Letošního 11. září uběhlo 40 let od tragického konce Allendeho vlády v Chile. Toto varovné výročí zůstalo v českém mediálním prostoru – jako ostatně pokaždé – téměř nepovšimnuto.

Socialista Salvador Allende byl zvolen prezidentem v roce 1970. Pro svůj radikálně prosociální postoj se ale záhy stal trnem v oku chilské pravici, zastupující zájmy vlivných podnikatelských kruhů. Nepohodlným byl i pro Spojené státy americké, které v Allendeho Chile viděly další zemi, jež by mohla následovat příkladu Kuby a dále šířit „komunistickou nákazu“ napříč kontinentem. 11. září 1973 byla Allendeho vláda násilně svržena. Do čela země se postavila vojenská junta pod vedením Augusto Pinocheta. Odpůrci režimu byli vězněni, mučeni a vražděni. Smutná bilance Pinochetova režimu odhaduje na 40 000 obětí.

Jedním z prvních zavražděných byl básník, zpěvák a pedagog Víctor Jara. Narodil se v rodině chudých rolníků v Lonquénu nedaleko Santiaga, z matčiny strany měl vazby na komunitu domorodých Araukánů. Přes extrémně znevýhodňující sociální původ se mu podařilo vystudovat divadelní režii, vedle divadla se věnoval i sběru hudebního folkóru a vystupoval jako politicky angažovaný písničkář. V roce 1970 podporoval Allendeho v prezidentské kampani.

Jara byl pacifista, z jeho básní a písňových textů dýchá hluboký humanismus a něha (k jednomu z nejmagičtějších děl patří píseň Luchín o malém chlapci, vyrůstajícím v chudobě předměstského slumu, zde: http://www.youtube.com/results?search_query=luch%C3%ADn&oq=luch%C3%ADn&gs_l=youtube.3…1231.2513.0.2818.6.6.0.0.0.0.131.714.0j6.6.0…0.0…1ac.1.11.youtube.xgLoEdf7kaU)

Jara upřímně věřil ve vytvoření nového, lepšího světa, který definitivně skoncuje s beznadějnou chudobou, již poznal na vlastní kůži a se kterou bojovala nadpoloviční většina obyvatelstva jeho země. Jeho písně dávaly naději, odvahu a sílu. Snad právě proto byl již 12. září spolu s tisíci dalších nepohodlných zatčen a internován na fotbalovém stadionu v Santiagu (v roce 2003 přejmenovaném na Stadión Víctora Jary). Podle svědectví přeživších se Jara snažil do poslední chvíle své spoluvězně morálně podporovat, zpíval jim. 16. září 1973 byl bestiálním způsobem umučen.

Své poslední verše napsal Víctor Jara právě zde:
Je nás pět tisíc, zde, v této malé části města,
je nás pět tisíc – kolik nás je ve všech koutech země?
Jenom tady spočívá deset tisíc rukou, které umějí sázet a pracovat.
Kolik lidí tu je o hladu, trpí zimou, bolestí a strachem, hrůzou a šílenstvím.
Šest našich přátel už se ztratilo v nekonečnu hvězd
jednoho ubili, nikdy bych nevěřil, že je možné takto tlouci lidskou bytost
další čtyři unikli tíze strachu
jeden skočil do prázdna
druhý si roztříštil hlavu o zeď
každý z nich hleděl pevně smrti vstříc.
Jak obludná je tvář fašismu!
Své plány uskutečňují bezohledně, s prohnanou precizností.
Vyznamenávají se krví a krveprolití je pro ně znakem hrdinství.
Můj Bože, je tohle ten svět, který jsi stvořil?

(Zdroj: http://www.margencero.com/musica/jara/censurainformativa.htm)

Po čtyřiceti letech, téměř na den přesně, se historie opakuje. 18. září 2013 byl v Athénách zavražděn levicový písničkář, hip-hopper Pavlos Fyssas. Aktivista, vystupující proti všem formám fašismu, byl ubodán příslušníkem neonacistického hnutí Zlatý úsvit. Nad Řeckem se začal vznášet duch generála Pinocheta. Nezapomínejme na tragický osud Víctora Jary a dalších desítek tisíc obětí krajní pravice nejen v Chile, ale také v Argentině, Uruguayi a mnoha dalších zemí světa, a nedovolme, aby se historie znovu opakovala. Tvář fašismu je totiž vždy obludná.

Jana Jetmarová