V soboru 24. října se v Praze před budovou Ministerstva školství konala již druhá protestní demonstrace asi čtyř set studentek a studentů soukromé vysoké školy Univerzity Jana Amose Komenského v Praze (UJAK). Převážně studentky-pedagožky doplňující si povinně kvalifikaci studiem magisterského oboru speciální pedagogika protestovaly proti rozhodnutí Akreditační komise zrušit tomuto programu na UJAK akreditaci, což by znamenalo okamžitý zánik jejich studia bez možnosti jej ukončit státní závěrečnou zkouškou.

Říjnová demonstrace se konala bezmála měsíc po obdobné, o něco menší demonstraci studentů Vysoké školy. Na této zářijové demonstraci promluvili rektor UJAK, doc. Luboš Chaloupka, prorektor UJAK pro rozvoj, vědu a zahraniční styky, doc. Petr Kolář a ministryně školství, Kateřina Valachová. Ta jako viníka současného stavu pojmenovala právě vedení školy, což ale část studentů odmítlo a i nadále odmítá přijmout.

Problematické vzdělávání a studenti v pasti „školy celebrit“

Problémy kolem akreditace oboru speciální pedagogiky na UJAK se veřejně probíraly již počátkem letošního roku. Akreditační komise, která z pověření ministerstva školství dohlíží na kvalitu vysokoškolského vzdělávání v České republice, rozhodla na svém únorovém zasedání neprodloužit akreditaci oboru speciální pedagogika. Podle Komise trpěla soukromá vysoká škola značnými nedostatky v personálním zajištění výuky jako nízkým počtem kvalifikovaných pedagogů a častým zajišťováním vedení diplomových prací externisty.

Více než čtvrtina studentů v bakalářském programu v letech 2011-2014 dále absolvovala studium v nestandardně krátké době – 22,5 % za jeden rok a někteří i za dobu kratší než půl roku. Šlo převážně o studenty vyšších odborných škol (VOŠ) „sociálního zaměření“, které ale na své studenty kladou podstatně nižší nároky než vysoké školy. Mnozí studenti těchto škol navíc předtím studovali jiné obory a předměty, než které vyučuje UJAK.

Škola dostala od expertní komise složené ze zástupců pedagogických fakult doporučení ohledně zkvalitnění praxí a vedení diplomových prací a od Akreditační komise čas na zlepšení nezdravé situace prodloužením akreditace magisterského studijního programu do 30. 9. 2015 na dostudování studentů v posledním ročníku. Podle Akreditační komise ale UJAK v tomto období přistoupila pouze k čistě formálním úpravám bez jakékoliv nápravy kritizovaných nedostatků.

Ve stanovisku Akreditační komise z 16. 9. 2015 se tak dočteme, že UJAK nadále pokračuje v praxi, že na jednoho vedoucího připadá vedení deseti, ale někdy i dvaceti diplomových prací, že řada témat diplomových prací se jen okrajově dotýká předmětu speciální pedagogiky a že větší počet studentů zpracovává ve svých pracích identická témata. Navíc bylo konstatováno, že u skoro 10 % studentů zmíněného magisterského programu, kteří obhajovali od dubna do konce července 2015 své diplomové práce, se text těchto prací výrazně (více než z 10 %) skládá z opisů z jiných prací. Celkově došla Akreditační komise k závěru, že k nápravě v žádném případě nedošlo a že obor musí o svoji akreditaci přijít, tentokrát již okamžitě.

Bohužel, navržené opatření, s nímž ministerstvo vyslovilo souhlas, dopadá na studenty UJAK, kteří se cítí rozhodnutím Akreditační komise poškozeni a chtějí se bránit. Podle nich neměří komise všem školám jedním metrem a navíc argumentují faktem, že studium na UJAK jim doporučilo právě ministerstvo: ze zákona si totiž museli doplnit kvalifikaci pro své zaměstnání na školách a obor speciální pedagogika prý jiné, veřejné vysoké školy vůbec neotevíraly, nebo jen v rozsahu, který byl pro uspokojení této zákonem vytvořené poptávky zcela nedostačující. Tuto skutečnost ministerstvo školství ústy ministryně potvrdilo. Je tak docela dobře možné, že předchozí (pravicové) vedení ministerstva školství mělo zájem přihrát soukromé UJAK studenty-pedagogy a s nimi i velmi zajímavé finanční obnosy, neboť studium na UJAK se samozřejmě platí. Průměrné školné činí 25 tisíc korun za jeden semestr. Studenti v podstatě neměli příliš na vybranou a museli jít studovat právě na UJAK.

