V březnu letošního roku jsem byl příjemně překvapen tím, jak disciplinovaně česká společnost zareagovala na mimořádná opatření proti koronaviru. Naprosto jsem něco takového nečekal ve státě prosyceném vyhroceným individualismem, lhostejností a tradičním „švejkováním“, které je v praxi poněkud méně vtipné než v literatuře.

Velká část obyvatelstva dodržovala mimořádná opatření, protože se bála. Velmi brzy se však ukázalo, že důvodem byl opravdu mnohem více strach než uvědomělost a přesvědčení o jejich smysluplnosti. Začalo kolektivní porušování protiepidemických nařízení a potom jejich rychlé rušení.
Od začátku září, kdy už bylo zcela jasné, že s koronavirem není v Česku zdaleka skoncováno, začali najednou všichni političtí představitelé bědovat nad předčasným a zbrklým „rozvolněním“. Leckdo dodával, že on před tím varoval, že on byl proti… V létě mluvili jinak. Moc dobře si vzpomínám, že mezi prvními poslanci, kteří přestali nosit roušky uvnitř sněmovny, když se to ještě oficiálně muselo, byli ti z TOP09 a z KSČM. Nejen v tomto ohledu mezi nimi prakticky není rozdílu.

„Druhá vlna“ je provázena neuvěřitelnou ignorací a cynismem velké části společnosti. Pro mě překvapivě se přitom ukazuje, že síla sdělovacích prostředků je v tomto případě nepatrná, naopak že jejich zpravodajství se úplně rozchází s realitou, jako by to byly dva světy. Zatímco v politické linii například sdělovací prostředky po tři dekády roztrubují, že socialismus je něco podobně opovrženíhodného jako fašismus, ne-li ještě horšího, takže je to axiomem a opravdu málokdo toto tvrzení rozporuje, v oblasti protiepidemické tytéž sdělovací prostředky přinejmenším osm měsíců varují před nebezpečím nákazy koronavirem, ale pro velkou část populace jako by tato hrozba vůbec neexistovala, jako by nebylo třeba chovat se jinak než obvykle.

„Normálnímu člověku to neublíží, umírají na to stejně jen lidé s jinými těžkými nemocemi, kteří by beztak brzy zemřeli,“ slyším kolem sebe zcela běžně. Připomíná mi to Čapkovu „Bílou nemoc“. V tomto vpravdě vizionářském díle také mladí a zdraví přáli smrt starým a nemocným. Jenže u nás tento názor nemají jen mladí a zdraví, ale i mnozí starší a staří lidé. Jich se to přece netýká, dokud sami nemoci nečelili nebo ji nedostal někdo z jejich nejbližších. Do ostatních jim nic není.

Do 8. října bylo v Česku nakaženo koronavirem něco přes 95 tisíc lidí. Přehlížet to jen proto, že nikoho z nich osobně neznáme, mi připadá podobně nehorázné jako třeba odmítat pomoc zrakově postiženým, kterých máme asi 83 tisíc, a také nikdo neříká, že by se jim nemělo pomáhat, nic pro ně dělat a pečovat o svůj zrak, protože zrakově postižených je celkem málo a většina lidí žádného nezná…!

Doma asi víme všechno lépe než ve světě. Zatímco nejen na „nedemokratickém“ Východě, ale už i na „demokratickém“ Západě běžně nosí lidé roušky i na ulicích, u nás – ve státě s nejhorším přírůstkem nákazy v EU – to téměř neuvidíte (ani v davech „hlava na hlavě“ třeba na zastávkách městské dopravy) a stále se diskutuje o tom, jak to lidi obtěžuje (byť jen ve vnitřních prostorách), jak je to zbytečné či snad to dokonce škodí, a ani poměrně mírná nařízení nejsou dodržována.

Zdá se, že většina považuje za větší problém omezení navštěvování hospod než zhoubnou pandemii a pro egoisty považující se za „zdravé“ je největší problém zakrýt si ústa a nos, jako by to bylo děsivé utrpení a urážka na cti. Obávám se, že i kdyby byla vydána v tomto směru sebepřísnější nařízení, obyvatelé republiky je nebudou dodržovat, alespoň dokud nebudou lidé běžně umírat na ulici…

Uvedu příklad z velkého podniku se stovkami zaměstnanců, kde už byl výskyt koronaviru potvrzen. Ačkoli se to mezi zaměstnanci ví, do objektu vstupuje devět z deseti zaměstnanců bez roušky. V budově minou minimálně pět výrazných písemných a grafických upozornění, aby nosili roušku, a pokud je pak na pracovišti nadřízený na tuto povinnost upozorní (což udělá jeden z deseti, ostatním je to jedno), tváří se často dotčeně a uraženě, reagují posměšky, případně se diví, jako by o této povinnosti slyšeli poprvé, a někteří to vysloveně odmítnou. S dezinfekcí nebo rozestupy je to samozřejmě identické.

Budeme-li švejkovat až do smrti, může nás zastihnout velmi rychle a plošně.