Když byl Írán kdysi Ukrajinou
Zavraždění íránského generála Soleimaniho a skupiny Iráčanů, kteří s ním právě měli schůzku, se setkalo s nadšeným přijetím ukrajinských internetových vlastenců, ačkoliv mnoho z nich si určitě plete Irák a Írán mezi sebou a sotva by pohotově našli tyto země na mapě. Novináři, blogeři a názorové autority s potěšením odsouhlasili akci americké vlády, která bez vyhlášení války bombardovala cizí občany na území státu, který okupuje její armáda. Ale nejen to, také okamžitě navrhli rozšířit podobné jednání „preventivních protiteroristických úderů“ na další možné cíle vzdušných útoků, například někde v Doněcku nebo Lugansku.
Při ospravedlňování zločinu na bagdádském letišti se post-sovětská inteligence snaží zobrazovat Írán jako absolutní zlo, proti němuž se může bojovat i s porušováním mezinárodního práva. Přitom mezinárodní právo je pokaždé skloňováno jako norma, jakmile se řeč stočí na otázku Krymu nebo Donbasu. Írán je označován za hrozbu světové demokracii a hlavního podněcovatele nekonečných válek na Blízkém východě, takže je lidem vštěpováno, aby nelitovali, když na něj odpalujeme rakety. Podle liberálních jestřábů povede tato agresivní politika k rychlému zhroucení islamistického režimu, na který místní obyvatelé jenom čekají. Nevyhnutelné oběti a zničení kulturních památek je pak jen přijatelnou cenou za vítězství hodnot „Svobodného světa“.
Skutečná situace v Íránu se ale ani v nejmenším nepodobá ustanoveným propagandistickým klišé, která většina ukrajinských médií již léta vysílá. Je pravdou, že konzervativní islámská vláda vzbuzuje mezi mnoha obyvateli státu nechuť. V Teheránu je možné vidět mladé studentky, které z protestu odkládají šátky z hlavy, a na ulicích se prodávají symboly feministek a LGBT osob, stejně jako portréty Karla Marxe, Che Guevray a oblíbeného filozofa Ali Šariatiho, který svého času usiloval o reformu šíitského islámu v demokratickém duchu do podoby místní verze „teologie osvobození“. To samo o sobě vypovídá o náladách veřejnosti islámské republiky – konec konců je nemožné si představit, že by uprostřed svobodného evropského Kyjeva někdo otevřeně prodával a distribuoval komunistické plakáty a knihy.
Opozice a protiklerikální smýšlení je tedy poměrně silné a neustále posilované nespokojeností pramenící v hospodářských krizích. Skutečností ale je, že naprostá většina íránských intelektuálů silně kritizuje americkou imperialistickou politiku a nepřeje si být „osvobozena“ cestou okupace a bombardování. Tento postoj je ve vědomí íránské společnosti silně zakořeněn. A není to jen o tom, že Íránci jsou si příliš dobře vědomi osudu sousedního Iráku zničeného „humanitární“ americkou invazí pod stejnou falešnou záminkou při demonstrativním porušování mezinárodního práva. Mnohem důležitější je vlastní historická zkušenost země, která byla desítky let hlavním americkým satelitem na Blízkém východě a byla právem považována za nejposlušnějšího lokaje Washingtonu. V těchto letech byl Írán zcela závislý na západních demokraciích a velmi připomínal moderní Ukrajinu. Většina obyvatel se nechce vrátit do této nepříliš vzdálené koloniální minulosti.
Bývalá Persie – jak se blízkovýchodnímu státu do roku 1935 říkalo – se po druhé světové válce nacházela pod vnější vládou Velké Británie a Spojených států. Cizí země plně kontrolovaly íránské ropné zdroje, určovaly domácí i zahraniční politiku šáha Mohammada Rezy Pahlaviho. Pro americké a evropské společnosti to přinášelo obrovský zisk, zatímco většině místní populace to přinášelo chudobu a vyloučení a nucenou existenci v zakonzervovaném středověku. Pokus předsedy vlády Mohammada Mossadeka skončit se zahraniční dominancí skončil pučem, ve kterém lze lehce spatřit charakteristické znaky kyjevského majdanu. Rozdíl byl v tom, že svržená hlava íránské vlády vůbec nepřipomínala Viktora Janukovyče a jeho politiku.
