My všichni pocházíme z jednoho velkého hnízda – Sovětského svazu. Bělorusko, Ukrajina, Rusko, Gruzie, Kyrgyzstán. Měli jsme všichni stejné počáteční podmínky, samozřejmě s přihlédnutím k místním zvláštnostem. A po zhroucení Sovětského svazu jsme se vydali podobnými procesy společenské, hospodářské a politické transformace.

Zrodily se autoritářské režimy, které byly pro nově zrozenou buržoasní třídu nutnou cestou prvotní akumulace kapitálu – Jelcin, Kučma, Ševarnadze, Akajev, Alijev… Prezidenti této epochy byli skutečně vnímáni jako garanti a rozhodčí – garanti nenapadnutelnosti plundrování bývalého veřejného vlastnictví a arbitři rozmíšek mezi různými skupinami velkého kapitálu.

Zároveň ale narůstala sociální propast mezi miláčky nového systému – velkým byznysem a oligarchy – a odvrženci, sociálními skupinami od nájemných pracujících po malé podnikatele. Tato situace vyvolávala protesty, jejichž hlavním heslem byla lidská (občanská) práva. Tyto protesty získaly ukrajinské jméno „Majdan“, jelikož k prvním z nich došlo na Ukrajině (akce „Ukrajina bez Kučmy“ v roce 2001). Tyto Majdany ale nemohly změnit systém a ani to neměly v úmyslu. Díky koncentraci zdrojů ve svých rukou byl velký kapitál schopný využít těchto Majdanů, které se odehrávaly současně jak na hlučných náměstích, tak v tichosti vládních kanceláří, aby postavil jednu frakci oligarchie nad ostatní. A nebo prostě došlo k prosazení vrcholových kandidátů, kteří se jevili schopnějšími zvládnout soudobé problémy. Tak se objevili na scéně Putin, Saakašvilli, Juščenko či Altynbajev.

Tyto procesy zesílily finanční, a tím i ideologický vliv nadnárodního kapitálu. Po zničení svého primárního nepřítele z dob studené války se západní kapitalisté snažili opanovat dobytá teritoria, získat trhy, přístup k surovinám a levné pracovní síle.

Ale všechny analogie mají svá omezení. Ukrajina a Bělorusko si jsou pravděpodobně ve všech ohledech nejpodobnější země. Jdeme po stejné cestě, ale rychlost je různá.  

Když Lukašenko získal velkou podporu Bělorusů a vytvořil jeden z nejtvrdších autoritářských režimů v post-sovětském prostoru, podařilo se mu také udržet mnoho sociálních výdobytků a zachovat činnost většiny průmyslových podniků. A pomocí dovedného manévrování se mu podařilo, byť s obtížemi, udržet si pozici mezi Východem a Západem. Navíc po konfrontaci mezi Ukrajinou a Ruskem převzalo Bělorusko od Ukrajiny postavení nárazníkového státu.

Toto všechno drželo díky čtvrt století dlouhé vládě „Otce“ země. V současném Bělorusku se ale projevují nové obecné trendy. Tržní „reformy“ zasáhly nárazníkové země, rozložené mezi dva kapitalistické obry – Evropskou unii a Ruskou federaci. Na jednu stranu tyto reformy zasáhly dělníky, na druhou daly život novým sociálním skupinám včetně velkého byznysu a jeho klientele. Dělníci jsou nespokojení s „antisociální“ povahou „reforem“ (zákon o „příživnících“, smlouvy na dobu určitou). Velký byznys požaduje rychlý přechod k trhu. Tyto dvě opoziční tendence se v současných událostech propojily.

Protesty v Bělorusku mají sociální kořeny, tak jako tomu bylo i na Ukrajině a v Gruzii. A stejně jako v mnoha post-sovětských zemích se jejich roznětkou staly prezidentské volby. Hlavní otázkou ale zůstává, kdo na protestech vydělá? Kdo se dostane k moci v důsledku příštího Majdanu a bude schopen prosadit své zájmy? No bude to nepřekvapivě ten, kdo má pro to nezbytné zdroje, média a schopnosti.

V Bělorusku stejně jako na Ukrajině je takovým hráčem kompradorská buržoasie napojená na Západ a na Ruskou federaci. Není tu žádné významné společenské hnutí se sociální agendou, levicový politický subjekt, který by se mohl chopit moci a provést sociální reformy v zájmu dělnické třídy. Na protestních shromážděních dělníků z MAZ nebo BELAZ [běloruské automobilky] nejsou sociální požadavky prakticky slyšet, kromě snad v nějaké nejobecnější, úplně rozbředlé rovině.

Programy Lukašenkových soupeřů napojených na zájmy zahraničních kapitalistů zahrnují privatizaci, prodej půdy, neoliberální reformy a předpokládají dekomunizaci, se kterou už mají zkušenost na Ukrajině. V krátkosti jde o to samé, co se odehrálo či odehrává na Ukrajině. Ať už Lukašenkův režim padne, nebo se protentokrát v důsledku dohod vnějších aktérů ještě udrží, tyto programy se v blízké budoucnosti tak jako tak zrealizují.

Má na tom zájem nadnárodní kapitál, pro který je Bělorusko stejně jako Ukrajina pouhým surovinovým přívěškem, tržištěm a rezervoárem levné pracovní síly. Ani v Bělorusku ani na Ukrajině neproběhnou žádné sociálně orientované reformy. To není v zájmu ani západního ani ruského kapitálu.

Bělorusko stejně jako Ukrajina ale potřebují změnu. Sociální změnu. A k ní dojde, neboť to vyžaduje logika společenských procesů v našich zemích a krize světového kapitalismu. Pokud nebude možné prosadit změny parlamentní cestou, proběhnou skrze Majdany, sociální Majdany.

Dojde k tomu ale jen tehdy, pokud budeme mít my a naši sousedé organizované sociální hnutí schopné nabídnou společnosti sociální program nezávislý na programu pravice. Musí být schopné prosadit sociální nikoliv tržní reformy.

Bez této podmínky vyústí boj za svobodu – v alianci s nadnárodním kapitálem a kompradorskou buržoasií – do významně větší ztráty svobody, do konečného potlačení sociálních a občanských práv.

Na Ukrajině i v Bělorusku.

Ať žije Rudé Bělorusko.