých podniků a korporací. Článek podporuje tezi, že boj na Ukrajině není jen nacionalistickým konfliktem ala války v bývalé Jugoslávii ale třídní, občanskou válkou proti kapitalistickému útisku a zlodějně.

Podivné „příměří“ odsouhlasené z pohledu Novoruska v tu nejnepříznivější chvíli neklade pouze otázky dalšího vývoje národní revoluce v Donbasu, ale dává také prostor pro určité zamyšlení. A že je o čem přemýšlet. Události na Ukrajině se
vyvíjí podle toho nejhoršího scénáře. Oprostěme se od emocí – heroismu, obětí, vytrvalosti, smrti, slz a utrpení. Ty existují a budou existovat vždycky, ale za tím vším se odehrávají hlubší procesy: ekonomické, sociální, politické a historické. Tyto procesy ve skutečnosti určují jednání těch nejvlivnějších politiků, multimiliardářů, států a jejich koalic, kteří ne vždy chtějí vykonat tuto činnost, ale poslušnost těmto procesům je silnější než jejich subjektivní vůle.

(…)

V dubnu 2014 se donbaští revolucionáři pokusili s různým úsilím a v různém tempu vytvořit ruské Novorusko a vyhnout se přitom otázkám ideologie a třídního boje. Lze říci, že do určité míry se dá tento politický proces v Novorusku přirovnat k pokusu o vytvoření válečného kapitalismu. Adolf Hitler byl jediný, kdo se o něco takového předtím pokusil, a všichni víme, jak jeho pokus dopadl. Pouze válečný komunismus uspěl s cílem vytvořit po vítězství ve válce socialistickou společnost. Sovětský svaz byl nucen přijmout válečný komunismus dvakrát během své historie v letech 1918-1922 a 1941-1945. Naše dějiny ukazují, že takové opatření nebylo samo sobě účelem, ale vytvořilo možnost mírového socialistického budování. Dnes už není nutné přesvědčovat pracující, že socialismus je lepší i než kapitalismus finského či švédského typu, nemluvě o vládě oligarchie. Občané Novoruska se o tom na vlastní kůži tvrdě přesvědčili.

Ale… Novorusko se stále nedostalo do bodu, kdy se lidský život cení více než právo oligarchů vlastnit továrnu ukradenou na zfalšované dokumenty. Oligarchie stejně jako každý jiný více či méně vyvinutý politický systém totiž válčí s Novoruskem nejen na vnější ale také na vnitřní frontě způsoby, jako jsou úplatky, vydírání a infiltrace svých agentů do vládních struktur. Takové jsou její zbraně a podobných nástrojů má povícero. Jak Ukrajina, tak Rusko jsou oligarchické režimy. Mohou se spolu přít a dokonce spolu bojovat, ale oba slouží stejné třídě. Bohatství proudí z jedné země do druhé, přeskupuje se mezi oběma, existuje zde pavučina provázaných finančních zájmů. Pokud spolu dva režimy se stejnou třídní základnou, s propletenými vlastnickými vztahy a zájmy nesouhlasí, stále mohou alespoň interagovat. A neměli bychom zapomínat ani na to, že jak ukrajinští tak ruští oligarchové tvoří součást globální světové oligarchie.

Jsou jí podřízení a jednají v jejím zájmu v provázanosti se svými vlastní zájmy. Tyto zájmy nemusí vždy souznít se zájmy a potřebami státu, který trpí tím neštěstím, že je obklopen oligarchy. Nejenom to, tyto zájmy mohou být se zájmy státu v rozporu.

Pamatujme na to, že oligarchové uplatňují v zemích, které rozkradli od podlahy po střechu, svůj skrytý vliv na všechny oblasti života společnosti. Boj ruského vedení s tímto vlivem je zvláštní téma, které budeme analyzovat v jiném materiálu, nicméně teď se držme problému vzniku novoruské vlády.

Útoky fašisticko-oligarchické junty proti novoruskému vedení vedené zevnitř jsou dnes mnohem úspěšnější než její vojenské operace. Již v raných stádiích revoluce se ukrajinské tajné službě podařilo nahradit vůdce lidových povstání svými infiltrátory. Pušilin a jeho skupina tak vedli Doněckou lidovou republiku a Bolotov a jeho družina zase Luhanskou lidovou republiku. Když se území ovládané těmito republikami zmenšilo třikrát a začala být ohrožena celá jejich existence, musel velitel Strelkov opustit Slavjansk, Kramatorsk a Konstantinovku a přesunout se do Doněcku obnovit pořádek.

Podařilo se mu vyřešit několik problémů, ale po jednom a půl měsíci byl z Donbasu vyštván manipulacemi agentů placených Achmetovem. Na jeho odstranění se aktivně podíleli také vlivní hráči z ruského zákulisí.

Dnes, v době „podivné války“, se situace Novoruska vyvíjí velmi nejednoznačně. Na jedné straně se podařilo vytvořit vojenskou sílu, která v posledních dnech prokázala nejen schopnosti vytrvale bránit, ale také podniknout vážnou ofenzívu. Vytvořil se centralizovaný distribuční systém, kterým pak proudila humanitární pomoc. Novoruské vedení se ale nachází na rozcestí. Budování státu v době války vyžaduje naprostou nezbytnost plné nacionalizace existujících výrobních prostředků. Mobilizace je nezbytná nejen v armádě, ale také na pracovní frontě.

