5. května 2016

V Brazílii probíhá legislativně-soudně zprostředkovaný puč. 1. dubna Sněmovna representantů, pod autoritářským fraškovitým řízením, schválila přípustnost obžalovacích procesů proti prezidentce republiky. V následujících Senát přijal prostou většinou rozhodnutí, opravňující k okamžitému zahájení procesu do 180 dnů vyhnat prezidentku Dilmu Rousseffovou z funkce, do níž byla demokraticky zvolena 54 miliony hlasů.

José Reinaldo Carvalho (*)

Senát během několika měsíců přijme předvídatelné konečné rozhodnutí, převedené na soud pod předsednictvím Nejvyššího soudu. Zkopírovaný a provedený zápis v obou komorách kongresu dosud ukázal, že se hraje s poznačenými kartami a s uplatněním neúprosné moci většiny, sestavené z reakcionářských stran. Hodnotová logika, racionalita nebo pravdivost faktů neexistuje. Je to zavrženíhodný zfalšovaný proces, vedený odpornými politiky. Rituál, využitý k tomu, aby dal ústavnost něčemu, co už bylo rozhodnuto. Rozsudek, vytvořený coby vyjádření puče, jenž nebere v potaz neměnná právní kritéria.

V posledních dnech byla další věc vržena do neuvěřitelného převratového spiknutí, mířená do střednědobé budoucnosti: žádost generálního prokurátora, aby Nejvyšší soud vyšetřoval prezidentku Dilmu Rousseffovou a bývalého prezidenta Luize Inacia Lulu da Silva kvůli „obstrukcím v operaci Lava Jato [1]“. Vybaven inkvizitorskými pravomocemi, generální prokurátor uvedl Lulu coby „šéfa zločinecké organizace“ v takzvané operaci „petrolão“ [2] (velká ropa).

Probíhající puč není nahodilý, není výsledkem nějaké náhodné skutečnosti nebo projevu slabosti a možných taktických chyb vládních a pokrokových stran. Myslet si to by bylo totéž jako věřit, že první volební porážka Luly, tenkrát v roce 1989, jde na vrub smutně proslulé televizní debaty s později vítězným kandidátem Fernandem Collorem. Navíc vezměte v úvahu, že inaugurace neoliberálně-konzervativního cyklu od zvolení Fernanda Henriqua Cardosa v roce 1994 byla výsledkem promyšlené a umné reklamní operace „vítězného spuštění“ Reálného plánu. Bylo by také naivní se domnívat, že obžalovací proces je osobní reakcí předsedy Sněmovny reprezentantů na hlasování poslanců Dělnické strany v Etickém výboru ve prospěch jeho obžaloby.

Náhodné události mají svou váhu, ale dají se pochopit ve všeobecném kontextu a cíli, vývoji a výsledku politických a společenských rozporů.

Brazilské vládnoucí třídy jsou nepřátelské vůči demokracii, společenskému pokroku, podílu na majetku nebo příjmu, spravedlnosti, společenskému vzestupu dělníků a lidových mas. Nepřijímají reformy nebo politické a společenské změny, jež by dostaly pod kontrolu jejich privilegia.

Totéž můžeme říci o geopolitickém postavení brazilské buržoazie. Ta nahrazuje neo-koloniální podřízenost imperialistickým mocnostem s velkým mocenským komplexem, spjatým s týmiž zahraničními potentáty, odmítajícími pokrokové uspořádání o mezinárodní shodě a vykonávání úlohy, jež by byla aktivně za mír, demokratizaci mezinárodních vztahů a nezávislou integraci Latinské Ameriky. Jasný a pevný jev, že brazilská vládnoucí třída je také nevlasteneckou, strategickou rezervou plánů imperialistických mocností k nadvládě nad světem. Její vlastní zájmy nejsou národní a je povolná vůči imperiální strategii.

