Kandiduji na prezidenta Turecka ze své vězeňské cely
komentář : vypnuto
24. června bude Turecko volit v prezidentských a parlamentních volbách. Jsem jedním ze šesti kandidátů na prezidenta a kandiduji z vězeňské cely. Tento text píšu z věznice s nejvyšší ostrahou v Edrine, městě v severozápadním Turecku poblíž hranic s Bulharskem. Byl jsem zatčen před rokem a osmi měsíci, kdy jsem byl poslancem tureckého parlamentu a spolupředsedou Lidové demokratické strany známé jako HDP, kterou v minulých volbách volilo šest milionů lidí. Moji věznitelé se rozhodli uvěznit mě v tomto vězení, protože Edrine se nachází daleko od mého domova, rodiny a přátel v jihovýchodní, kurdské oblasti země. Můj spoluvězeň na cele je stejně jako já zvoleným členem parlamentu.
Několik posledních měsíců zde slyšíme prakticky nepřetržitý hluk ze stavby. Kousek od nás se staví nová velká věznice. Po neúspěšném pokusu o puč v roce 2016 byl v Turecku vyhlášen výjimečný stav a všechny stávající věznice praskají ve švech. Právo na svobodný projev a shromažďování bylo zrušeno a množství uvězněných normálních lidí den za dnem roste.
Turecká vláda vedené Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) Recepa Tayyipa Erdogana se otočila k obecným demokratickým hodnotám zády a vede zemi na pokraj politické a hospodářské krize.
S výjimkou prezidenta Erdogana se všichni moji spolukandidáti vyslovili pro mé propuštění. Odhlédli od ideologických rozdílů a vystoupili na moji obranu, protože ví, že mě vláda drží ve vězení kvůli svým politickým cílům a ne proto, že bych spáchal jakýkoliv zločin. Chápou, že pokud bych byl propuštěn na svobodu, tak se šance pana Erdogana na vítězství ve volbách povážlivě ztenčí. Je jim jasné, že bez ohledu na to, kdo zvítězí, vrhá věznění prezidentského kandidáta stín na legitimitu celých voleb.
Jsem mezi desetitisíci disidentů, které po vyhlášení výjimečného stavu zasáhla trestná opatření. Vláda proti mně až dosud zahájila 102 vyšetřování a podala na mě 34 samostatných soudních žalob. Pokud by vláda uspěla, čekalo by mě 183 let vězení. Obvinění proti mně vznesená žalobami prokurátorů jsou založena čistě na mých politických projevech a prohlášeních. Kdyby jen turecká judikatura nebyla pod tlakem vlády a čistě se držela zákona! Po svém zatčení mi nebylo dovoleno více než rok soudní slyšení. Mé stíhání je nespravedlivé. Moje zatčení bylo politickým rozhodnutím. Zůstávám politickým rukojmím.
Pouze demokratický boj lidu za jeho vlastní svobodu zbaví Turecko autoritářství a strachu a osvobodí jeho instituce – soudy a tisk – od tuhé vládní kontroly. Vzali mně právo pořádat shromáždění nebo přímo komunikovat s lidem. Muži a ženy HDP vedou kampaň s velkým odhodláním. K vám a ke světu mimo zdi této věznice hovořím přes vzkazy předávané mými právníky. Bavím se s lidmi přes účty na sociálních sítích, které mi pomáhají vést moji poradci.
Po mém zatčení byl můj účet na Twitteru dlouho neaktivní. Když se na něm v září 2017 začaly opět objevovat tweety, spěchali dozorci ihned prohledat moji celu. Prohlídka byla poměrně invazivní, a když jsem se zeptal, co hledají, odpověděli mi, že hledají zdroj mých tweetů. No, jediné jak takž sofistikované zařízení, které našli v mé cele, byla elektrická konvice, kterou používám k ohřívání vody. Když zjistili, že konvici jsem k tweetování používat nemohl, tak odešli. Navzdory absurditě tohoto incidentu se tak docela pěkně odhalil nepopsatelný strach autoritativních vůdců v situaci, kdy musí čelit oponentům, kteří se drží navzdory pronásledování. Jak moc se asi musí pan Erdogan bát?
V posledních třech letech vedla AKP neúprosnou propagandistickou mediální kampaň s cílem podkopat pozice HDP a vykreslit naše členy jako „teroristické kolaboranty“. Naši voliči a podporovatelé ale zůstávají pevní.
V létě 2015 po zhroucení mírového procesu a obnovení ozbrojeného konfliktu v jihovýchodních, kurdských částech Turecka se moje strana maximálně snažila zabránit střetu pomocí dialogu. Mohli jsme vymyslet efektivnější způsoby, jak zastavit boje. Po červnových volbách 2015, kde strana pana Erdogana ztratila parlamentní většinu, se ale všechno změnilo. Jeho vláda začala prosazovat vojenskou intervenci a turecká armáda zasáhla proti kurdské mládeži, která se v různých městech postavila na barikády.
Pan Erdogan hledal způsob jak potrestat Kurdy, kteří připravili jeho stranu o parlamentní většinu, a jak zkonsolidovat hlasy nacionalistů. Jeho strana zvítězila v listopadových volbách 2015 a od té doby pokračuje v dalším rozdmýchávání konfliktu. Nadcházející volby rozhodnou o budoucnosti Turecka. Je statisticky nepravděpodobné, že by mohl zvítězit jakýkoliv kandidát, který by neusiloval o získání podpory tureckých Kurdů – pětiny z 81 milionů obyvatel země – a nevyslyšel jejich tužbu po míru.
Strukturně protidemokratické pravidlo platící v Turecku zabraňuje získat parlamentní křesla politickým stranám, které nezískají aspoň 10 % celonárodní volební podpory. Místa v daném obvodu se pak přesunou straně, která tento celostátní práh překročila a v daném obvodu získala druhý největší počet hlasů.
Věříme si, že strmý práh překročíme, ale pokud by se nám nepodařilo získat 10 procent hlasů, pak by 80 našich parlamentních křesel připadlo Erdoganově straně, umožnilo mu získat pohodlnou parlamentní většinu a usnadnilo mu jeho vůdcovské prezidentství. V zásadě by tak vládu AKP nespravedlivě podržely hlasy milionů kurdských občanů zbavených práva na svoji volbu.
Pan Erdogan a jeho vládnoucí AKP využívají prodlužovaný výjimečný stav a další utajená opatření k tomu, aby HDP nezískala 10 procent hlasů. V jihovýchodních, Kurdy obývaných částech země došlo k přesunutí tisíců volebních místností tak, aby voliči z venkova museli cestovat velké vzdálenosti přes vojenská kontrolní stanoviště, místo toho, aby mohli odvolit ve svých vesnicích. Ve volebních místnostech bylo také rozmístěno zvýšené množství bezpečnostních pracovníků, což může vést k zastrašování našich voličů.
Na uniklém videu, kde pan Erdogan oslovuje své straníky, zdůrazňuje důležitost pádu HDP pod volební práh 10 % a žádá je o označení podporovatelů HDP a „provedení speciální práce“.
Turecko dnes chápe, že kolektivní trestání Kurdů v jihovýchodním pohraničí narušuje svobodu a demokratickou kulturu v celé zemi. Co se dosud omezovalo na Kurdy, se dnes stává normou i vůči dalším oponentům pana Erdogana. Jediná naděje pro liberální a demokratickou budoucnost leží ve společném úsilí k porážce autoritářského režimu.
