Právě v letošním roce 75. výročí Vítězného února 1948 a 55. výročí takzvaného pražského jara 1968 a ozbrojené intervence pěti států Varšavské smlouvy k jeho potlačení mi připadá vhodné připomenout si zajímavé vzpomínky a hodnocení tohoto období z knihy Zdeňka Mlynáře (1930-1997) „Mráz přichází z Kremlu“ (napsána 1977-1978, v Československu vydána 1990). Titul knihy je notoricky znám, její obsah ale méně.

Úvodem musím zmínit, že Zdeněk Mlynář je některými komunisty démonizován jako zběsilý kontrarevolucionář a zrádce věci socialismu (a někdy zjevně přeceňován jako inspirátor a poradce Gorbačovových reforem éry „přestavby a otevřenosti“, i když tehdy žil v emigraci v Rakousku a je málo pravděpodobné, že by Gorbačov chtěl a potřeboval jako poradce nebo inspirátora zrovna Mlynáře), nicméně závěry jeho knihy i jeho popřevratové politické angažmá v Levém bloku dokazují, že se nikdy nestal zastáncem obnovy kapitalismu. Každopádně jeho koncepce pluralitního „demokratického socialismu“ jsou zaprvé nemarxistické, zadruhé celý dosavadní vývoj u nás i v zahraničích nesvědčí o jejich uskutečnitelnosti. Budiž autorovi polehčující okolností, že z dlouhodobějšího hlediska příliš neuspěly ani jiné pokusy o budování socialismu, byť se sebevíce hlásily k marxismu a marxismu-leninismu.

Mladý fanatik

Zdeněk Mlynář byl součástí početné generace mladých lidí, přesvědčeně vstupující do KSČ ihned po skončení 2. světové války. Poukazuje na nezkušenost a nevzdělanost, ale obrovské politické nadšení těchto lidí, fascinovaných Sovětským svazem, o kterém sice téměř nic nevěděli, ale vyhovoval jejich radikalismu a touze po skoncování se starým světem. „Byli jsme šťastni uvnitř této sekty, spojeni svými vlastními hodnotami a svou morálkou… Tam, kde víra žádala nezištnost a obětavost, mohla se na nás spolehnout. … Na sekretariátech jsme nejenom schůzovali, my jsme tam žili.“ (s. 13)

Troufám si tvrdit, že se umím vcítit do oněch pocitů nadřazenosti domnělé avantgardy, mladých radikálů, kterým je vše jasné a kritiky chtějí potlačovat a ničit jako třídní nepřátele (s. 14). Zažil jsem podobné nálady a pocity v radikálně komunistickém hnutí, tedy spíše už jen jeho žalostných troskách, v době asi před 15 lety, kdy sice radikálů žijících jen pro proletářskou revoluci bylo už jen několik, nanejvýš desítky, ale jejich sebevědomí a nadřazenost nebyly jistě o nic menší než Mlynářových „věřících stalinistů“ z éry poválečné.

Zde musím podotknout, že Mlynář nepoužívá ve své knize zažitou marx-leninskou terminologii, ale spíše výrazivo dnešního hlavního proudu, přesto by namístě jen kvůli tomu jeho závěry paušálně odmítat.

Zklamání ze studií v SSSR

Pozoruhodné jsou Mlynářovy vzpomínky na studia moskevské Právnické fakulty Lomonosovovy univerzity v letech 1950-1955, kdy „sovětská každodennost byla pro nás všechny zážitkem nemilosrdně popírajícím naše představy o »sovětském člověku« …“ (s. 18)

Studenti z Československa byli přesvědčenými komunisty, snažícími se revolučně myslet i jednat, a ve svém mladickém radikalismu až fanatismu, posilovaném (a posilujícím) tehdejší atmosféru zostřeného třídního boje dospěli až k tomu, že na sebe z přesvědčení a nezištně vzájemně psali do Prahy udavačské dopisy, kde ostatní obviňovali z nedostatečné uvědomělosti a špatných postojů, což v éře hledání vnitřních nepřátel hrozilo nebezpečnými důsledky. Pro čs. studenty v Moskvě to však skončilo dobře, jen návštěvou Antonína Zápotockého a Viliama Širokého v prosinci 1952 a Zápotockého projevem, „že se nemáme podezřívat, že si máme důvěřovat a máme studovat.“ A to velmi těsně po politickém procesu s protistátním spikleneckým centrem. Zápotocký prý dokonce tehdy řekl: „Vy tu žijete a vidíte, že naši lidé by v takových podmínkách, v jakých žijí lidé sovětští, nežili a žít nechtěli.“ (s. 18)

Mlynář uvádí, že chápal „setkání s ubohou materiální úrovní života sovětských lidí, s jejich bídou a s civilizační zaostalostí“ jako dědictví carismu a válečného utrpení, ale šokovala ho „absence hodnot … důležitých pro komunistickou perspektivu“ (s. 20). Uvádí o tom řadu příkladů, které mohu těžko považovat za smyšlené nebo zveličené, tím spíše, že něco podobného ve svých vzpomínkách naznačovali i celoživotní stoupenci SSSR a nereformního komunismu, i když z propagandistických důvodů to nepsali a neříkali tak otevřeně. Z těch, které jsem znal osobně, mám na mysli Miloše Jakeše (1922-2020), který tam studoval přibližně ve stejné době jako Zdeněk Mlynář, a Milana Matouše (1928-2022), účastníka vojenské delegace do SSSR těsně po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu na jaře 1956.