UJAK měl přitom v té době za sebou již několik podobných problémů s kvalitou výuky a z toho vycházejících sporů s Akreditační komisí. Zároveň si získal přízvisko „škola celebrit“, nebo také, podle bulváru „tramvajová škola“ (údajně podle rčení: Pokud vás nepřejede tramvaj, tak ji vystudujete). Na UJAK studovaly mj. modelky a missky Iveta Vítová, Veronika Chmelířová, Iva Kubelková, Michaela Štoudková, Hana Věrná, moderátorka Ivana Gottová nebo herčík Jiří Mádl, ale také komunální politici jako starosta MČ Prahy 11, Dalibor Mlejnský (ODS), starosta MČ Praha 12, František Adámek (ČSSD), vrchní ředitelka sekce kabinetu předsedy vlády Jana Nagyová (ODS), Tomáš Vandas (DSSS) a další.

Alibismus UJAK aneb zloděj křičí, chyťte zloděje…

Pokud jde o studenty, faktem je, že nastalou situaci mělo okamžitě od února řešit především vedení UJAK, jak mu ostatně ukládá zákon o vysokých školách. Právě sama univerzita se měla o své studenty postarat a umožnit jim dostudování na jiných vysokých školách. Tuto povinnost vedení UJAK nesplnilo a naopak studenty chlácholilo, že se nic vážného neděje a že se bude proti rozhodnutí Akreditační komise bránit soudní cestou. Byla to ministryně Valachová, která tak musela vzít v říjnu věci do svých rukou: velké většině studentů domluvila po setkání s děkany pedagogických fakult veřejných vysokých škol možnost studia na těchto školách po složení přijímacích zkoušek v mimořádném termínu. Na těchto veřejných vysokých školách jim bude uznána část předmětů a budou moci výjimečně studovat v kombinovaném studiu pouze o víkendech, případně i podle individuálních studijních plánů. Ministerstvo rovněž rozhodlo, že pedagogové, kteří budou dále pokračovat ve studiu, se nemusí obávat ztráty kvalifikace a tedy ani hrozby nuceného odchodu ze škol.

Mnoho studentů UJAK se však tato perspektiva nelíbí a požadují po ministerstvu, aby odmítlo škole zrušit akreditaci magisterského programu, respektive aby akreditaci prodloužilo, což ale podle zákona není možné. Vedení UJAK v tomto směru studenty krmí až paranoidními konstrukty, že se Akreditační komise univerzitě mstí za její účast v přípravě nového vysokoškolského zákona, který nahradí stávající Akreditační komisi Národním akreditačním úřadem. Mnozí studenti na tyto argumenty slyší a vytýkají Akreditační komisi podjatost. Dokonce poukazují na situaci z roku 2011, kdy tehdejší ministr školství Josef Dobeš poprvé ve dvacetileté historii odmítl přihlédnout k rozhodnutí Akreditační komise a odmítl právě UJAK omezit přijímání studentů do doktorského (speciální pedagogika) a magisterského (andragogika) studijního programu. Šlo přitom o velmi sporné rozhodnutí. Na UJAK v tu dobu mimochodem studovala šéfka Dobešova kabinetu Jana Machálková i již výše zmíněná milenka nominálního předsedy vlády Petra Nečase, Jana Nagyová.

Jiní studenti se ovšem ke kauze UJAK staví diametrálně odlišně: Rozhodli se, že budou vedení školy žalovat, neboť za studium platili nemalé školné a nikoliv z jejich viny je jim nyní znemožněno školu dokončit. Podle studentky Anny Vokurkové se zatím k žalobě připojilo asi deset studentů. Argumentují, že kontrolou byla prokázána nekvalita univerzity, která by tak měla nést následky v podobě vrácení školného za celou dobu jejich studia. Navíc rektorovi Chaloupkovi vyčítají, že s nimi o problémech školy nekomunikoval. Vedení UJAK si ovšem nebere servítky a pod hrozbou žaloby naopak bezskrupulózně žádá, aby tito studenti doplatili školné za poslední semestr, které už s ohledem na vývoj směřující ke ztrátě akreditace odmítli zaplatit.

UJAK fungující jako s.r.o. s jediným majitelem, rektorem Chaloupkou, se podle všeho dlouhodobě snaží v prvé řadě o maximalizaci zisků cestou nabírání velkého množství studentů (a udržováním dobrých vztahů k politické sféře) než o zkvalitňování výuky, především zaměstnáním dostatečného počtu kvalifikovaných pedagogů, a nápravu významných nedostatků v tomto směru, na které se již mnoho let poukazuje. Pro Chaloupku jde o velmi lukrativní byznys. Podle serveru Motejlek.cz si rektor vyplatil do roku 2010 z kont Univerzity 2010 skoro 750 milionů korun a od té doby další desítky milionů. Za tyto peníze nakoupil řadu nemovitostí, např. vily a byty v Praze na Žižkově a ve Strašnicích, čtyři činžovní domy, které v roce 2007 pořídil za 100 milionů od Babišova Agrofertu, nebo rovněž žižkovské hotely Aramis a Hejtman. Provoz této soukromé vysoké školy se neobyčejně rentuje – například v roce 2011 vydělala škola 281 milionů Kč čistého zisku při tržbách 522 milionů Kč, v roce 2013 měla s obratem 380 milionů čistý zisk 190 milionů atd.…