Bylo tomu tak už od její ústavy coby třídy v 18. a 19. století, v době koloniálního otroctví, směřování, dědičně přenášeného na kapitalistické vlastníky půdy a současnou monopolistickou a finanční buržoazii. Navíc tomu tak bude, dokud v zemi nedojde k politické a společenské revoluci, k vybudování nové moci pod vedením dělnické třídy a jejích politických představitelů.

Ačkoli předpokládaly, že Lulovo zvolení v roce 2002 bylo jen malou mezerou v politickém vývoji země, a ukázaly cynické uspokojení v uhlazování závazků a umírněnosti v popularitě coby politický fenomén, ve kterém mohly krátkou dobu žít, tyto třídy zůstaly v pozici pozorovatelů nebo v izolované skryté připravenosti.

Přesně řečeno, trvalo to dva roky, protože skandál „mensalão [3]“ (2005) a jeho právní a politické dopady byly mezníkem puče, který teď polykají.

Právě probíhající puč odhaluje velké sblížení neoliberálních a konzervativních sil. Široké spektrum politických stran, vyjma levicových, v tajné dohodě s Ministerstvem pro veřejnost, Nejvyšším soudem a federální policií, v dokonávání převratu způsobuje porážku pokrokovým a levicovým silám, které zemi vládly po třináct let pod vedením Dělnické strany (PT).

Neoliberálové a konzervativci během posledních 13 let zformovali jakýsi druh opozičního kondominia, jež dosáhlo své nejdokonalejší formy ve druhém kole posledních prezidentských voleb a v současném puči, jehož vznik vyšel z voleb a dřívějších střetů.

Nic neobjasňuje víc povahu aliančního puče a politické a ideologické podstaty sil, které jsou součástí onoho plně programového sblížení. „Most do budoucnosti“ Michela Temera a platforma „zásad a hodnot“, již mu 3. května předložil senátor Aécio Neves, (PSDB) [4], jsou dvě strany téže mince.

Ve svých základních aspektech tu je i sblížení s původními formulacemi téhož druhu bývalého starosty São Paula, Gilberta Kassaba, zatvrzelého reakcionáře, jenž nikdy nevybočil z konzervativních zásad své mateřské strany, staré PFL [5], současné DEM [6].

Mezi silami, jež byly vždy středo-levé, byly a jsou i ty, které připravují napodobeniny demokratických programů, s výrazným odmítáním levice a vlády prezidentky Dilmy. Přední mezi nimi je PSB, teď pod kontrolou skupiny, která teď nemá nic společného, až na čestné jednotlivé vyjímky, se stranou Jamila Haddada a Miguela Arraese (Brazilská socialistická strana, PSB; pozn. překl.).

Když jsou do těchto stran spojeny neoliberální platformy PPS [7] a Strany solidarity, můžeme vypozorovat, že programově jsou všechny převratové síly spojeny antidemokratickou, protilidovou a protidělnickou povahou. Jsou to národ zrazující síly možné popřevratové vlády.

Rozpory, jichž není málo, se týkají výlučně nižších fyziologických zájmů, zaměřených na získání okamžité výhody a na volební střet v roce 2018.

Existuje společný jmenovatel: převratové síly mají protireformní politický program, jímž budou prosazovat antidemokratický úpadek brazilského státu. Bude konec sociálních vymožeností; nastane úplná otevřenost vůči mezinárodnímu finančnímu kapitálu; návrat privatizace; podřízení diktátu monopolního kapitálu, pro nějž se zavázaly prosadit zrušení zákonů, které teď zajišťují společenská a dělnická práva. Bude to i civilizační prohra, s předpokládaným diktátem kánonů zpátečnických baptistických církví, s útoky na vymoženosti na poli společenského soužití a občanských a lidských práv.

