15. března prohlásil turecký prezident Recep Tajip Erdogan, že Turecko v Sýrii brání zájmy Evropské unie a NATO. Je skutečností, že Tureckem kontrolované území je navzdory všem prohlášením stále základnou protiasadovských milic, jejichž činnost narušuje bezpečnost i územní integritu Sýrie. Během března došlo k několika úderům ruského vojenského letectva na cíle těchto milic, konkrétně na velitelské posty, základny a sklady pohonných hmot proturecké milice Hay’at Tahrir al-Sham u města Sarmanda v provincii Idlib a u vesnice Al-Hamran v provincii Aleppo. Před posledním útokem byla z provincie Idlib odpálena na Aleppo raketa, která podle syrské vlády usmrtila dva civilisty a zranila několik dalších. 22. března si turecký ministr zahraničí předvolal ruského velvyslance v Ankaře Alexeje Jerkova a vyjádřil znepokojení nad ruskými vojenskými akcemi.

Zmíněný vývoj opět otevřel otázku současných rusko-tureckých vztahů a perspektivy jejich vývoje. Není žádným tajemstvím, že ruský prezident Vladimir Putin se v posledních letech snaží o vytvoření strategické aliance mezi Ruskem a Tureckem, resp. přesněji o strategické odvrácení Turecka od jádra západního bloku se zásadními geopolitickými důsledky pro celý svět. V říjnu 2020 Putin ve Valdajském diskusním klubu na otázku, zda se má Rusko obávat tureckých geopolitických ambicí odpověděl, že pro Rusko není důvod k obavám: „Díky bohu nejsme v situaci, abychom se měli něčeho bát…“

Perspektiva rusko-turecké aliance se zdá být lákavou pro velkou část ruské politické elity. Na druhou stranu se ozývají i disidentské, výrazně skeptičtější hlasy. Patří k nim například politolog a analytik Sergej Kurginjan, který je pravidelným hostem diskusních pořadů ruské státní televize a dalších médií.

Podle Kurginjana se dříve či později ukáže, že národní zájmy obou států jsou neslučitelné a sledování jejich trajektorie povede k nepřekonatelným rozporům mezi nimi. Předák hnutí Esence času poukázal, že „všechno, co již nyní pozoruji, tomu nasvědčuje. Všechno, co se děje v Libyi, o tom svědčí, všechno, co se děje na Kavkaze o tom svědčí…“

Kurginjan uznává, že jeho názor dnes mnoho lidí v Rusku nesdílí. Pokud by byla dohoda mezi Ruskem a Tureckem možná, měla by pro Rusko mnohem více výhod, než usmíření mezi Ruskem a Arménií, ale dříve nebo později by se tyto dobré vztahy vyčerpaly. „Jsem přesvědčen, že dříve nebo později se ukáže pravda a Turecko vyjeví svoji skutečnou, protiruskou tvář.“ Pak bude Rusko stejně nuceno pod tureckým tlakem změnit svoji dnešní umírněnou a spíše protureckou politiku. Takový posun bude mít tragické důsledky, změní konstanty ruské zahraniční politiky posledních let, ale nebude zbytí.

Kurginjan načrtl paralelu mezi ruským vztahem k Turecku a k Západu. „Rusko chce a vždycky chtělo nějakou dohodu se Západem, přátelství Západu, uznání ze strany Západu. A co se stalo? Rusko se snažilo víc a víc a odpověď Západu byla tak chladná, že dnes je všechno jinak,“ vysvětlil s dodatkem, že on sám se vždy proti ruskému prozápadnímu kurzu stavěl.

V interview pro arménskou televizi 24TV Kurginjan svoji kritiku ještě vystupňoval a snahu o vytvoření rusko-tureckého spojenectví označil za „rozhodně větší chybu, než snahu spřátelit se se Západem.“ Podle analytika je skutečné Turecko značně vzdálené jeho idealizovanému obrazu v Rusku a nachází se pod silným vlivem Západu, Spojených států, ale zejména Spojeného království.

„Nevěřím ve vizi konzervativní Eurasie od Atlantiku po Vladivostok, jak s ní přišel Jean Thiriart. Neříkám ani tolik, že je špatná – a osobně si myslím, že je špatná – jako že je prostě nemožná, že je nerealistická. Co dává smysl je podle mě spojenectví s Indií, ale užší spolupráci s Tureckem nevěřím,“ dodal. Vedle vlivu Británie na Turecko, dění v Libyi, Sýrii a na Kavkaze Kurginjan opakovaně zdůrazňuje v Česku zcela exoticky vnímané, a i v Rusku samém spíše okrajové pozice, mezi nimi například hrozbu formující se turecko-japonské aliance zaměřené proti Rusku.