Titulové rychlírny pro komunální politiky a mafiány

Pražská UJAK ovšem není zdaleka jedinou soukromou vysokou školou v České republice, která má nebo měla problémy se zajištěním požadavků na kvalitní výuku a která je zároveň spojována s nestandardním studiem a studiem „celebrit“. Známou v tomto směru byla dříve například Vysoká škola finanční a správní (VŠFS) založená v roce 1999 kontroverzní firmou Mostecká uhelná. Na škole studoval mj. místopředseda ODS a starosta MČ Praha 13, David Vodrážka, náměstek primátora a budoucí starosta MČ Praha 15, Pavel Klega (ODS), pražský radní pro územní rozvoj, Martin Langmajer (ODS), nechvalně známý kmotr Tomáš Hrdlička, nebo poslanec Miroslav Svoboda (ČSSD), jehož obhájená diplomová práce se nakonec ukázala být plagiátem. Ve správní radě školy figuroval další radní za ODS, Milan Richter, který s Hrdličkou trávil dovolené na Korfu. Řada těchto politiků a kmotrů na VŠFS vystudovala za nestandardně krátkou dobu.

O VŠFS se v roce 2009 psalo také v souvislosti s extrémně nízkým nájemným 350 Kč/metr čtvereční ročně, které činilo asi dvanáctinu místně obvyklého nájemného komerčních prostor v oblasti sídla školy na Praze 5. MČ Praha 5 v tu dobu vedl starosta Milan Jančík (ODS) propojený na své studující spolustraníky, známý i jinak celou řadou kauz a podivných kšeftů. Podobně nízké nájemné platila na Praze 5 také další soukromá vysoká škola – pobočka brněnské Vysoké školy Karla Engliše, a.s., v jejíž akademické radě sám Jančík figuroval. Jančík navíc ve své firmě podnikal s majitelem a předsedou dozorčí rady této vysoké školy Janem Harangozzem, který byl obviněn v kauze zmanipulovaných konkurzů kolem soudce Berky a který sám „vystudoval“ plzeňská práva za dva a půl měsíce.

Podobné případy se v letech 2009-10 odehrály také na dvou soukromých vysokých školách v Brně. Jednalo se právě opět o Vysokou školu Karla Engliše, na níž v roce 2009 obhájil svoji bakalářskou práci tehdejší brněnský primátor Roman Onderka (ČSSD), a o Rašínovu vysokou školu, kde v roce 2010 obhájila svoji magisterskou práci tehdejší náměstkyně primátora Jana Bohuňovská (ODS).

V obou případech tehdy dospěla Akreditační komise i nezávislí odborníci z jiných vysokých škol k závěru, že práce neměly být nikdy obhájeny pro svoji otřesnou úroveň. Onderkově bakalářské práci chyběl citační aparát a neměla ani potřebnou délku, zatímco v magisterské práce Bohuňovské se nacházely desítky stran textu okopírovaného z různých jiných prací a často i bez uvedení autorství tj. s jasnými znaky plagiátorství, jak konstatoval odborník na plagiáty Jan Mach z Vysoké školy ekonomické v Praze. Práce rovněž získala od oponentky z Masarykovy univerzity známku F tedy nedostatečně, ale přesto ji komise uznala za obhájenou! Obě zmíněné školy v následujících letech přišly o akreditaci některých oborů a Vysoká škola Karla Engliše čelila i uzavření celé pobočky v Ostravě.

Problém kapitalizace a kvantifikace vzdělávání

O dalších kauzách z prostředí soukromých vysokých škol by bylo možné shromáždit ještě stohy empirických dokladů, ale spíše než sepisovat tuto černou kroniku by bylo dobré pokusit se alespoň o krátké zobecnění celé tragédie.

Je zjevné, že soukromé vysoké školy se v podmínkách terciárního vzdělávacího systému České republiky staly jednak průkopníky jednak nejviditelnějšími symboly byznysu se vzděláním resp. byznysu s vysokoškolskými tituly, který je postaven na degradaci skutečného vzdělávání a rozvoje intelektuálního potenciálu společnosti. Jejich problémy mají společnou příčinu – snahu o maximalizaci zisku v tomto vysokoškolském podnikání: skoro dvě třetiny soukromých vysokých škol působí jako společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, které mohou volně generovat zisk a vyvádět jej ze vzdělávacího systému. I v případě soukromých škol fungujících jako obecně prospěšné společnosti však často narazíme na továrnu na diplomy. Umožňování rychlostudia, najímání externistů, pedagogů na DPP a nekvalifikovaných vedoucích, letmé a nedbalé vedení prací a jejich kontrola (vedoucí k záplavě plagiování) – to vše umožňuje snižovat výrobní náklady podobně jako přidávání škrobu a sóji do párků a jogurtů snižuje náklady na výrobu potravin – a pochopitelně jejich kvalitu.

