Kominterna, Třetí (komunistická) internacionála, jejíž první kongres se uskutečnil v březnu 1919 v Moskvě, by se dožila sta let. Se vznikem Kominterny se konečně dotvořila strategická triáda: sověty – strana – internacionála. Sověty jsou formou nového proletářského státního zřízení, které bylo objeveno a uvedeno v činnost revolučním osvobozeneckým hnutím v Rusku v letech 1905-1917; strana je vedoucím politickým a revolučním ústředím sovětizace Ruska; Kominterna je svazem komunistických a dělnických stran celého světa pod vedením leninistické Ruské komunistické strany (bolševiků)* vytvořená k popularizaci a šíření zkušeností ruské proletářské revoluce v mezinárodním měřítku. V praxi nemůže žádný z prvků této triády existovat sám o sobě, jak jasně dokázala celá historie Kominterny i Sovětského svazu.

Vytvoření Kominterny bylo znamením šíření sovětského revolučního projektu mimo Sovětské Rusko a jeho internacionalizaci. Poté, co spontánní revoluční vlna vzedmutá ve světě velkým Říjnem začala opadat, bylo posláním Kominterny strukturovat a systematizovat práci jednotlivých „národních“ komunistických stran, řídit jejich aktivitu pro řešení světových revolučních úkolů, připravovat podmínky pro jejich „místní“ revoluce jako nezbytný předpoklad rozvoje světového revolučního procesu.

Se vznikem Svazu sovětských socialistických republik se role Kominterny jako „světové komunistické strany“ dramaticky rozšířila. Sovětský svaz, který si prožil období „diplomatických koncesí“ (zajištění proti neočekávaným kapitalistickým intervencím), představoval živoucí příklad všem utlačovaným lidem světa, prototyp Světové sovětské republiky, zatímco Kominterna byla řídícím velitelstvím pro její vytvoření.

Rozpuštění Kominterny (problematika sama o sobě mnohem komplikovanější, než tyto stručné poznámky mohou obsáhnout) způsobilo nenapravitelné škody samotné myšlence „Světového sovětského svazu“. Tento úder byl hlubší a systematičtější, než známé případy Chruščovova „voluntarismu“, Brežněvovy „stagnace“ a dokonce i než nefunkční Bělověžské dohody. Ve skutečnosti jsou všechny tyto pozdější případy [selhání] přímými důsledky odmítnutí leninské definice úkolů SSSR jako svazu otevřeného všem nově vytvořeným socialistickým státům světa.

Doznání bývalého člena prezidia Výkonného výboru Kominterny Georgie Dimitrova, učiněné v rozhovoru s jugoslávským komunistou Djilasem (z něhož se později stal disident a odpadlík), je pro historii nesmírně důležité. Na sklonku svého života Dimitrov, nikoliv bez lítosti, uvedl, že myšlenka rozpustit Kominternu se zrodila v nejvyšším vedení Všesvazové komunistické strany (bolševiků) dávno před slavnou dohodou se „Spojenci“ (vůdcové Spojených států a Velké Británie požadovali rozpustit Kominternu výměnou za otevření druhé fronty v Evropě). Podle Dimitrova tato myšlenka vznikla ihned po vstupu pobaltských států do SSSR, tj. na počátku druhé světové války. Tento krok podle posledního předáka Kominterny posílil Stalinovo přesvědčení o účelnosti „implementovat“ pokrokovější sociální systém do jiných zemí čistě na základě síly a autority Rudé armády. To se ale ukázalo být strategickým a tragickým omylem.

„Lidové demokracie“, které se v Evropě ustavily po osvobození dotyčných zemí Rudou armádou, se skoro všechny ukázaly být mimořádně slabé. Až na pár výjimek všechny tyto režimy „nezvítězily“ díky úsilí lidu dotyčných zemí, tedy na bojišti, ale byly lidem „přineseny velkým bratrem“ SSSR, který jim pak ekonomicky a vojensky pomáhal. (To nutně vedlo jak k nevyspělosti lidových demokracií na jedné straně, tak do určité míry k sociál-imperialismu na straně SSSR). Z tohoto důvodu se navzdory opakovaným a upřímným žádostem řady „lidově demokratických“ států o vstup do Sovětského svazu, sovětské poválečné vedení žádnou z těchto žádostí vůbec nezabývalo**. Ke všem těmto státům se chovalo jako k nárazníkové zóně mezi dvěma soupeřícími tábory nového světového uspořádání, a tím došlo k nenapravitelné škodě na společné věci, v jejímž jménu kdysi Kominterna vznikla.

