Nalezení pětileté plavovlasé holčičky Marie při policejním zátahu v romské osadě poblíž města Farsala v Řecku rozpoutalo další odpornou orgii rasismu a anticiganismu na celém evropském kontinentu. Poté, co se zjistilo, že romští rodiče dívky nejsou jejími biologickými rodiči, se z pětileté Marie rázem stala světová senzace, Cause célébre pro všechny anticiganisty a dokonalý konstrukt vycházející vstříc i těm nejagresivnějším a nejhloupějším protiromským předsudkům. Případ vzápětí zasáhl do osudu několika dalších romských rodin dokonce až ve vzdáleném Irsku a otevřel volná stavidla mediální rasistické stoce.

…ukradli nám Marii, modrookou holku!

Policie, média a sociální péče se Marie okamžitě zmocnila jako objektu – bulvárně a bezohledně, bez špetky ohledu k dítěti a jeho rodině. Na stránkách novin, internetu a televizních obrazovkách se zjevil nevkusný, sladký „blonďatý andílek“ – ideologicky vykonstruovaný rasový, kulturní a etický protipól špinavých, zlých a ošklivých bytostí, mezi nimiž a jejich snědými mláďaty musela „ta chudinka“ žít. Ještě že antirasismem proslulá řecká policie zachránila andílka z jejich spárů, neboť dívenka má podle ní nepochybně severský či východoevropský původ. Dítěti navíc bude v útulku daleko od rodičů dobře, protože u nich měla jen jednu ložnici a postýlku!

Na scéně se ihned vyrojily nejdivočejší spekulace – Romové andílka unesli za účelem pobírání dávek, Romové andílka unesli, aby ho nutil žebrat a tancovat u tyče, Romové andílka unesli, aby ho jednou nutili k prostituci, Romové, Romové, Romové… Český deník Blesk “objevil“ 24. října jiná šokující fakta – dívka měla být ve dvanácti letech prodána jako dětská nevěsta za účelem získání tučného věna. A v blízkém Jemenu, jak článek objektivně informuje, v září čtyřicetiletý manžel o svatební noci smrtelně zranil osmiletou dívku. Ta souvislost je přece zcela zřejmá!

O dívku umístěnou do útulku mezitím v atmosféře hysterie projevilo telefonicky zájem 8000 potenciálních příbuzných z celé Evropy ba i ze Spojených států. Horká stopa podle výborně informovaného Blesku vede do Švédska, kde se v roce 2009 ztratilo mrtvé dítě z rakve. Romové ho ukradli a oživili svými lektvary, (aby ho nutili žebrat a tancovat u tyče)!

Ale dost sarkasmu; Pár dní po objevení Marie zakročila na anonymní udání policie u dvou romských rodin v Irsku. V obou případech šla po blonďatých dětech, sedmileté dívce a dvouletém chlapci. Bez ohledu na výpovědi rodičů a sourozenců, bez ohledu na doklady, rodinná alba a další důkazy, že děti jsou jejich, si je policie odvezla a podrobila analýze DNA. V obou případech se prokázalo, že děti jsou potomky rodičů, v jejichž domácnosti žili. Osmnáctiletá sestra sedmileté dívky popsala, že dítě si vůbec nedokáže vysvětlit, co se stalo, a cítí se po celém incidentu psychicky špatně.

V prakticky stejnou chvíli, kdy irská policie kradla romským rodičům jejich děti, zaútočili neznámí mladí muži, jistě dobří vlastenci a budoucí prvotřídní policisté, na romský pár Stefana a Jovanku Nikoliće v srbském Novém Sadu a chtěli jim vzít jejich dvouletého syna Čedu. Řvali na ně, jak to, že má dítě tak světlou pleť a kde ho ukradli…

Skutečný příběh Marie

O Marii mezitím několik málo nestranných a humánně uvažujících lidí mezi novináři zjistilo, že se do romské osady dostala pravděpodobně v roce 2009 z rodiny Bulharů nebo bulharských Romů, kteří se o ní ze sociálních důvodů nedokázali postarat a chtěli ji zajistit slušný život v jiné rodině. Noví rodiče, 40-letá Eleftheria Dimopoulouvá a o rok mladší Christos Salis, se o dítě starali v rámci svých možností dobře, bylo miláčkem rodiny, hráli si s ním, dostávalo se mu lékařské péče, mělo vlastní pokoj a podle svědectví místní romské komunity se mělo snad i lépe než vlastní děti adoptivního páru.

Interpol došel k závěru, že Marie nepatří k žádnému z 610 pohřešovaných dětí. Bulharský deník Trud krátce poté našel v městečku Nikolaevo pravděpodobnou biologickou matku dítěte, Romku Sašu Rusefovou. Mezi jejími dětmi se našly další dvě s podobnými fyzickými rysy, jaké má Marie, a blízcí příbuzní potvrdili, že Rusefová v roce 2009 pracovala v Řecku nedaleko Farsalu při sklizni oliv a pomerančů. Dítě měla porodit v nemocnici v Lamia. Podle všeho se tak potvrdí výpověď řeckých Romů o Mariině adopci.