Jsme svědky dvou paralelních procesů: Na jedné straně jde o komercionalizaci vzdělávání – jeho komodifikaci a jeho kapitalizaci. Konzumeristický kapitalismus masové spotřeby postupně smývá z vysokoškolského a univerzitního vzdělávání jeho slupku „úctyhodnosti“ a „výjimečnosti“ a dává mu punc zboží denní potřeby. Student je chápán jako konzument určité služby resp. nabyvatel určitého certifikátu, který si jej v případě soukromých vysokých škol kupuje v očekávání jeho budoucího kapitálového zhodnocení podobně jako třeba bankovní produkt. Vysokoškolský diplom tak stojí na roveň dluhopisu nebo listinné akcie. O tendenci kapitálu zbavovat veškeré ctihodné obory lidské činnosti jejich „svatozáře“ a nahrazovat ji bezcitným „platit hotovými“ ostatně hovořil již před 170 lety Komunistický manifest.

Na druhé straně jsme svědky protikladného a zároveň s procesem komercionalizace vzdělávání nedílně svázaného procesu jeho kvantifikace, který se ale maskuje jako svůj pravý opak – starost o kvalitu vzdělávání, kde student je chápán jako produkt výrobního procesu univerzitní montážní linky. Nebylo by tedy ani správné idealizovat si činnost institucí typu Akreditační komise a jejich kontrolu nad vysokými školami. Jak ve své knize Kapitalistický realismus (česky vyšlo v Rybka Publishers, Praha, 2010) ukázal britský autor Mark Fisher, ve skutečnosti tyto instituce operují v kontextu dosahování kvantifikovaných cílů v systému, kde dochází k financování vysokých škol podle počtu studentů a k jejich „objektivnímu“ hodnocení podle počtu úspěšných absolventů či absolventů uplatněných na trhu práce.

Počty vysokoškoláků nebo studentů jednotlivých oborů se srovnávají v rámci nejasně stanovených kvót a o tom, že Česko v produkci vysokoškoláků stále nedosahuje cílů očekávaných neoliberální byrokracií Evropské unie, můžeme číst dnes a denně. Tento byrokratický aparát se podle Fishera zjevně v posledku více zajímá o správné vykazování dosahovaných měřitelných cílů (u nás např. RIV body) a dobrý PR než o zlepšování samotného vzdělávání a vědeckého výzkumu. Upadající skutečné znalosti studentů a jejich horší studijní výsledky u zkoušek, nad nimiž západní společnosti českou nevyjímaje tak hořekují, paradoxně odráží utilizaci vzdělávacího procesu právě ke skládání zkoušek namísto hlubšího (tj. „neefektivního“) a širšího zkoumání předmětu. Kvantifikace cílů středoškolského vzdělávání v podobě až obsedantního každoročního zkoumání výsledků českých maturit názorně ukazuje pokračující šíření tohoto procesu společností.

Z výše uvedeného vyplývá, že ani veřejné vysoké školství není uchráněno těchto procesů a byla by tedy fatální chyba stavět jej jako zdravý protipól vůči „zkaženému“ soukromému vzdělávání. Známá kauza plzeňských práv ale třeba i nepokrytá obhajoba poslání vysokých škol jako podnikatelských přípravek a tržních aktérů z pera prorektora Ostravské univerzity doc. Cyrila Klimeše to dokazují více než jasně. Stejně tak by bylo hrubou chybou zaměňovat kritiku specificky kapitalistické konzumerizace, kapitalizace a kvantifikace vysokého školství s nářky reakcionářů nad nástupem „mediokracie“ a „přílišnou demokratizací“ vysokoškolského vzdělání, které prý nemá být pro každého (ve skutečnosti organizace vysokého školství i nižších stupňů vzdělávání ve vysoké míře reprodukuje společenské nerovnosti).

Stručně řečeno: Náš postoj by neměl klouzat po povrchu kritiky soudobé podoby vysokých škol podle kritérií Akreditační komise ani se poddávat konzervativní obhajobě „starých dobrých veřejných univerzit“, ale měl by vycházet z nesmlouvavé kritiky a odhalování kapitalistických společenských vztahů a konzistentně podporovat a oceňovat aktivity, které se jim vymykají nebo na ně útočí. Příklad na dobrovolnosti založené „Lidové univerzity“ na žižkovské Klinice – byť v malém měřítku – ukazuje, že to jde!

Článek vyšel v časopise Solidarita.