Když v březnu letošního roku zemřel ve věku 88 let nositel Nobelovy ceny za fyziku (2000), Žhores Alferov, jen málokterá média přinesla byť jen krátkou zmínku, natož pak obsáhlejší přehled jeho pozoruhodného života a díla. Zatímco jiní, „západní“ vědci často i druhého a třetího řádu se těší větší či menší pozornosti, Alferov měl tu smůlu, že byl zaprvé poslancem Dumy na Západě ostrakizovaného Ruska, a k tomu navíc – ó ta hrůza – poslancem za Komunistickou stranu Ruské federace. Přitom podle slov Hermanna Grimmeisse z Královské švédské akademie věd by bez Alferovových objevů nebylo možné provozovat mobilní sítě a satelitní vysílání v jejich dnešní podobě.

Přední sovětský vědec a výzkumník v oblasti polovodičových heterostruktur a laserů Alferov se politicky angažoval jako komunista celý život. Radikálně levicový světonázor mu byl s nadsázkou dán už do vínku, když se v roce 1930 narodil v sovětském Vitebsku do rodiny marxistů, která mu dala jméno po francouzském socialistovi Jeanu Juaresovi, zatímco jeho bratrovi, který padl za Velké vlastenecké války, vybrali křestní jméno Marx.

Komunisté na Olympu lidského ducha

Potud to byla jen noticka; jistá zajímavost. Ale vnucuje se otázka: Jak to vlastně je, pokud jde o komunisty a socialisty zastoupené mezi nositeli Nobelovy ceny, ať již v přírodovědných disciplínách, nebo v literatuře? Kolik jich bylo? Známe je? Anebo naopak, spojujeme si všem známá jména s tím, že onen vynikající vědec nebo ona skvělá spisovatelka byli marxisté, socialisté, komunisté?

Někdo by mohl namítnout. A záleží vůbec na tom? Myslím si, že z několika důvodů záleží, a to nejen proto, že komunistické hnutí a myšlenky jsou dnes jednostranně špiněny a vykládány jako zhoubné pro rozvoj individuálního talentu, vědy a společenské krásy, kultury a umění. Pokud je komunistům takto ukradena čest a upírána důstojnost, musí být rozhodně vrácena! Proto je namístě radikální rehabilitace. Komunistické a socialistické hnutí přispělo zásadním způsobem ke zlepšení hmotného postavení pracujících, žen a národnostních menšin ve světě, k růstu gramotnosti, kultury, k válečné porážce fašismu, k rozbití zrůdného koloniálního systému útlaku Jihu a Východu. Při tom všem se střetávalo se silou pověry, zaostalosti, náboženského tmářství, rasismu a šovinismu, které si vládnoucí třídy braly na pomoc proti emancipačním snahám lidu. Bylo by tedy s podivem, kdyby nezanechalo svoji stopu také ve vědě a literatuře.

Věděli jste, jak radikálně levicové názory měl Albert Einstein? Že jeden z oceněných objevitelů struktury DNA byl komunista? Nebo, že komunisté tvoří významný podíl oceněných nositelů Nobelovy ceny v zemích jako Island, Portugalsko, Československo a mnohé latinoamerické národy? Bez zajímavosti jistě není také podívat se, jak radikálně levicové myšlenky prostupují životem osobností a ztvárňují se v jejich díle, tématech, směru a formě jejich snažení. Při pátrání po tom, kolik a jací komunisté a socialisté dosáhli tak význačného ocenění, jako je (přes nesčetné kontroverze) Nobelova cena, se postupně skládá podoba bohaté mozaiky různých proudů a vlivů. Přispěla do ní kritická sekulárně-židovská intelektuální tradice postavená na staletém pěstování vzdělanosti v komunitách a obcích, přispělo do ní idealistické mládí, které si prošlo hrůzami první či druhé světové války a rozhodlo se bojovat za nový svět bez privilegií, válek a útlaku, před očima se nám vynořují vědecky tvůrčí levicová prostředí v Británii 30. a Spojených státech a Francii 40. let stejně jako latinskoamerické jaro, jehož prvotřídní intelektuálové umělecky vyjádřili vnitřní pocity lidí i společenský kvas zemí, které se probouzely z letité hmotné i duševní poroby.