Bylo i několik světlých výjimek. Stran, kterým se podařilo dotáhnout své „národní“ revoluce mnohem dále, než k „lidově demokratickým“ režimům dosazeným Moskvou. Pravdou je, že takové kroky se ale setkaly buď s obavami a nedůvěrou (Mao Ce´Tung a Ho Či Min), nebo byly přímo označeny za neakceptovatelné, ba reakční se všemi z toho vyplývajícími následky včetně vyobcování ze „světového tábora socialismu“ (Tito).

Samozřejmě, rozpuštění Kominterny by pravděpodobně mohlo být vysvětleno touhou porazit intrikující „Spojence“ ve složitém geopolitickém manévrování, politickou účelností, nebo něčím podobným. Jaký druh manévru ale může ospravedlnit třeba jen pouhou změnu národní hymny státu, která připomínala lidem všech zemí strategickou a nevyhnutelnou misi Sovětského svazu, jak byla v prosinci 1922 vyhlášena Leninem? A jakým způsobem pak mohl „nerozbitný svaz“, spojený, jak je dobře známo, „navždy velkým Ruskem“, následně k této misi přispět? Všechny tyto otázky vyžadují samostatné a extrémně upřímné zhodnocení a doufáme, že dříve či později přijde čas pro takovou analýzu, samozřejmě nikoliv k úhoně naší společné věci.

Ale ať už se na to díváme jakkoliv, jedna věc je zřejmá. Návrat Kominterny, o kterém mluví stále častěji nejen nejednotní zahraniční soudruzi z bratrských komunistických stran, ale také nejednotní soudruzi u nás v Rusku, nebude záležitostí jednoho dne. Aby se z něj stalo něco víc než prázdná slova, bude nutné, aby se novým iniciátorem stala nějaká poměrně „velká“ země světa, v níž se k moci dostane komunistická strana, komunistická nejen podle jména a formy, ale také podle svého obsahu. Strana podobná hrdinské leninské Ruské komunistické straně (bolševikům), kteří před sto lety založili Třetí internacionálu.

To se ale zatím nestalo a v době, kdy stroj dějin zrychluje a nabírá obrátky, je povinností ruských komunistů stejně jako jejich bratrů všude ve světě, říkat pravdu o všech zakladatelích a vůdcích legendární Kominterny bez nějakých výjimek, zejména o těch, jejichž jména byla v minulosti bezdůvodně pohaněna jejich současníky, nebo upadla v zapomnění. Je to pro nás důležité, protože historie této slavné bojové organizace, která nesmiřitelně vyzvala na souboj starý svět, nesmí obsahovat bílá místa. Všichni tito odhodlaní hrdinové a mučedníci světové komunistické revoluce jsou dnes s námi a z jejich rtů vychází bojovné heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Stanislav Ruzanov

Tajemník Ústředního výboru Sjednocené komunistické strany

* – V tomto bodě se autor dopouští nepřesnosti. Třetí internacionála nikdy neproklamovala vedoucí úlohu ruských komunistů, ačkoliv ti se po opadnutí revoluční vlny ve střední a západní Evropě de facto takovým vedením světového komunistického hnutí stali. Nicméně i v této situaci ruští komunisté odmítali představu, že by ostatní měli jen mechanicky opakovat a jednostranně přejímat jejich zkušenosti.

** – o vstupu do Sovětského svazu ještě za 2. světové války vážně uvažovalo vedení slovenských komunistů. Po válce projevovala v určitých dobách zájem o vstup do SSSR vedení Mongolska, Bulharska, stejně jako dvou malých, krátkodobě existujících levicových republik na území dnešního Íránu.