Mnoho lidí dnes vidí pokračující podporu západních vlád fašistickým politikům na Ukrajině a samo sebe se ptá, kde se vzala tato zrada obětí Spojenců z druhé světové války? Co ale většina lidí netuší, a mohou za to z většiny zkorumpovaná média, je, že západní vlády za sebou mají otřesnou historii ochrany pachatelů jedněch z nejhorších zločinů této války. Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu.

Když se v květnu 1945 nacistické Německo vzdalo spojeneckým mocnostem, 14. divize zbraní-SS Halič složená z ukrajinských dobrovolníků pokračovala ve svém ústupu z Rakouska na západ, aby se vyhnula zajetí a potrestání postupující Rudou armádou. Divize složená z asi 10 tisíc vojáků se konečně rozhodla vzdát se britským a americkým jednotkám a byla krátce poslána do internačního tábora Spittal an der Drau v Rakousku. Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“.

Výsledkem této intervence bylo, že se americké a britské úřady vykonávající správu zajateckého tábora utvrdily ve svém odmítnutí vyhovět povinnosti repatriovat vojáky do Sovětského svazu. Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. Hills osobně radil veliteli divize majoru Jackevičovi, aby instruoval své muže, že při dotazování Sovětskou repatriační komisí musí lhát a trvat na tom, že byli nuceni sloužit spolu s nacisty a v žádném případě nebyli dobrovolníky. V důsledku těchto aktivit a britských obav, že by zlepšující se vztahy mezi Itálií a Sovětským svazem mohly vést k repatriaci divize, bylo 1. dubna 1947 rozhodnuto přemístit minimálně 8000 členů divize Halič do Británie.

Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. Tento proces velmi podporovali i politikové ukrajinského původu jako poslanec kanadského parlamentu Gordon Bohdan Pančuk, který vyvinul výrazný tlak na British Home Office, aby dosáhl „větší laskavosti, sympatického pochopení a přátelských akcí“ vůči divizi. Pančuk navíc strašil úředníky Home Office, že jakákoliv diskuse o repatriaci nebo špatné zacházení s vojáky by přivodily negativní politickou odezvu od ukrajinské komunity v Kanadě i v Británii.

Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. Navzdory tomu převažuje v korespondenci tendence přehlížet nedávnou historii divize Halič a její úlohu ve zbraních SS.

Přesto se od zaměstnanců Home Office objevovaly v této věci značné námitky, včetně té, s níž přišel Beryl Hughes, podle něhož bylo obtížné pochopit postoj Ministerstva práce k těmto válečným zajatcům. „Vysilujeme se komárem z PLF, když s klidem čelíme spolknutí velblouda 4000 nepochybných dobrovolníků Wehrmachtu. To je vrchol absurdity. Nemohu si pomoci nemít vážné pochybnosti o snaze vnutit tyto ukrajinské válečné zločince na pracovní trh jako jednu z dalších odnoží Evropských dobrovolnických pracovníků.“

Jiný úředník Home Office, F.L.F. Devey, považoval status „nepřátelské osoby, která se vzdala“ (SEP) pro členy divize Halič za „uklidňující fikci“, kterou jim vysloužil jejich pobyt v zajateckém táboře v Itálii, kde se ztratilo, že jde o válečné zajatce (POW).

Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. Tuto logiku využila o pár let později i CIA, jejíž vysoce postavení agenti jako Harry Rosicke vysvětlovali, že v době vzniku studené války a během ní může být za přítele považován každý, „pokud je antikomunista… na jejich životopis se zas tak nekoukejte“.

Ale i kdyby tu byly náznaky podívat se na životopisy vojáků divize Halič zblízka, britská vláda podnikla kroky, aby temnou historii těchto mužů zastřela. Dr. Stephen Ankier, lékárník, z něhož se stal historik holocaustu, odhalil důležitost „Rimini listu“. Šlo o dokument v režimu tajné, který nedovolil stopovat osudy členů divize převezených do Británie a navíc bránil snahám „o nich cokoliv zjišťovat, třebaže existuje podezření, že ve skupině žijící v Británii se nachází váleční zločinci“. Jedním z výhod Rimini listu bylo, že britská vláda mohla napříště lépe skrývat identitu bývalých vojáků divize zbraní-SS Halič při jejich případném vstupu do MI6 a do britské armády, kde se v protisovětské kampani mohli hodit.

Vyšetřování podniknuté bývalým britským poslancem Rupertem Allasonem zjistilo, že významná část příslušníků divize byla umístěna na základnu Královského námořního letectva Crail ve Skotsku, aby zde pomáhala rekrutům britské tajné služby učit se ruštině. Allason dále v roce 1990 v britském parlamentu prohlásil, že: „získal důkazy od lidí, kteří v Crailu sloužili, že je učili rusky lidé, kteří otevřeně mluvili o zločinech, kterých se dopustili… Jejich vychloubání bylo známo lidem, kteří vstupovali do tajných služeb a v dalších letech muselo být známé i britské vládě.“

Navzdory těmto důkazům, které podle mnoha zdrojů musely být britské vládě známé celá desetiletí, se proti lidem z divize Halič nepodnikla žádná smysluplná akce a britská role v ochraně tisíců válečných zločinců nebyla nikdy oficiálně uznána. Ještě více šokující je, že přijímání válečných zločinců z druhé světové války se neomezovalo na těchto 8000 ukrajinských fašistů, ale ochrany se dostalo také řadě vojáků Osy. Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

Ve světle těchto informací se logika současné západní podpory fašismu na Ukrajině již jeví v jasnějším světle, zejména s ohledem na současnou rusofobní hysterii, která tak silně vychází z poválečné protisovětské rétoriky. Fotografie britských a amerických politiků objímajících obránce ukrajinské fašistické minulosti se napřed zdály být šokující, ale jde vlastně o pokračování desítky let dlouhé politické tradice, která představuje zradu skutečných hrdinů a obětí druhé světové války.