Jubileum Josefa Brodského (význačný disident epochy SSSR) se krásně kryje se začátkem protestů proti policejnímu násilí v USA. Vždyť, jestli by oficiální básník „nového Ruska“ byl dosud naživu, on by věděl, co říct na adresu Američanů bojující za svoje právo nebýt zardoušený na ulici.

Americký slavista a vydavatel Karl Proffer, který byl hostem u Brodského začátkem 70 let, byl šokovaný rasismem a ultrapravicovými náladami svého významného společníka a sovětských disidentů v jeho okolí. Napůl v legraci Josef řekl, že jestli by teď do pokoje vešel černoch, on by ho nezabil. Nicméně dříve citoval oznámení amerických pravičáků o tom, že proměnit Vietnam na parkoviště pro auta by bylo nejlepším řešením pro tuto zemi – vyprávěl Proffer o názorech budoucího laureáta Nobelovy ceny za literaturu.

Ve své knize Proffer píše, jak musel zápasit s tím samým Brodským a překladatelem Andrejem Sergejevem: Později večer dostává nepříjemný obrat. Andrej i Josef na nás útočí kvůli našemu vztahu k válce ve Vietnamu. Jako většina lidí našeho věku jsem proti válce. A oni nás považují za hlupáky, jestliže se nesnažíme zničit komunismus všude, kde můžeme. Co se týká protestujících studentů v Americe – dobře, že je mlátí policie, ať se zajímají o studium a nehrají si na politiku. Tento spor přirozeně přechází na téma občanských práv. Andrej a Josef jednohlasně říkají, že protestující si neuvědomují, jak jsou šťastni – jakýkoli ruský člověk by s radostí žil tak jako obyčejný černý Američan.

Stojí podotknout, že Proffer nebyl levičákem, komunistou nebo sympatizantem SSSR – byl obyčejným antisovětsky naladěným Američanem. Ale vyjádření sovětských „bojovníků za svobodu“ ho šokovala svým bojovným antidemokratismem a otevřeným obdivem před válečnými zločinci, fašisty a bandity, kterým by nikdo mezi západními liberály nepodal ruku.

Současník Brodského, ještě jeden laureát Nobelovy ceny Andrej Sacharov, navenek odsuzoval Pinocheta, ale v osobním rozhovoru se jednoznačně vyznal ze sympatií k Pinochetovské diktatuře. „V tomto dopise jsem ji nehájil“. Bráním ji za tímto stolem. Junta – to je kornilovské povstání, pouze úspěšné. Jestli by Kornilov zvítězil, zastřelil by 500 bolševiků…Nebo 10 tisíc, a zachránil by 40 milionů, které zabili bolševici. Kornilovské povstání se bohužel nepovedlo – stěžoval si tento prominentní humanista v upřímné besedě s Viktorem Někrasovem, jasně demonstrujíc pokrytectví přítomné v jeho názorovém okolí.

Není divu, že Sacharov taktéž podporoval válku ve Vietnamu, počítajíc, že by „rozhodné válečné úsilí“ USA mohlo napravit situaci a nedopustit vítězství komunistů – o čemž je možné se také dočíst v knize Aleksandra Šubina „Disidenti neformálně a svoboda v SSSR“.

Pozice dalších kultovních osobností disidentského hnutí se nesly v tom samém reakčním duchu. Vladimir Bukovskij, „disident číslo jedna“ sedmdesátých let, naposled usvědčený Brity v přechovávání dětského porna, s pohrdáním psal „o nějaké Wilmingtonské destíce“ o pronásledovaných levicových aktivistech v NSR (tehdejší západní Německo) a surovém mučení v Ulsteru. A Valérie Novodvorská se obdivovala následkům atomového bombardování a oplakávala právě zaniklý režim apartheidu v Jižní Africe, a zanechala po sobě celý sborník kanibalistických citátů.