Mlynářovo svědectví vyvrací často tradovanou představu, že v první polovině 50. let bylo ještě přesvědčení a nadšení pro socialismus v sovětské společnosti, včetně uvědomělosti mladé generace, prakticky všeobjímající, a ideologický a mravní rozklad že nastal až po neúspěchu chruščovovských experimentů. Ve skutečnosti se však zřejmě přinejmenším již v posledních letech života J. V. Stalina projevovala skutečnost, že sovětská mládež již nebyla první generací revoluce, která se – na rozdíl od generace druhé, vychovávané již v socialismu – hlásila k revoluční ideologii z přesvědčení.

„Zatímco pro nás bylo samozřejmé, že to, co říkáme veřejně, si myslíme i v soukromí, v životě sovětských lidí to tak samozřejmé nebylo. … Teprve pod vlivem alkoholu začínala normální lidská komunikace… Kdybych vyslovil před těmito lidmi nahlas své uvědomělé názory, nebudu si připadat jako revolucionář, ale jako blbec formátu kadeta Bieglera z Haškova Švejka.“ (s. 20-21)

Sovětští studenti se učili nazpaměť dlouhé citáty klasiků a profesoři nehodnotili nic než přesnost naučené recitace. „Nadutost sovětských byrokratů, … nekulturnost, neschopnost a zároveň bohorovnost těchto úředníků byly něco, co jsme prostě v Československu nikdy nezažili.“ (s. 28) Opět nechybí řada příkladů.

Neméně zajímavý je popis Stalinova pohřbu, tlačenic v ulicích, kde bylo mnoho lidí zraněno i ušlapáno, ale současně i pranepatrný smutek mezi velkou částí tohoto davu, který se na zvěčnělého vůdce šel podívat jako do cirkusu.

Proti byrokratismu v ČSSR

Po návratu do ČSR popisuje autor značnou byrokratizaci politického života, která mezitím proběhla u nás. Následuje poměrně podrobný popis změn po XX. sjezdu KSSS, v ČSR se zpožděním oproti SSSR, a ohlasů na maďarské povstání. Mlynář se tehdy, v roce 1956, snažil jako vedoucí odboru generální prokuratury odškodnit majitele nemovitostí ve velkých městech a jejich okolí „ze středních vrstev“, jichž bylo několik set nuceně vystěhováno do pohraničí „z důvodu veřejného zájmu“, přičemž zabavené objekty nebyly předány potřebným dělnickým žadatelům, ale důstojníkům armády a bezpečnosti a politickým pracovníkům. Toto odškodnění bylo zamítnuto.

Po sporu s ministrem vnitra Rudolfem Barákem odešel Mlynář pracovat do Ústavu státu a práva ČSAV do oblasti teorie. V knize se dále věnuje svým tehdejším teoretickým studiím a závěrům z nich a komentuje pozitivní změny ve zvyšování životní úrovně a všestranném rozvoji čs. socialistické společnosti, ale i některé negativní rysy. Dochází k podstatnému závěru, že velká část společnosti v 60. letech netoužila po návratu k soukromým formám hospodaření, ale mnohdy nešlo o souhlasné přijetí poměrů, ale pouze o rezignaci. Připouští, že „slabinou reformních komunistů bylo … to, že si skutečné postavení absolutní většiny společnosti příliš idealizovali.“ (s. 61) Dodávám, že i mnohých nereformních.

Popis různých zákulisních vztahů a klepů z aparátu KSČ může čtenáře pobavit i znechutit. Autor přitom rozhodně nepřipisuje zastáncům reforem a liberalismu pouze kladné vlastnosti a odpůrcům opak, natož aby se snažil vylíčit situaci tak, jako by sám byl jediným správným člověkem na svém místě, obklopen samými hlupáky a grázly (jak to hlavně po roce 1989 líčili nebo přinejmenším naznačovali někteří jiní, například Husák a Štrougal).

Skutečný vliv v byrokratickém aparátu nebyl určován formální funkcí, ale vztahem ke generálnímu tajemníkovi strany a současně prezidentu republiky Antonínu Novotnému („kdo patřil, nebo nepatřil do úzké party, která s Novotným hrála mariáš“, s. 64) nebo podle vztahu k sovětskému vedení.