„Velmi oblíbený, demokraticky zvolený íránský premiér Mossadek (Muž roku 1951 v magazínu Time) znárodnil celý íránský ropný průmysl. Šokovaná Anglie si přizvala na pomoc spojence z druhé světové války, USA… Místo vyslání námořní pěchoty Washington vyslal agenta CIA Kermita Roosevelta (vnuka prezidenta Theodora Roosvelta). Ten si počínal brilantně, když pomocí hrozeb a tučných provizí získal na svoji stranu klíčové lidi. Pak je pověřil, aby zorganizovali sérii pouličních protestů a násilných demonstrací, které vytvořily dojem, že Mossadek je jak neoblíbený, tak neschopný. Mossadek nakonec rezignoval a zbytek života strávil v domácím vězení. Proamerický šáh Mohammad Reza se stal neomezeným diktátorem,“ napsal ve své knize americký novinář John Perkins.
S podporou Spojených států vyhlásil íránský monarcha „Bílou revoluci“, která měla zemi přinést důstojnost, prosperitu a svobodu její plnou integrací do světového kapitalistického systému. Vše se točilo kolem zavádění tržních reforem, které vedla místní generace „Chicágských kluků“ – mladých expertů a manažerů vzdělaných na západních univerzitách a fanaticky oddaných zájmům zahraničního kapitálu. Írán se konečně stal trhem pro americké a evropské dovozové zboží, který za ně platil svými obřími příjmy z ropy. To vše se odehrávalo pod vznosnými hesly boje proti korupci a pokroku v modernizaci státu, který skrýval svoji neobyčejnou zaostalost a správu.
Šáhovy úřady prohlásily zemi za přirozenou součást Západu a apelovaly na bájný odkaz starověkých Árijců, čímž štvali Íránce proti obyvatelům sousedních arabských zemí. Státní ideologií byl perský nacionalismus, jehož symbolem byla obří věž paměti šáhů árijského světa postavená v centru Teheránu z mramoru a přejmenovaná na Věž svobody. Panovník se rozhodl změnit chronologii, aby se prohlásil za dědice trůnu Kýrose II Velikého a s velkými fanfárami oslavil v Persepolis 2500 výročí perské monarchie, kde zahraničním hostům připravil tunu černého kaviáru, zatímco kousek dál v té samé provincii umírali lidé postižení suchem.
V rámci upevnění kontroly nad Íránem, dal prezident Dwight Eisenhower instrukce CIA, aby připravila podklady pro šáhovu tajnou službu SAVAK, která proslula svým brutálním mučením a tajnými pokusy o vraždy představitelů opozice. Její agenti zavraždili v Anglii již zmíněného Ali Šariatiho, což ale nevyvolalo žádnou oficiální reakci Londýna. Washington navíc šáhovi za petrodolary prodal celý arzenál moderních zbraní a americká armáda využila území Íránu jako základnu pro střet se Sovětským svazem k ohrožení Zakavkazska a střední Asie. Tato politika byla korunována vznikem vojenského paktu CENTO, středovýchodní verze NATO, a trvala až do pádu Mohammeda Rezy Pahlaví. Přirozeně to vedlo ke kampaním plošné dekomunizace a čistkám populární strany „Tudeh“ stejně jako dalších levicových organizací orientovaných na Moskvu nebo maoistický Peking.
Tato politika vytvářela navenek pozoruhodné výsledky. Tehrán 70. let skoro nepřipomínal hlavní město islámské země, jeho ulice byly plné luxusních módních butiků a restaurací s drahým alkoholem, kam vysocí úředníci, oligarchové a prosperující klientela přijížděla v limuzínách. Zemi se ironicky říkalo „Blízkovýchodní stát Spojených států“. Výstava jednoho z musejí nyní usídlených v bývalé americké ambasádě ukazuje, že západní bezpečnostní služby řídily íránské politické vedení jako na drátku a měly jeho absolutní politickou oddanost – podobně jako v případě Porošenka nebo Zelenského.
Jediným problémem bylo, že z protisociálního směřování prozápadní vlády měla prospěch výlučně vládnoucí třída na úkor zbytku Íránců, kteří z penězovodu ropných zisků neviděli ani kapku. Mimo hlavní město panovala chudoba zesílená nepolevujícími zbytky feudalismu. Navzdory brutální represi neustále rostla nespokojenost s tržními reformami znásobená protesty proti ponižující závislosti na Washingtonu.