„Mne vůbec nevzrušuje, kolik raket vypustí demokratická Amerika po nedemokratickém Iráku. Podle mě, čím více tím lépe. Stejně tak mne vůbec neděsí nepříjemnost, co se přihodila s Hirošimou a Nagasaki. Zato se podívejte, jaký se stal z Japonska „bonbónek“. Prostě „Snickers“. Apartheid, to je normální věc. Jižní Afrika ještě uvidí, jaká vláda bude nastolena původním obyvatelstvem, bavící se žhářstvím, vraždami a násilím. Já osobně jsem se práv člověka najedla dosyta. Jednou jsme my (disidenti), i CIA, i USA využili tuto ideu (práv člověka) jako beranidlo pro zničení komunistického režimu a rozpadu SSSR. Tato idea (lidských práv) splnila svůj účel a je načase přestat lhát pro práva člověka a ochraně lidských práv. A to tak, abychom si neuřízli pařez, na kterém sedíme“.

Julie Latynina, důstojná následovnice Novodvorské, také generuje texty, v duchu radikální ultrapravicové ideologie – například v době katastrofálního zemětřesení na Haiti, kdy se svět pokoušel zachránit místní obyvatele od smrti hladem, tak ruská liberálka navrhovala vlastní metody humanitární podpory ostrovanů jako americkou okupaci a kulky pro „méněcenné barbary“. „Právě teď svět posílá Haiti humanitární pomoc, která nemůže přistát. Jestli přistane, my chápeme, co se přihodí. Bude krvavé zúčtování. Vlastně nemá smysl tuto pomoc posílat, bohužel. Protože až nakonec dorazí na Haiti, stane se jedna ze dvou věcí. Jestli garant zůstane u moci, dostane se ke garantovi. Jestli kvůli zemětřesení proběhnou nepokoje a kanibalové svrhnou a sežerou – sežerou v pravém smyslu tohoto slova, tak se humanitární pomoc dostane k vuduistúm a kanibalům. Je jediná síla, která může reálně v něčem pomoci Haiti, a která má pro to logistické i fyzické možnosti. Tato síla se nazývá armáda USA. Přirozeně, ona tam nepoleze, protože v ten moment, kdy nacházející se tam seržant USA zastřelí prvního náhodného vuduistu, který si usmyslí stavět barikády z mrtvol, nebo prvního kanibala, který ty barikády začne jíst, tak celý civilizovaný svět, a především různé zlodějské humanitární organizace specializující se na rozdělování humanitární pomoci společně s organizacemi typu Hamás, začnou křičet, že je to narušení práv člověka“.

Později Julia Leonidovna rozvíjela svojí pozici v programovém textu „proč nejsem demokrat. Manifest rozčarovaného intelektuála“, kde také vyjádřila obdiv jihoafrickému systému apartheidu, což samozřejmě nevzbudilo u ruských liberálů sebemenší pohoršení.

Historie nezná jediného známého účastníka sovětského disidentského hnutí, který by se stal po emigraci obhájcem občanských svobod a lidských práv na západě – kromě specifického Eduarda Limonova a Alexandra Zinověva. Naopak většina z nich doplnila řady ultrapravicových i konzervativních organizací, což je možné lehko vysledovat na biografii těch samých osob, emigrujících ze Sovětského Svazu do Izraele. Tak Josif Mendělevič, účastník teroristické „letecké kauzy“, který se podle legendy sám vykastroval tupým nožem ve vězení v Rize, se usadil na okupovaných teritoriích (území okupované Izraelem) a stal se jedním z ideologů nacionalistických osadníků objasňující nutnost potlačení občanských svobod. V těchto nepohodlných faktech není nejmenší protiřečení. Disidenti odcházeli z SSSR ne kvůli hledání svobody, ale proto, aby měli možnost popírat svobodu druhých. Jim nevadili „naše tanky na cizí zemi“ – když to byli tanky „demokratických“ interventů. Není divu že emigrantské komunity domorodců z SSSR – v Kanadě, Německu, Izraeli, Latinské Americe, USA – se až do současnosti proslavují svým rasismem, xenofobií a ultrapravicovými náladami. Sovětští i postsovětští emigranti se neustále ocitají v centru skandálů vyprovokovaných ultrapravicovými silami. Například jedna s takových emigrantek podala žalobu požadující rodný list prezidenta USA Baracka Obamy – vždyť podle názorů rasistů nemohl být plnohodnotným občanem země. S přesídlenkyní s bývalého SSSR je ženatý i terorista Igal Amir, který zabil Izraelského premiéra Jischaka Rabina.