Novorusko potřebuje více vojáků, než má nyní k dispozici, neboť jsou nutní pro vytvoření pevné frontové linie. V opačném případě nebudeme schopní ochránit ji před sabotážními a teroristickými skupinami, které obcházejí kontrolní stanoviště nespojené do jednotného systému. Pro dobytí Mariupole, Krasnoarmějsku, Slavjansku, Rubižne, Severodonětsku, možná i Izyumu, Berďansku a Starobelsku budou potřeba rezervy. Pak teprve bude nejurbanizovanější a nejprůmyslovější jádro Donbasu z dosahu dělostřelectva a taktických střel fašistické junty.

V rukou Novoruska budou oblasti průmyslové výroby, které potřebujeme k překonání zimy a udržení se do sklizně v roce 2015. Poptávka po jejich výrobcích na světových trzích nezmizí a měnové rezervy nám umožní koupit potřebné množství potravin, léků, ropy a plynu, aniž bychom museli žebrat Rusko o pomoc. Nezapomeňme, že pro Rusko by bylo velmi složité nasytit navíc nějakých šest a půl milionů lidí.

To samé platí v otázce zásobování naší armády zbraněmi. Donbas nedokáže rychle zajistit výrobu tanků, letadel a pušek. Není ale problém opravovat všechny typy obrněných vozidel a vyrábět náboje a střelivo. Tankové střely lze vyrábět v Doněcku a nábojnice v Luhansku. Každý závod v Sovětském svazu měl navíc mobilizační plán pro vojenskou výrobu a k dispozici je i technická dokumentace a nástroje pro výrobu jiných zbraní a munice odpovídající výrobnímu programu továrny. Jednoduše tak můžeme rozjet výrobu minometů do průměru 16 mm, protitankových bezzákluzových pušek, min všech typů, granátometů RPG-7, reaktivních granátů, jednorázových raketometů RPG-18 i modernějších a efektivnějších typů.

Pivovary mohou v potřebné kvantitě vyrábět Molotovovy koktejly, oděvní a obuvnické továrny dodávat uniformy a obuv a v kooperaci s metalurgickými a strojírenskými závody neprůstřelné vesty. Obtížnější bude prosadit výrobu malých zbraní. Ačkoliv technologická úroveň strojírenských závodů umožňuje produkci pušek a kulometů, s technologií tvrzení hlavní bude problém. Dokázat se to dá, ale cesta bude obtížná. Stačilo by vyrvat nacistům Soledar [město v okrese Artěmov, poblíž něhož se nachází obrovské podzemní skladiště palných zbraní v solném dole]… Všechno je možné, nebo skoro všechno…

Jakmile skončí ostřelování Donbasu, objeví se problém velké nezaměstnanosti. Nezaměstnanost byla problém už před válkou, ale teď se situace ještě zhoršila. Tisk vlastních peněz je komplexní technická záležitost, nemluvě o boji proti padělkům, které se samozřejmě ihned objeví. Po dobu války a rok po jejím konci bude zapotřebí zavést přídělový systém.

Všeho toho lze ale dosáhnout pouze ve státních závodech. Pro mobilizaci všech zdrojů je potřeba provést znárodnění. Musíme si vyjasnit, že většina donbaských závodů nepatří panu Achmetovovi. Ze všech ukrajinských oligrachů byl tenhle nejmazanější. Ukázalo se, že uhelné doly a ocelárny patří ukrajinské vládě. Jde sice o korporátní podniky, ale Achmetovovi v nich patří méně než 20 % akcií. Jinými slovy, podařilo se mu řídit majetek patřící někomu jinému. Kolomojského třikrát předražená nafta a letecký petrolej dodávaný ukrajinské armádě proti tomuto schématu úplně bledne.

Aniž by vlastnil továrny nebo celá odvětví vyvinul Achmetov schéma jejich „pozření zvnějšku“. Za pomocí svých peněz zkorumpoval úředníky v řídících strukturách a do klíčových pozic dosadil své lidi. Jak se ukázalo, cpal je kamkoliv to šlo. Schéma je to poněkud neobvyklé, ale Achmetovovi umožnilo kontrolovat majetek, který „nevlastní“ dokonce i z Kyjeva a zbavit se všech svých odpůrců, které nahradil svými lidmi.

Strašná zpráva, která vyšla najevo právě předevčírem [7. září], pouze dokládá, jak potřebné je přistoupit k znárodnění. Ukázalo se, že trestné prapory Pravého sektoru jsou zásobovány potravinami a uniformami z… Doněcku, přímo ze skladišť Donbas-Arény. Zásobujeme nepřítele produkty z oblasti, kterou se snaží dobýt a zničit… Takhle vypadá oligarchická válka. Imperialismus je nejvyšší stádium kapitalismu. Čelit mu může pouze jeho skutečný protivník. Proti oligarchii a imperialismu zvítězíme jen cestou válečného komunismu.

(Tento článek je zkrácený překlad analýzy Donbas na rozcestí autora/autorky Ayre zveřejněné na webových stránkách http://en.voicesevas.ru )