Pojďme se nyní podívat na vynikající vědce a výzkumníky vyznamenané Nobelovou cenou, kteří se hlásili ke komunistickým a socialistickým názorům.

Silně socialistickými názory se nijak netajil snad největší a nejtalentovanější vědec 20. století, Albert Einstein. Ten sice nikdy neobdržel Nobelovu cenu za fyziku za své převratné objevy speciální a obecné teorie relativity, ale „pouze“ za objev fotoelektrického jevu (1921), ale to samozřejmě jeho fenomenální přínos nijak nesnižuje, pouze to svědčí o omezenosti konzervativně smýšlející komise. Omezenci pronásledovali Einsteina i mimo vědeckou sféru, když jej nejprve vyštvali z Německa nacisté, aby jej americký generální konzul v Berlíně Raymond Geist označil v tajné depeši za člena Komunistické strany Německa, kterému by mělo být odmítnuto americké vizum. Se stejným požadavkem bombardovala ministerstvo zahraničí také prezidentka Ženské vlastenecké korporace Frothinghamová, a samozřejmě i nechvalně známý dlouholetý šéf FBI Edgar Hoover – naštěstí neúspěšně. Einstein své politické názory a představy shrnul v roce 1949 v článku pro Monthly Review s výstižným názvem Proč socialismus?, kde se jasně vyslovil proti kapitalismu a za společnost s plánovanou ekonomikou orientovanou na uspokojování sociálních potřeb všech svých členů.

Manželé Irene a Frederic Joliot-Curie získali společnou Nobelovu cenu za fyziku v roce 1935 za objev umělé radioaktivity a beta rozpadu. Irene byla dcerou jiné slavné nobelistky polského původu, Marie Sklodowské Curie. Oba manželé byli aktivními antifašisty, podporovali španělské republikány v občanské válce a zapojili se výrazně i do hnutí odporu proti nacistické okupaci Francie. Frederic Joliot-Curie byl známý tím, že osobně míchal chemikálie k přípravě účinných Molotovových koktejlů používaných proti německým tankům. Frederic Joliot-Curie vstoupil v roce 1942 do Francouzské komunistické strany, Irene Joliot-Curie se členkou strany nikdy nestala, ale úzce s ní sympatizovala a věnovala se boji za rovná práva francouzských žen (Francouzky neměly až do roku 1944 volební práva pro žádný druh voleb!) Oba dva i po válce významně přispěli k rozvoji francouzské jaderné energetiky, Frederic Joliot-Curie byl ale v roce 1950 vyhozen z místa ředitele a Irene Joliot-Curie z místa komisařky Komise pro atomovou energii. Oba kvůli svým politickým názorům zažívali i další šikany, Irenu např. v roce 1953 při návštěvě vědeckého kongresu ve Stockholmu odmítl kvůli jejím politickým názorům ubytovat v hotelu. Oba zemřeli krátce po sobě v důsledku nemocí z ozáření. Jejich děti pokračují v tradici vynikajících vědců světové úrovně.  

Nobelovu cenu za fyziku si v roce 1944 odnesl americký vědec původem z Haliče, Isidor I. Rabbi. Cenu získal za objev nukleární magnetické rezonance, která je dnes využívána jako princip v zobrazování v lékařské diagnostice. Rabbi byl řadu let členem americké Socialistické strany. K socialismu jej přivedly jak hrůzy první světové války, tak podle svých vlastních slov zejména četba románů Jacka Londona. V roce 1954 svědčil u komise, která vyšetřovala „pro-komunistické aktivity“ jiného amerického levicového vědce, J. Roberta Oppenheimera (který nebyl komunistou, ale vcelku s nimi sympatizoval a pohyboval se v jejich blízkosti; komunistou byl jeho bratr, švagrová i partnerka), a srdnatě jej bránil před útoky mccarthystů.

