Ve středu 27. června byl odvolán dosavadní ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho odvolání však vyvolalo nečekaně velkou vlnu nevole a protestů, mnohdy přímo z tábora ODS a ostatních vládních stran (čili Top 09). Avšak nejen odtamtud. Pocit nelibosti sdílejí rovněž například Zelení a především dříve se politicky nepříliš projevující lidé, kteří se dosud nestavěli do konkrétní opozice vůči vládě. Je třeba ale přiznat si, že na podporu Pospíšila se ozvali i někteří příznivci protivládního hnutí.

Ministr za Top 09 Schwarzenberg už prohlásil, že nezávislost státních zastupitelství je ztracena, mnozí členové ODS především z mimopražských regionů zase hlásí, že je tímto krokem vážně podryta důvěryhodnost strany a vedení. Hovoří se o důvodech odvolání, např. o údajné Pospíšilově snaze zastavit rozkrádání veřejného majetku, která vadí modrým kmotrům (pravda, dochází k němu především kromě privatizací vlivem účasti soukromého sektoru ve veřejných podnicích a službách, není ovšem jisté, zda právě odvolaný ministr měl opravdovou snahu těmto jevům zabránit), rovněž o jeho plánech posílit nezávislost justice a naopak z tábora Pospíšilových odpůrců se opakuje Nečasova oficiální kritika přehnaného utrácení v jeho sektoru.

Jedním z nejpravděpodobnějších důvodů bude zřejmě Pospíšilova snaha jmenovat ústeckou státní zástupkyni Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně.

Ne všechny důvody odvolání, o kterých se hovoří jako o neoficiálních, však musí být nutně zcela opravdové. Nelze zcela popřít, že se Pospíšil snažil o menší vliv politických konexí na vyšetřování různých kriminálních a korupčních afér v poslední době, ať už se jedná o kauzy Rath či Parkanová, nebyl však sám v podobné praxi zcela bez poskvrny. Rovněž nelze v žádném případě říci, že by se jednalo o neohroženého obhájce práv občanů, těch dolních deseti milionů. Jeho postoj k neoliberálním reformám nečasovsko-kalouskovské vlády rozhodně nebyl odmítavý. Díky vlně odporu z řad jak členů vládních stran tak umírněné opozice, který vyústil i v několik spontánních demonstrací v Praze a Brně, začal Pospíšil získávat aureolu hrdiny a správného klaďase vyhozeného ze shnilé vlády. To je ovšem dost pomýlený pohled na tohoto politika.

Za zásluhu je Pospíšilovi například počítáno k dobru to, že po dlouhých peripetiích konečně docílil odvolání nechvalně proslulého pražského státního zástupce Vlastimila Rampuly. Ten byl v mnoha případech tunelářských afér proslulý jako zdržovač a odvolávač vyšetřování, je nutné ovšem dodat, že to byl právě Jiří Pospíšil, kdo ho na tento post dosadil.

Je dobré také vědět že nijak nezakročil proti pochybnému odvolávání státních zástupců, kteří se snažili dovést do konce vyšetřování někdejšího ministra v topolánkově vládě a bývalého předsedy lidovců Jiřího Čunka. Myslím že čunkova osoba byla všem dobře známá nejen podvodnou aférou, za kterou nakonec nebyl nikdo potrestán ale především populistickým rasismem namířeným proti Romům.

Pospíšilovou „zásluhou“ je rovněž přijetí nového občanského zákoníku, který však v mnoha případech právo občana zas tak moc nechrání, může se naopak stát bičem na neprivilegované. Pospíšilovou prací je rovněž prosazení nového pravidla „třikrát a dost“, díky němuž může být za opakované přestupky viníkovi uložen trest vězení natvrdo. Myslím že ve většině případů toto pravidlo není objektivně nutné aplikovat, soudy jsou však zcela jistě jiného mínění. Opět tato „novinka“ bude schopná sloužit jako karabáč na sociálně znevýhodněné osoby. Rovněž nelze panu Pospíšilovi odpárat „zásluha“ na tom, že se mu nepodařilo vyřešit ani začít řešit fakt, že věznice v České republice praskají ve švech. Řešením by však správně neměla být výstavba nových nápravných zařízení ale revize, zda není dobré některé trestné činy legislativně překvalifikovat. Například činy spjaté s držením drog, především lehkých. K tomu se však Pospíšil nikdy příliš neměl.

Tento ex-ministr byl obecně vždy zastáncem pravicových reforem současné vlády, dolních deset milionů tedy nemá žádný důvod vidět v něm ochránce. Jako ochránce se snažil předvést například v případu vězněného řidiče autobusů Romana Smetany, v jehož souvislosti mluvil o přezkoumání známého případu. Byla to právě jeho domovská ODS, která trvala na smetanově popotahování v trapném procesu. Vždyť už víte…

Někteří politici jsou Pospíšilovým odvoláním vskutku pobouřeni. Nejvíce asi lidé z TOP 09, kteří však rovněž nemají čisté ruce. Aféra ohledně ex-ministryně obrany Parkanové dává indicie, že do různých klientských a korupčních vztahů je zapleteno zřejmě mnohem víc vládců České republiky, než se zdálo v případě bývalého hejtmana Ratha. Ovšem nepodléhejme zdání rovného metru: zatímco Rath sedí ve vazbě, Parkanová je ministrem-knížátkem hájena slovy, že u ní přece nikdo nenašel sedm milionů.

Co si tedy myslet o té celé situaci? Rozhodně můžeme napsat, že Jiří Pospíšil nebyl jeden z nejhorších politiků a ministrů této vlády, zároveň však ani nebyl opravdu dobrým ministrem, který hájí zájmy lidu, jak by se skoro mohlo nyní zdát. Ono totiž ani nelze, aby člen nejhorší vlády od roku 89 dělal v jejím rámci dobrou politiku. Hlasy na jeho obhajobu nemůžeme chápat jako protisystémovou vlnu odporu, spíše v nich lze vidět rozčarování části pravicové veřejnosti kam, až to dotáhla vláda, kterou si před dvěma lety zvolili. A jev to v rámci vlády není už vůbec překvapivý, neboť vláda, která má za hlavní cíl vytvořit dobré prostředí pro zisky velkokapitálu, nás něčím takovým nemůže nijak překvapit.