Je naprosto smysluplné se domnívat, že puč, jenž podporuje svržení vlády prezidentky Dilmy Rousseffové, získává souhlas celé monopolně-finančnické buržoazie, velkoprůmyslu a velkých obchodníků, velkostatkářů, sdělovacích prostředků, vyšší střední třídy a všeho, co má nádech, absurdní a slabomyslnou povahu brazilské buržoazie. Je pozoruhodné, že všechny zaměstnavatelské organizace, mezi nimiž vyčnívá nechvalně známá Fiesp [8] a ostrý karikaturista, pravičák Paulo Skaff [9], vydaly oficiální a obřadná prohlášení na podporu puče.

Probíhající puč demonstruje celé selhání brazilského politického systému, konečný rozchod s ústavním demokratickým pořádkem, daným ústavou z let 1987-1988.

Bez ohledu na výsledek obžalovacího rituálu v Senátu vstupuje politický boj do nové etapy a dosahuje vyšší úrovně. Bez předpojatosti vůči volebnímu boji a instituční činnosti v parlamentech a místních i státních vládách dospěl politický boj mas, lidových organizací, posilování občanských a odborářských organizací do zárodečného bodu.

Navíc se coby prioritní otázka dostává na pořad dne budování jednoty levicových a pokrokových sil; Lidová brazilská fronta je zárodkem, se širokou perspektivou na sjednocení všech vnímavých sil na obranu demokracie, společenského pokroku a národní svrchovanosti. S programem odporu a boje, ukazujícím neodkladné středně- a dlouhodobé úkoly, jehož rámcem je udržení demokratických strukturálních reforem a pokroku.

Závazek levicových sil splnit tento úkol je tím větší, čím hlubší je pochopení, proč se zhroutila podpůrná základna vlády. Bude třeba vznést novou politickou dohodu, pokrokovou frontu, a soustředit síly k zajištění nadvlády lidově demokratického a protiimperialistického tábora. Z úhlu analýzy a zájmů těchto sil je nezbytné formulovat strategii a taktiku, abychom se vyhnuli jakémukoli přijetí neoliberálního a konzervativního uspořádání.

Mutace vypozorované v chování PMDB [10] i dalších hlavních sil a jejich zběhnutí od demokratického a vlasteneckého projektu nebyly náhlé. Došlo k nim skrze politický proces, v němž tyto síly přestaly být pokrokovými. V případě PMDB je něco, co je dané selháním vlády Josého Sarneye a prezidentskou kandidaturou Ulyssese Guimarãese v roce 1989. Poslední události nakonec ukazují, že tato strana, pod řízením Michela Temera, neměla mandát k tomu, aby hrála úlohu hlavního garanta vládní koalice v parlamentu, natož k obsazení strategické pozice vice-prezidenta republiky.

S jasnými cíli, vírou v program, strategickým myšlením a smyslem pro historický okamžik vidí levice současnou krizi a nové, nepříznivé podmínky coby krok v boji. Zřetelnost, s jakou ukazuje rozdělení mezi antagonistickými tábory politického boje, neanuluje, ale naopak posiluje potřebu zkombinovat rozhodnost a bojovnost s prostorností a přizpůsobivou taktikou, bez iluzí nebo zmatenosti vůči charakteru a strategickým cílům různých politických subjektů.

Kriminalizace levice, sveřepost, s jakou se snaží postavit PT mimo zákon a vyřadit další sektory institucionálního života, učinit bývalého prezidenta Lulu nezpůsobilým a podrobit ho, stejně jako prezidentku Dilmu, právním trestům, včetně odnětí svobody, ukazují úroveň útoku na pokrokové síly. Také to ukazuje rozměry nových výzev.

Boj proti puči zvedl nesmírné demokratické uvědomění a schopnost bojovat u milionů Brazilců, kteří touží po demokracii, spravedlnosti a národní svrchovanosti, lidských právech, dobré správě, kulturním životě a vysoké úrovni civilizace. Totéž bylo v rozhodujících střetech druhého kola prezidentských voleb v roce 2014.