Když přijely tanky

Nechám stranou rozsáhlé hodnocení postojů jednotlivých podporovatelů i odpůrců reforem roku 1968, ale nemohu opomenout poukaz na nekonečná, mnohahodinová vyčerpávající jednání vedení strany (Mlynář byl již tehdy tajemníkem strany a členem jejího sekretariátu) a časté vystupování řečníků zcela mimo téma, někdy skutečně až bizarní. Leckomu to může připomenout současnou českou (a samozřejmě i zahraniční) buržoazně demokratickou parlamentní praxi, ale i poměry v KSČM, odkud mám mnohaleté osobní především negativní zkušenosti.

Mnoho prostoru je v knize věnováno samozřejmě především událostem 20. – 21. srpna 1968, tedy příjezdu okupačních (nebo chcete-li intervenčních) vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a následujícím jednáním. Ty jsou dnes celkem dobře známé a nebudu se zde o nich rozepisovat. Nechybí zde ale širší souvislosti, například značně kritické hodnocení Chruščovovy politiky pro mezinárodní komunistické a dělnické hnutí, ačkoli by od „reformátora“ snad čtenář očekával spíše opak. Dle Mlynáře „je Chruščovovo období vlastně sérií porážek.“ (s. 178)

V popisu událostí a vyjednávání po vojenském obsazení ČSSR mě nejvíce zaujala tvrdě odsuzující (ale, s přihlédnutím ke svědectví dalších pamětníků, dosti výstižná) charakteristika Gustáva Husáka jako nového hlavního spojence sovětského vedení v Československu, který se chopil příležitosti a z málo významné funkce místopředsedy vlády (před vysočanským XIV. sjezdem strany, jehož legitimitu od začátku sám neuznával, nebyl Husák ani členem ÚV) se po příjezdu vojsk poměrně rychle dostal do čela strany a za několik let i státu.

„Po roce 1969 Husák vlastně zlikvidoval velikou většinu těch lidí, kteří mu dopomohli k návratu do politického života a podporovali i jeho snahu o získání nejvyšší stranické funkce. … Není a nikdy nebude ničím jiným než sovětským místodržícím v Československu, kterého v případě potřeby kremelští ochránci bez milosti odstaví.“ (s. 245-246) Napsáno prorocky v roce 1978.

Podpis pod „moskevským protokolem“

Přeskočím obšírné líčení moskevských jednání v závěru srpna 1968 a připomenu jen skutečnost, že protokol legitimizující intervenci, vnucený československé straně sovětským vedením, nakonec po dlouhých diskusích a několika úpravách podepsali všichni členové československé delegace včetně Zdeňka Mlynáře, s výjimkou Františka Kriegla.

Mlynář tvrdí, že šesti zatčeným členům vedení strany v čele s Dubčekem, odvlečeným 21. srpna 1968 na Zakarpatskou Ukrajinu (mezi kterými sám nebyl), zde bylo vyhrožováno mučením, pokud nebudou jednat dle sovětských pokynů. „Ukázali jim mučidla. Platí to doslova, nikoli obrazně.“ (s. 247) Škoda, že neuvádí, od koho se toto dozvěděl a v jaké podobě přesně. Jednání sovětského vedení připodobňuje k bandě gangsterů.

Své podepsání protokolu odůvodňuje Mlynář úsilím o uklidnění domácí situace a předejití nepokojům při prodlužující se nepřítomnosti vedení strany a státu, které by se mohly změnit v masakry. Kromě toho doufal ve „vytvoření situace, která nebude znamenat úplné zlikvidování reformních tendencí a znovunastolení totalitní diktatury bez vnitřních perspektiv vývoje.“ (s. 249) „Jsme vlastně blbci, ale naše blbost má podobu ideologie reformního komunismu.“ (s. 252)

Vzpomínky na jednání vedoucích představitelů československé i sovětské strany obsahují řadu příběhů, které už vešly do dějin: o Dubčekově pláči, „co mu to udělali“, ostrém kárání od prezidenta Ludvíka Svobody, že vedení strany jen žvanilo a prožvanilo se až k obsazené zemi, ale i o reformním koryfejovi Čestmíru Císařovi, který vida, že nebude moci zůstat ve stranické funkci, lkal nad svým budoucím osudem slovy, že „přece nepůjde pod deset tisíc“ (průměrná mzda v roce 1968 byla 1828 Kčs; Mlynář jako tajemník měl základní plat 20 tisíc a mnoho dalších požitků k tomu).

Z tajemníka strany disidentem a emigrantem

Epilog knihy je věnován politickému vývoji po návratu čs. delegace z moskevských jednání, vzestupu Husáka a Štrougala a postupnému pádu velké části Dubčekova vedení. Neopomíjí obecně známou skutečnost, že nejhorlivěji prosovětští funkcionáři se po obsazení státu do nejvyšších pozic nedostali, protože na to nebyli dostatečně schopní a vlivní, zatímco dostali přednost pragmatici.

16. listopadu 1968 Mlynář rezignoval na funkce ve vedení strany. V září 1969 byl vyloučen z ÚV KSČ, v březnu 1970 z KSČ (odejít ze strany ukončením členství mu nebylo umožněno). „Prožil jsem pak v Československu sedm let už nikoli mezi privilegovanými a vládnoucími, ale v ghettu vyvržených,“ uzavírá svůj příběh.

Od Mlynářovy emigrace do Rakouska, k níž byl dohnán po podpisu Charty 77, neuplynulo ani deset let do zahájení sovětské „přestavby a otevřenosti“, reforem ne nepodobných některým představám z éry „obrodného procesu“. Netřeba zde rozvádět, jak dopadly a k čemu vedly. Jisto je, že doba nástupu politického a hospodářského pluralismu nedala žádnou šanci takzvanému demokratickému socialismu řízenému zdola zaměstnaneckou samosprávou namísto byrokratickým stranickým aparátem podřízeným okupační mocnosti. Obávám se, že ani nemohla dát. Reformní komunisté skončili tam, kde nereformní.

Uplynuly další více než tři dekády, mnohé se změnilo, ale nemalá část osob, říkajících si komunisté, s nadějemi vzhlíží ke Kremlu, kde jejich prapor dávno nevlaje, už ani jako symbol bez obsahu.

Co bude dál? Hodil by se sem optimistický závěr. Zdeněk Mlynář ho ve své knize nemá. A já ho také psát nebudu. Nechme zde trochu bílého místa a utěšujme se představou, že závěrečná výzva k novým revolučním bojům byla zabavena cenzurou.