V pondělí 15. prosince proběhl v Galerii Národní technické knihovny v Praze – Dejvicích křest nové knihy Paula Polanského, Američana s českými předky, o táboře v Letech u Písku. Kniha Tábor smrti Lety – Vyšetřování začíná 1992-1995 popisuje Polanského úsilí o odkrývání neznámých a pozapomenutých faktů o koncentračním táboře v Letech u Písku, který sloužil během Protektorátu nejprve jako kárný pracovní tábor a posléze jako internační tábor pro Romy z Čech coby předstupeň jejich vyhlazení v Osvětimi. Začíná vlastně náhodnou zmínkou o Letech pronesenou pracovnicí Státního oblastního archivu v Třeboni, s níž se Polansky dobře zná, neboť jako genealog pátrající na přání amerických klientů po jejich předcích, kteří v 19. století emigrovali za oceán z jižních Čech, v tomto archivu již mnohokrát pracoval.

Na základě této letmé zmínky, jejíž skrytou významnost Polansky bystře postřehl, se začíná odvíjet dobrodružný příběh, v jehož příběhu se Polansky se svým asistentem v urputné snaze zjistit o Letech něco víc dostává k obrovské hromadě archivních materiálů mimořádně dobře dokumentující světu prakticky neznámý koncentrační tábor pro české Romy z dob 2. světové války. Brzy se dostává do kontaktu i s dosud žijícím táborovým lékařem, zjišťuje si informace z obecní kroniky obce Lety a mluví s místními lidmi, kdy kupodivu zjišťuje, že prakticky všichni obyvatelé o existenci bývalého tábora vědí, ale nijak zvlášť je nezajímá ani neznepokojuje. Jak je možné, že se o táboru v Československu veřejně nemluví a ani místní písmák nejeví o jeho existenci zájem, klade si otázky Polansky?

A následně začíná bolestně chápat: o tábor se nikdo nezajímá, protože to byl, zaprvé, tábor řízený Čechy, protektorátními četníky, nikoliv Němci (jak se mu nicméně snaží namluvit někteří pamětníci), a tak by narušoval obrázek Čechů jako obětí nacismu. Zadruhé, byl to (od roku 1942) tábor pro Cikány – a co je Čechům po Cikánech; „Cikáni nejsou nic, nemá smysl o nich vůbec psát“ – na tento postoj vydělující Romy, ač občany Československa, z pojmu češství naráží Polansky takřka univerzálně. Ale co hůř, objevuje v české společnosti nejen nezájem o „dávné“ utrpení Cikánů, ale přítomnou, rostoucí nenávist majority vůči nim sahající od předsudků a otevřené diskriminace – kdy je svědkem toho, jak Romové například nejsou vpuštěni do restaurace – přes názory schvalující jejich novou genocidu či přinejmenším internaci v táborech, s nimiž je Polansky konfrontován při posezení s normálními, názorově jinak nevyčnívajícími přáteli svého asistenta, až po vraždy Romů páchaných téměř beztrestně rasistickými skinheady.

Příběh dále popisuje autorovu snahu zveřejnit své poznatky o Letech, motivovanou jak důkladnějším prozkoumáním tématu českými historiky tak především úsilím o vytvoření důstojného pietního místa na území tábora a připomenutí jeho obětí, mezi nimiž se nachází mnoho dětí. Po třaskavých odhaleních v regionálním americkém tisku přichází zájem české ambasády, lidskoprávních organizací a médií, který ale nevede k hmatatelnému pokroku. Polansky zjišťuje, že zájem je často jen povrchní, předstíraný a že v zákulisí se dějí věci právě opačné – pracovníci třeboňského archivu čelí ze strany autorit problémům a nátlaku a jemu samému se ztěžuje přístup k dalším informacím. Co vadilo na začátku, vadí stále: lidé nechtějí znát pravdu o Letech jako o místu, kde Češi aktivně a do velké míry autonomně pomáhali likvidovat své sousedy.

Ve svém bádání navíc Polanský šlápl na kuří oko nové, disidentsko-pravdoláskařské garnituře. Na vlastní kůži zažívá to, co zažíval například Karel Kryl – kritizovat nové panstvo a zejména jeho veličenstvo, prezidenta Havla, se nenosí a Polanského nekompromisnost v této věci vede k jeho rychlé společenské ostrakizaci. Po mnoha peripetiích zahrnujících pády i nové naděje, když se už už zdá, že autor přece jen dosáhne svého cíle, dojde k tomu, že se původně vůbec nepozvaný Polansky tváří v tvář setká s Havlem při otevření více než „kompromisně“ pojatého pietního místa nedaleko bývalého tábora, na jehož území ovšem stojí páchnoucí vepřín. Havlův projev obsahující zmínku o české účasti na zabíjení Romů v Letech ale bez zmínky o nutnosti odstranit vepřín a bez odsouzení přítomného a rozšířeného protiromského rasismu jej zklame. Umlčený a frustrovaný Polansky pak na dlouhá léta odjíždí z Česka.

Polanského kniha představuje zajímavý příběh spojující v zásadě dva přístupy: Na jedné straně máme co do činění s deníkově zpracovanou personální anabázi, v níž se Polansky v roli detektiva dostane na stopy zločinu, přibližuje se k jeho aktérům a následně se střetává s přesilou „potomků pachatelů“, kteří by zločin nejraději nechali ututlat. Na druhé straně v knize nacházíme sondu do duše transformující se československé společnosti raně 90. let, kterou si dnes mnozí idealizují, která však – jak je z textu patrné – ideální rozhodně nebyla.