Ano, tento postup osvojení dítěte samozřejmě není legální a nemůže být schvalován, nicméně celý příběh má na míle daleko od médii rozšířených báchorek o únosu a krádeži dítěte rodiči, o jeho týrání, zneužívání a plánovaném zpeněžení! Tyto články a reportáže nediktovala snaha vypátrat skutečná fakta, ale stálo za nimi hluboce rasistické stereotypní vnímání Romů ze strany většiny evropské společnosti. Chudoba a sociální znevýhodnění či vyloučení jsou v dnešní Evropě opět nepokrytě posuzovány jako morální provinění a zločin.

Předsudky a skutečnost

Ukázalo se, že v mnoha zemích stále přežívají předsudky o Romech jako o lidech, kteří kradou a unášejí „bílé“ děti. Takový obraz Romů vychází z hluboce zakořeněné tradice jejich vnímání jako exotického, nezakořeněného a evropské kultuře cizího prvku.

Koncem 18. století došlo v Horních Uhrách k zinscenovanému monstrprocesu s Cikány, při kterém bylo 173 Cikánů obžalováno a 40 popraveno kvůli obvinění z únosu a pojídání (!) dětí. Děti se následně našly živé a zdravé!  Matky v mnoha zemích po generace strašily své zlobivé děti tím, že si pro něj přijdou a odnesou si ho Cikáni a motiv krádeže dětí Romy našel bezpočet uměleckých i propagačních ztvárnění, jak o tom svědčí třeba níže vyobrazený francouzský plakát z roku 1902.

Tyto xenofobní pověry a bludy tolik podobné „svědectvím“ o únosech a vraždách křesťanských dětí Židy za účelem opatření jejich krve pro přípravu rituálních pokrmů nebo pomsty na malých křesťanech (Legenda o zpívajícím chlapci) zřejmě přebývají v myslích mnoha lidí dodnes.

Je přitom smutnou skutečností, že to byli naopak právě Romové, kteří v dávné i nedávné evropské historii zakusili státem organizované systematické krádeže svých dětí a jejich umísťování do rodin tehdejších „přizpůsobivých“.

V letech 1551-1774 vyšlo pouze ve Svaté říši římské na 133 proticikánských zákonů a nařízení. Romové byli pronásledováni jenom kvůli své samotné existenci. V jednu dobu se dospělým romským mužům ukládaly při dopadení doživotní těžké galeje, ženy byly bičovány a deportovány ze země, zatímco úřady odebíraly cikánské děti na vychování do „ctnostných křesťanských rodin“.

Španělská legislativa z roku 1783 nařizovala odebírat děti z rodin Cikánů a kočovníků a násilně je umisťovat do sirotčinců. Odebírání dětí z rodin nesezdaných podle katolické víry praktikovala i císařovna Marie Terezie. Tato praxe se od roku 1773 hojně uplatňovala i proti cikánským dětem starším pěti let, zejména v Uhrách a Sedmihradsku. Císař Josef II snížil od roku 1783 věk dětí, které se odebíraly z romských rodin a umisťovaly každé dva roky v okolních městech, na čtyři roky.

Na některých místech se s Romy ještě v 19. století obchodovalo jako s otroky patřícími státu, šlechtě nebo církvi. Děti mohly být běžně odtrhnuty od svých rodičů a prodány k těžké práci od útlého věku. Otroctví a obchod s romskými otroky a dětmi byly v Moldávii zrušeny až v roce 1855, ve Valašsku v roce 1856 a v Besarábii (pod ruskou nadvládou) až v roce 1861.

Ve „vzorově demokratickém“ Švýcarsku se mezi lety 1926 až 1972 ukradlo z romských rodin více než 600 dětí, které byly umístěny k pěstounům, do sirotčinců, věznic pro mladistvé nebo psychiatrických léčeben. Romské děti zejména z chudých rodin žijících v ghettech a táborech byly pod různými záminkami neuplatňovanými vůči jiným rodinám odebírány v Itálii ještě v 90. letech.

Nyní to vypadá tak, že se Romové spolu s imigranty mohou stát první obětí další doby evropského temna, jejíž obrysy se v mnoha zemích, Řecko nevyjímaje, začínají povážlivě ostře rýsovat. Jasné vymezení proti vzmáhajícímu se anticiganismu se již dnes stalo první barikádou, na níž musíme bojovat za uhájení občanských, demokratických a sociálních práv a svobod, o něž nás všechny hodlá neoliberální rasistický kapitalismus připravit.