Nobelova cena za fyziologii/medicínu v roce 1946 byla udělena americkému vědci Hermannu J. Mullerovi za objev mutagenních účinků radiačního záření. Muller zastával celý život socialistické názory. V letech 1934-1937 pobýval a pracoval v Sovětském svazu. V dopisu Stalinovi navrhoval rozjet rozsáhlý program umělé inseminace žen v komunitách, kde v důsledku předchozích válek výrazně převyšovaly počet mužů. Sliboval si o toho jednak zvýšení populace, uspokojení sociální i osobní citové potřeby nových dětí, a jednak genetické zušlechtění sovětského člověka bez uplatnění negativních jevů spojených v buržoasní společnosti „s bojem o existenci“. Tyto snahy nicméně nenašly u stranického vedení pochopení. Muller pak krátce bojoval v republikánském táboře v občanské válce ve Španělsku, v 50. letech se zapojil do hnutí proti jaderným zbraním.

Ze sympatií ke komunismu byl americkými mccarthysty léta osočován Linus Pauling, po Marii Curie Sklodowské druhý a dosud poslední nositel Nobelovy ceny ve dvou různých kategoriích. Ačkoliv jeho teorie rezonance chemické vazby byla v Sovětském svaze začátkem 50. let z oficiálních míst nespravedlivě odmítnuta jako nevědecká a „nemarxistická“, přesto byl Pauling za své mírové aktivity sledován FBI jako prosovětský element a americké ministerstvo zahraničí mu od roku 1952 na několik let zadrželo pas a zakázalo cestovat. Skutečností je, že Pauling byl levicový demokrat, protiválečný aktivista a upřímný antiimperialista a vedle Nobelovy ceny za chemii (1954) a za mír (1962) přijal v Sovětském svaze také Mezinárodní Leninovu cenu míru (1970).  

Nobelova cena za chemii za rok 1956 připadla sovětskému vědci Nikolaji Nikolajevičovi Semjonovovi, který se zabýval teorií chemické transformace, procesem hoření a řetězovými reakcemi. Semjonov byl rezolutním stoupencem Komunistické strany (i když jako mladý musel sloužit v bělogvardějské armádě), v roce 1953 formuloval oficiální sovětské prohlášení, v němž se ohradil proti zahraniční kritice poměrů v sovětské vědě, a v roce 1971 se angažoval na obranu americké politické vězeňkyně a komunistky Angely Davisové. V roce 1961 se také stal kandidátem Ústředního výboru KSSS.

Socialistou byl Maurice Wilkins jeden ze tří nositelů Nobelovy ceny za fyziologii/medicínu, která byla v roce 1962 udělena za objev struktury DNA (dalšími dvěma pochopitelně byli mnohem známější J. Watson a F. Crieg, spoluobjevitelka R. Franklinová již nemohla být posmrtně vyznamenána). Novozélanďan Wilkins v mládí patřil k proudu mladých vědeckých nadšenců, který byl v Británii druhé poloviny 30. let známý jako „Rudá věda“ a který usiloval o přenesení výdobytků vědy do služby neprivilegované většiny společnosti. V 2. polovině 30. let byl členem Britské komunistické strany, ale po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop členství ukončil. V roce 1969 založil britskou Společnost pro sociální odpovědnost vědy a angažoval se v řadě protiválečných aktivit. Byl sledován tajnou službou MI5.

Nobelovu cenu za fyziku v roce 1962 získal Lev Davidovič Landau za objev matematické teorie supratekutosti helia při teplotách blízkých absolutní nule. Vedle toho se zásadně podílel na rozvoji teoretické fyziky, teorii supravodivosti, diamagnetismu, kvantové elektrodynamice a v dalších oblastech výzkumu. Již jako mladý se přimkl k říjnové revoluci a myšlenkám komunismu, i když není doklad, že by přímo vstoupil do Komunistické strany. Některými současníky byl považován za „salonního komunistu“, který rád šokoval (do akademie chodil v sandálech, nosil rudou košili a propagoval volnou lásku). Jeho vztah s vládou byl trochu jako na houpačce: v roce 1935 chválil v projevech přednosti sovětského systému v rozvoji vědy před kapitalismem, v roce 1938 pod vlivem moskevských procesů spolusepsal a distribuoval protivládní letáky a byl za to rok vězněn, po propuštění na záruku vědeckého kolegy Pjotra Kapici se znovu ponořil do vědy a vedle jiných ocenění obdržel v letech 1949 a 1953 Stalinovu cenu. Pod manažersky zdatným vedením L. Beriji se výrazně zapsal do sovětského projektu atomové bomby.