Polansky – americký občan, který ve svém vnímání reality není zatížen ani nadšením z „revoluce“ ani předchozím stálým kontaktem s útrpnou tupostí předlistopadové byrokracie – přichází o iluze velmi rychle. Jako upřímný antirasista spatřuje určité paralely mezi postavením českých Romů a amerických černochů včetně prosazování a zároveň bagatelizování jejich diskriminace ze strany státu a dalších mocenských struktur. Polansky vidí a čtenáři přibližuje, jak úzce spolu souvisí 50 let starý cikánský lágr vedený českými četníky a napadání i vraždy Romů přímo před jeho očima prakticky ignorované policií a soudy. Bojuje jeden boj proti vepřínu postaveném na místě koncentráku i proti zákonu o občanství, který má z (etnicky romských) občanů vytvořit neobčany. „Potomci pachatelů“ pak představují nejen početní, ale především mocenskou přesilu, a střetem s nimi akceleruje Polanského organický vývoj od „nezúčastněného hledače pravdy“ k „bojovníkovi proti systému“, který spolu s dalšími aktivisty připravuje burcující letáky (ne náhodou Polansky v textu opakovaně odkazuje na husity a zapojení svých dávných předků do tohoto hnutí). Prezident Havel, jehož zprvu až zbožšťoval, se v jeho očích postupně zreálňuje jako člověk mající politický zájem na pokračování mlčení a mlžení o Letech. Mimoto Polansky odkrývá i další, ryze materiální osobní zainteresovanost lidí ve vládě a kolem Hradu v celé věci (Igor Němec, Josef Havlas, Karel Schwarzenberg).

Ještě k osobě samotného autora: Aniž by bylo třeba tento fakt vůbec explicitně uvádět, z knihy samotné na čtenáře zřetelně působí fakt, že Polansky není profesionálním historikem školeným k práci s archivními prameny a k jejich odborné expertize. Nutno také říct – v některých svých závěrech se Polansky patrně mýlil, když se získaný faktický materiál pokusil samostatně interpretovat. To nic neubírá na zjevné chuti a náruživosti, s kterými po faktech pátrá a s kterými k nim přistupuje, když dává pokyny k inventarizaci dosud nezpracovaného archivního materiálu a posílá svého spolupracovníka vyhledat co možná nejvíc pamětníků tábora – z řad dozorců i vězňů.

Polansky si svůj vědomý hendikep v oblasti expertizy kompenzuje resp. snaží kompenzovat vášnivou až maniakální zapáleností pozorovatele, zapisovatele a posluchače. Jeho pozorovací talent je místy snad až chorobný (v knize se nezdráhá popisovat, jak si jeho asistent vymačkává akné nebo hraje s ušním mazem a se čtenáři se podělí i o další detaily) a neomezuje se jen na povrch. Polansky se aktivně snaží poznat své spolupracovníky i protivníky také zevnitř. Potřebuje to pro svoji práci, své poslání. Ve snaze dobrat se informací „jde přes mrtvoly“. Lidem, s nimiž mluví, se v případě nutnosti nezdráhá blufovat ani lhát (a oni lžou jemu, když ho naoko přátelsky poplácávají po zádech). To z něj ale nedělá cynika. Právě naopak, z knihy je poznat, jak je autor citlivý a jak bolestně jej zasahuje to, na co naráží – dokumenty o zabíjení nevinných lidí i všudypřítomný rasismus „polistopadové demokracie“.

Jako člověk je Polansky povahou stoprocentní světoběžník, bohém a básník. Život tráví na cestách v karavanu, u dobrého a nezdravého jídla, dopřává si alkohol… Ve svých úsudcích je velmi často nekompromisní, veřejně jde hlavou proti zdi, zároveň vnitřně trpí občasnou úzkostí. Sám život mu přihrál do cesty klasický románový protipól – historika profesora Nečase představeného v knize jako kompromisníka, který se „drží při zemi“ a k zdůraznění rozdílů s bonvivánem Polanskym je shodou okolností (?) také hubeným ale vitálním staříkem trávícím volno běháním pro zdraví. Nečas Polanskému podá pomocnou ruku a Polansky doufá, že by mohli spolupracovat, ale tato vize se nenaplní a cesty obou se závěrem knihy rozcházejí.

Kniha Tábor smrti Lety představuje působivé čtení zachycující počátky dodnes vedené nebo spíše se vlekoucí diskuse o Letech lemované milníky prázdných slibů o zrušení vepřína a rigoly absurdního handrkování o „skutečném“ charakteru tábora a „dostatečné legitimitě“ jeho obětí.

Vydavatelé knihy z Antifašistické akce věří, že se stane cihlou, s níž bude možné vybudovat široké antirasistické spojenectví a zároveň rozbít resp. zbořit ostudný „prasečák“ v Letech. S tímto záměrem nelze než souhlasit resp. přesněji řečeno, nelze než se k jeho naplnění přidat. Je povzbuzující, že jedním z autorů předmluvy ke knize je romský aktivista Jozef Miker z Krupky, který se mj. dlouhodobě angažuje v úsilí o zrušení letského vepřína. Je a bude to ale těžký boj. V každém případě, zůstaneme-li u použité metafory, představuje Polanského nová kniha další cihlu do stavby poznání neslavné kapitoly českých dějin, stavby, jejíž základy sám Polansky navzdory všem úskalím začátkem 90. let položil.

Tábor smrti Lety – Vyšetřování začíná 1992-1995

Paul Polansky

(autor 27 knižních publikací včetně knihy Tíživé mlčení z roku 1998 přinášející výpovědi svědků a přeživších tábora v Letech)

Vydala Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií

Praha, 2014

503 stran