Byl jsem očitým svědkem událostí v Oděse 2. května, kde neonacisté zabili mého kamaráda a soudruha ze svazu Borotba (Boj), Andreje Braževského. Ten den zraněný Alexej Albu byl opakovaně vyslýchán SBU (státní tajná policie). Hrozilo, že bude stejně jako já a další naši přátelé zatčen. V Kyjevě proběhla prohlídka bytu mého přítele, novináře Andreje Mančuka. Ve stejný den obsadili „muži v černém“ kancelář Borotby v Charkově a pod záminkou prohlídky zdemolovali její zařízení. Nezapomněli ani roztrhat rudé prapory s našim znakem. Mnoho mých soudruhů se dnes musí skrývat, nebo uprchlo ze svých domovů. Borotba dnes fakticky pracuje v ilegalitě, kdy brutalita postihuje všechny, kteří nesouhlasí s kyjevským „modelem“.

Všechno toto pronásledování ale bledne před plnohodnotnou teroristickou válkou rozpoutanou proti lidem kyjevskou juntou. Dochází k střílení civilistů a bombardování měst na jihovýchodě země. Ukrajina podobné scény nezažila od 40. let 20. století, až dnes, za „demokratického“ režimu uzurpátorů, kteří z ukrajinského nacionalismu a neoliberalismu učinili státní náboženství a hrozí inkvizicí všem potenciálním kacířům.

V takovou chvíli cítím skutečné sympatie k lidem, kteří pozvedli zbraň k ochraně civilistů před neonacistickým terorem, soukromými armádami a žoldáky oligarchů a před mezinárodními bezpečnostními agenturami. Co když dvacet let života pod autoritou ukrajinské vlády naučilo některé z nich nekriticky milovat Putina? Ať si. Kyjevská junta je absolutní zlo a hlavní nebezpečí pro všechny demokraticky smýšlející občany naší země. Její fašistické metody a oligarchická podstata, vyjádřená svazkem krajně pravicových militantů, miliardářů a neoliberálních úředníků, je zřejmá každému, kdo má zájem mluvit čestně o tom, co se děje, a zbavil se svých iluzí o Majdanu, před nimiž jsme opakovaně všechny Ukrajince varovali.

Mezi těmi, kteří bojovali za republikánské Španělsko, nebyli pouze ideologicky čistí komunisté. Je známo, že mezi republikánskými bojovníky byli i bývalí vojáci Petljury (ukrajinský nacionalista a státník, který bojoval proti Sovětům). Stačí si přečíst román Komu zvoní hrana od E. Hemingwaye, aby člověk pochopil, že republiku bránili lidé s různou, nezřídka pochybnou minulostí. A přece vstoupili do historie jako antifašističtí hrdinové. Dobrovolníci z mnoha zemí daleko od Španělska bojovali v Mezinárodních brigádách a byla mezi nimi i řada lidí ze západní Ukrajiny. Propaganda generála Franca je nepochybně také nazývala „Stalinovi turisté“, „sabotéři“ a „teroristé“.

Není pochyb, že 99 % bojovníků na Jihovýchodě patří mezi místní ukrajinské občany. Možná, že více než polovinu z nich tvoří etničtí Ukrajinci. Dnes, když bojujeme za demokratické svobody a proti návratu fašismu, už ale nezáleží na tom, kdo a odkud jsou. Nacházíme se v občanské válce probíhající v bývalém sovětském prostoru, v celé naší uměle rozdělené zemi. V této válce tvoří jednu frontu bojovníků proti Ťahnibokovi a Jaceňukovi liberální Moskva a druhou pak tvoří komunisté a odpor na Jihovýchodě.

Kategorickým imperativem pro každého dnešního antifašistu musí být: Vše, co dnes tvoří součást boje proti fašismu a sociálnímu rasismu na Ukrajině je dobré; vše, co brání zničení fašismu, dokonce i pod těmi nejhezčími záminkami, je špatné a sloužící našemu nepříteli. Nejde ani tolik o teoretický závěr jako o velmi praktický přístup založený na našich vlastních zkušenostech a na zkušenostech našich soudruhů, kteří v obtížných podmínkách bojují proti nejagresivnějšímu pravicovému režimu v historii poválečné Evropy.

Viktor Šapinov
13. květen 2014