Pouze pět Nobelových cen za chemii bylo až dosud uděleno ženám. Jednou z nich byla v roce 1964 britská vědkyně a komunistka Dorothy Crowfootová Hodgkinová, která prováděla pionýrské pokusy v oblasti proteinové krystalografie. Její výzkum otevřel cestu k výše zmíněnému poválečnému objevu struktury dvoušroubovice DNA, na němž se zásadně podepsala také další žena a blízká kolegyně Hodgkinové, Rosalinda Franklinová. Na svých objevech Hodgkinová úzce spolupracovala se svým vědeckým i osobním partnerem J. D. Bernalem, který byl rovněž člen Komunistické strany. Oba vědci rovněž patřili do již zmíněné britské „Rudé vědy“ (o tomto fenoménu více někdy příště). Organizovaným komunistou byl i manžel Hodgkinové, který se stal později poradcem ghanského revolučního prezidenta Kwame Nkrumaha. Jako zajímavost lze zmínit, že studentkou Hodgkinové byla ve 40. letech jistá Margaret Robertsová, která si o mnoho desetiletí později – jako premiérka Británie – pověsila její portrét v Downing Street 10.

Nobelovu cenu za fyziologii v roce 1965 získal francouzský biochemik a molekulární biolog Jacques Monod za objev genetické kontroly tvorby proteinů u bakterií. Monod se svými kolegy zjistil, jak funguje negativní genová regulace při „přepínání“ využívání různých zdrojů energie bakterií E. Coli. Monod byl přítelem již výše zmíněného Alberta Camuse a spolu s ním se během 2. světové války zapojil do francouzského hnutí odporu. V knize Statečný genius (S.B. Carroll) je tato jejich činnost zachycena v podrobnostech, včetně například Monodovy sabotážní aktivity na francouzských železnicích. Monod byl zapojen do radikální, komunisty vedené organizace, postupně dosáhl v hnutí oporu jedné z nejvyšších pozic a po osvobození Paříže se stal členem Francouzské komunistické strany. Později, pod vlivem aféry neoprávněných útoků na genetiku v Sovětském svazu, jeho vztah ke komunistům výrazně ochladl.

Jihoafrický chemik a biolog Aaron Klug pocházející z Litvy se stal v roce 1982 držitelem Nobelovy ceny za chemii za své objevy krystalografické elektronové mikroskopie. I Klug úzce spolupracoval s již několikrát zmíněnou Rosalindou Franklinovou, spolu se zabývali studiem struktury některých virů, později se věnoval proteinům zajišťujícím přepis genové DNA a také neurodegenerativním procesům, které se projevují u Alzheimerovy nemoci nebo BSE.  V roce 1952 mu byl zamítnut vstup do Spojených států na základě denunciace apartheidního režimu, že je komunista. Při slyšení se odmítl vzdát komunistických názorů, k čemuž byl vyzván.

Nobelovu cenu za fyziologii/medicínu v roce 2002 získal britský genetik John Sulston, který spolu s dalšími osekvenoval genom červa Coenorhabitis Elegans a zjistil, jak je geneticky regulována tvorba tělních orgánů a programovaná buněčná smrt. Sulston byl také jedním z klíčových účastníků prvního osekvenování lidského genomu v roce 2001. Sulston jako socialista ostře vystupoval proti patentovým právům na léky, stejně jako proti komodifikaci a komercionalizaci znalostí genomu a jeho modifikací. Na samém sklonku života podporoval boj investigativního aktivisty Juliana Assange, kterému se složil na soudní kauci.

Jak je vidět, list špičkových radikálně levicových vědců není o nic méně úctyhodný jako seznam předních spisovatelů a dramatiků. A opět, řada jmen nebyla vůbec uvedena, i když by si to zasloužila: Paul Dirac, Nikolaj Basov, Pavel Čerenkov, Alexander Prochorov, Salvador Lurie a další…

(Pokračování a dokončení příště)