Mlynář byl od roku 1964 tajemníkem právní komise ÚV KSČ. Byl zastáncem „všelidového státu“ (proti koncepci pokračování třídního boje i po formálním dosažení socialismu v roce 1960) a usiloval o to, aby strana nerozhodovala o všem, nenahrazovala státní a společenské organizace. Po své politické likvidaci došel k hořkému přesvědčení, že „dnes velké většině těchto lidí (funkcionářů) nejde ani o socialismus, ani o zájmy celé společnosti, a konečně ani o úlohu komunistické strany z hlediska jejího »dějinného poslání«, nýbrž jde jim jen o vlastní moc a prospěch.“ (s. 74)

Kniha popisuje tolik nechutného hnusu ze stranického zákulisí, tolik příkladů bezcharakterního kariérismu, korupce, egoismu, zneužívání moci a dalších amorálních praktik, ze kterých se musí poctivému zastánci socialismu zvedat žaludek. Kdyby věrohodnost těchto tvrzení nepotvrzovala celá řada dalších zdrojů a indicií, mohlo by se zdát, že se jedná jen o zahořklé výlevy jednoho odpadlíka a zkrachovance. Ó, kéž by!

Mlynář dle mého názoru podává skutečně mistrnou charakteristiku zdegenerovaného aparátu někdejších dělnických kádrů, aparátčíků vzešlých většinou z řad prostých dělníků, vstoupivších do strany z přesvědčení dávno před jejím únorovým vítězstvím, mnohdy ještě za první republiky a se zkušeností z ilegality i z koncentračních táborů, kteří se však zcela odcizili své třídě a všemu prostému lidu za dlouhá léta ve vysokých funkcích, spojená s mimořádným finančním zabezpečením a spoustou výsad a nadpráví až šlechtického kalibru a opulentním životním stylem.

I nemálo vysoko postavených „pevných“ a „dogmatických“ komunistů žilo v té době zcela konzumním stylem života, v tomto smyslu vzhlíželo k Západu, a jasně patrná už byla společenská vrstva toužící se stát novou buržoazií, ale při nemožnosti investovat do výrobních prostředků hromadila „jen“ vily a auta.

Centrista „pražského jara“

Ve svém vztahu k reformnímu procesu „pražského jara“ autor uvádí, že byl považován za centristu, a vcelku souhlasí s touto charakteristikou. Odmítal ty, kteří usilují „o neuskutečnitelné utopie tak dlouho, až se ztratí možnost vylepšit to, co se vylepšit snad opravdu dalo.“ (s. 89) Usiloval o oslabení centrálního plánování a zvýšení samostatnosti socialistických podniků (ne však o obnovu soukromého vlastnictví, ani malého, a to ani v zemědělství) a o rozvoj dělnické (či zaměstnanecké) samosprávy, zjevně inspirován například jugoslávskými koncepcemi. „Chtěl jsem politickou moc komunistické strany realizovat … v systému pluralitní politické demokracie,“ píše. Že nic takového nebylo a není reálně možné, dokazuje zkušenost z období po roce 1989, kdy takové možnosti již nebránily zásahy sovětského vedení, ale komunistické strany vzniklé z KSČ na území české i slovenské části federace (a poté následnických států) v systému pluralitní politické demokracie selhaly a pohořely na celé čáře a skončily prakticky v politickém záhrobí. V české části rozděleného státu to sice formálně trvalo tři dekády, ale parlamentní zastoupení KSČM – formální zastánkyně onoho vysněného politicky a ekonomicky pluralitního socialismu, který má po desítky let ve stanovách – od počátku nebránilo bleskové a všestranné restauraci kapitalismu se všemi jeho asociálními dopady.

Mlynář uvažoval „o pluralismu …, který se týká politických organizací pracujícího lidu a dělnické třídy, a nikoli buržoazie“. (s. 98) Otázkou však je, kdo by určoval hranice socialistického pluralismu, kdyby ve svobodné soutěži v jedněch volbách zvítězila například koalice lidovců a sociální demokracie a v následujících koalice socialistické strany zelených a dejme tomu socialistických pirátů. Celkem absurdní představa, že…

Jeden ze sovětských byrokratů prý odmítl Mlynářovy koncepce slovy, že pokud by měly být jeho reformy realizovány, sovětský lid by sovětskou byrokracii podřezal. (s. 99) Taková byla proklamovaná jednota strany a lidu.

Dle Mlynářova názoru byla skutečná podpora KSČ před zahájením pokusu o reformy žalostně nízká, „v opravdu svobodných volbách nemohla s jistotou spoléhat ani na to, že dostane aspoň tolik hlasů, kolik má registrovaných členů“ (s. 133). Srovnejme to s výsledkem kolem 13 % v opravdu pluralitních volbách roku 1990, což nebylo o mnoho více než podíl předlistopadových členů strany mezi oprávněnými voliči (přičemž však samozřejmě mnozí z takových už KSČ ve změněných poměrech nevolili).

V období „obrody“ se prý asi 80 % lidí vyslovovalo pro socialismus. Pokud tomu tak skutečně bylo, zůstává smutnou skutečností, že zhruba o dvacet let později to byla zjevně ani ne čtvrtina (i když můžeme předpokládat, že i mezi voliči jiných stran než KSČ byla v roce 1990 určitá menšina stoupenců socialismu; volební zisky sociální demokracie a socialistické strany byly pod 5 %).

(Konec 1. části)