V průběhu posledních třiceti let nám vnucovali, že disidentské hnutí bojovalo za „svobodu a práva člověka“. Ale dobře známé dokumenty a osobní pozice účastníků antisovětského podzemí nezanechávají na tomto mýtu kámen na kameni. S výjimkou marginálních skupin levicových komunistů a maoistů disidenti bojovali za kapitalismus, rasismus, a nerovnost. SSSR byl pro Palestince – disidenti byli proti. SSSR byl proti rasismu – disidenti se modlili k bílé americké policii. SSSR byl proti apartheidu – disidenti s ním soucítili celým svým srdcem. Odbory a nižšími organizacemi opovrhovali jako nebezpečnými projevy „sovku“ (hanlivé označení pro SSSR) – s výjimkou těch případů, kdy bylo možno pracující využít pro své cíle. Kapitalismus byl pro ně jedinou správnou organizací společnosti – přitom čas od času převyšovali ve svém fanatismu západní politiky reaganovského typu.

Ano, je možné uznat, že sovětská politika ne vždy odpovídala svým vlastním požadavkům, je možné mluvit o „pokrytectví sovětské ideologie“ nebo porušování práva člověka v SSSR. Ale element pokrytectví je v jakékoli ideologické doktríně. Starosta Mineapolisu vzlykající nad rakví zabitého Geroge Floyda – kterého by za jeho života nepustili na práh vily vládce města – také nevypadá v tomto smyslu jako vzor lidské upřímnosti. Ale i pokrytecké kázání míru a boje za osvobození pracujících je mnohem lepší než otevřená apologetika rasismu, pinochetovštiny, a imperialistické agrese v zemích třetího světa, kterou se zabývali hlavní „sovětští demokraté“.                                                             

Samozřejmě disidenti nezbořili SSSR – oni museli přenechat tuto pochybnou čest byrokratům, kteří je pronásledovali. Ale právě oni (disidenti) vytvořili ideologii současného režimu – přičemž jak jeho liberálního, tak konzervativního křídla. Víra v trh, neopětovaná láska k USA a aspirace k přátelství s USA, nenávist vůči těm, co se bouří proti současnému světovému řádu, sjednocuje dnes ruské liberály, ruské i ukrajinské patrioty. A Latinina publikovala v „Novoy Gazete“ ještě jeden programový článek, srovnávajíc Američany s černou barvou kůže se „sovkovou černotou“ Donbassu, a proti tomu postavila mýtus o „pokojném“ ukrajinském majdanu – i když za tento mýtus se dnes už stydí i jeho účastníci. Není to náhoda, že smrt „babičky ruského disentu“ Ludmily Aleksejevové se v Rusku stala událostí celonárodního významu – a smrt laureáta Nobelovy ceny komunisty Žoresa Alferova proběhla v provládní liberální sféře prakticky nepozorovaně.

Střet ideologií a reálií našeho světa vede ke skutečnému šílenství zahrnující široké vrstvy postsovětské inteligence. Zastánci Velikého Ruska vždy potřebující odolávat „zlým pindosům“ (hanlivý výraz pro Američany), nyní hystericky chrání svatou nedotknutelnost amerických výloh a pláčou nad osudem bílých Američanů drcených patou černého panovníka. Co se týká liberálů, jejich opusy vůbec nelze číst bez rizika ztráty rozumu. „Bílí lidé, na úkor vlastních sil a prostředků, často riskujíc život vyvezli mnoho Černochů z Afriky do nejlepší země na světě“ (myšleno USA) – zcela vážně píše revizionistický historik Mark Solonin, okamžitě zapomenuvši obvyklou rétoriku o Stalinových deportacích.

Naštěstí osudy našeho světa budou rozhodovat zcela jiní lidé. Současné Rusko a další strany východní Evropy – jsou periférií kapitalistického světosystému. A jestli „dokonala bouře“ zesílí politickou krizi v zemích kapitalistického centra, periferní země se tím více zatřesou ve všech švech. Za hlavou křesťana Teodora se obvykle zhroutí i hlava Teodora křesťana, a ubohé kanibalistické myšlenky nahromaděné v této hlavě již nebudou mít žádný význam.

Přeložil Jan Miklas