V té době se na předvoji protivládního hnutí projevovali v prvé řadě představitelé sekulárních hnutí – od komunistů ze strany „Tudeh“ po aktivisty levicově orientovaných islámských hnutí mezi nimiž byla nejproslulejší „Organizace íránských lidových geril Fedai“ a „Lidové mudžahedíni Íránu“. Tyto síly zaujaly nejaktivnější úlohu v revoluci roku 1979 proti šáhovi a sehrály důležitou roli v pouličních bojích proti vládě, ale na konec prohrály s radikálními šíitskými islamisty vedenými imámem Ruhollahem Musavi Chomejním, který oslabil antikapitalistický program povstání. Není překvapivé, že ajatolláh se zprvu zdál být pro Západ přijatelnějším kandidátem na výměnu sesazeného monarchy, který dožil v exilu – Spojené státy a Británie mu fakticky znemožnily získat azyl na svém území.
Mnoho let se americká nadvláda stala vakcínou proti politickému vměšování Spojených států, které proměnilo bývalou kolonii Západu na jednoho z jeho nejvytrvalejších odpůrců, což je pozice zastávaná nejen vládními kruhy, ale i významnou částí íránské společnosti. Pro Ukrajinu je tento příběh velmi poučnou lekcí. Ukrajina dnes demonstruje servilní podporu americké politice na Blízkém východě. Ukrajinská vláda přispěchala s odsouzením nepokojů u americké ambasády v Bagdádu, ale už nebyla nijak pohoršena zločinným jednáním Američanů. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo již za to prezidentovi Zelenskému poděkoval a vyjádřil „silnou podporu územní celistvosti a suverenitě Ukrajiny“. Jeho slova nicméně zní směšně, když zároveň agresivní akce Spojených států cynicky porušují státní suverenitu Iráku.
Ukrajina si již zároveň prožila smutnou zkušenost spolupachatelství v americké okupaci Mezopotámie. Leonid Kučma tam poslal celý prapor ukrajinské armády, což vedlo k smrti našich vojáků i iráckých civilistů. „Máme-li to popsat upřímně a jednoduše, vypadalo to takto: USA přinesly do Iráku demokracii a ten jim za to dal ropu… Ti, kdo po tom touží, si jednoduše mohou ověřit, že veškeré vměšování jedné země do věcí druhé země začíná přibližně stejným způsobem: koalice je okupací a zajištění míru je dobrým krycím heslem pro koalici,“ uvádí upřímně ve své biografii Naděžda Savčenková, která tehdy navštívila ukrajinský vojenský kontingent. První ukrajinskou obětí války v Iráku byl televizní technik Taras Prtsjuk, který byl se svým španělským kolegou zabit v důsledku řízené palby amerického tanku, která zasáhla a zničila hotel, v němž oba pracovníci nocovali a pracovali. Spojené státy jejich příbuzným nikdy nevyplatily významnější kompenzaci a ukrajinští politici a diplomati s tímto rozhodnutím poslušně souhlasili.
Taktická podpora vzdušnému útoku na Bagdád vypadá jako pokračování do ztracena vedoucí politiky ukrajinské kompradorské elity – zejména když provokativní Soleimaniho vražda nyní způsobila odpor skoro ve všech zemích světa. Protiválečné protesty se konají ve Spojených státech, Spojeném království, Izraeli i Evropské unii – a řada protestujících očekávaně plní zejména mladí lidé, kteří byli ještě dětmi v době americké invaze do Iráku v roce 2003. Pochopitelně, že účastníci těchto protestů nepřijímají kategoricky ideologii islámu a často ani nepodporují íránskou vládu, naopak spíše opozici. Hlavní hrozbu pro svět ale vidí v agresivní imperiální politice Spojených států, protože americká invaze do Iráku vedla ke zrodu a rozmachu ISIS.
Právě toto zásadně odlišuje západní země od Ukrajiny, kde jsou protiválečné protesty v podstatě nemožné, stejně jako jakékoliv pokusy o nezávislost státní politiky v zájmu vlastního lidu. Íránské dějiny nám ale ukazují, že ani nejsilnější koloniální závislost postavená na bajonetech, půjčkách, propagandě a grantech netrvá věčně. A jednoho dne to podobně smutně může dopadnout i s kyjevskými šáhy.
