Křesťanství a revoluční počátky Ježíšova hnutí – 1. část
Celkem 2 miliardy lidí budou i tento rok slavit Vánoce, včetně více než 90 % Američanů. Dva tisíce a dvacet jedna let podle dnes univerzálního Gregoriánského kalendáře uplyne od smrti Ježíše Krista z tehdy Římany okupovaného království Judea. Pro marxisty nebyla otázka náboženství nikdy ničím jednoduchým, už proto, že mnoho pracujících, které je třeba oslovit s myšlenkou komunismu zůstává nábožensky věřících. Křesťanské učení bylo během dějin znetvořeno vládnoucími třídami a boj za objasnění jeho skutečných revolučních počátků je třeba chápat jako důležitý boj za popularizaci vědeckého socialismu.
Jednou z věcí, která je zřejmá z Bible, je skutečnost, že jde o text plný rozporů. Od Pavlova původního výkladu po dnešní moderní interpretace, které často naprosto ignorují radikálnější biblické koncepty, probíhá dlouhodobý posun od původu Ježíšova hnutí mezi pracujícími. Historici samotné církve se málo soustředí na zprostředkování přesných historických záznamů a místo pravdy se soustředí na efektivitu výkladu. Zajímavý článek Petera Wollena z roku 1971, který byl znovu publikován v roce 2020, Byl Ježíš kolaborantem?, tvrdí, že Ježíš nebyl revolucionářem, ale spolupracovníkem či kolaborantem s Římany a obhájcem otrokářství; takový výklad se zdá odporovat nejen mnoha původním Písmům, ale také sociálnímu složení ranných stoupenců samotného Krista, z nichž mnozí byli bývalí otroci, geriloví bojovníci a zástupci chudiny. Wollen svůj názor opírá o „bezpočet zaznamenaných podobenství“ zachycených v čase. Je faktem, že na každé Písmo, kde lze vidět Ježíše nebo ranný Ježíšův kult podporující život v komunistickém duchu lze najít stejný počet textů říkajících lidem, aby byli dobrými otroky svých pánů a poslušnými svého vládnoucího státu. Vytvořte komunistickou společnost, ale „dejte císaři co je císařovo“ a žijte v míru s římskými utlačovateli.
Tolik kontradikcí, interpolací a vytržených citací v tak rozměrné práci může snadno vést k přesvědčení, že svaté texty nabízí pro každého něco, aby v nich našel podporu pro svoji vlastní třídní pozici nebo světový názor. Stejně jako mnoho rozličných komunistických a socialistických sekt v dnešní době trávily i disidentské židovské náboženské sekty starověkého Říma mnoho času hádkami o malicherné teoretické nuance, jako třeba: Jaká je podstata Svaté Trojice? Jsou všechny její části oddělené, ale zároveň rovné součásti Boha, jako třeba větve americké vlády, nebo tvoří jedinou věc. Debatu vyhrává ten, kdo proti opozici shromáždí více biblických textů, ale nakonec se dá dojít ke všemu a zároveň nikam.
Ke skutečnému pochopené Ježíšova hnutí je třeba se blíže podívat na dějinné období, v němž se odehrávalo. Jakkoliv tomu je dávno, je první století našeho letopočtu podobnější dnešnímu světu, než by se mohlo na první pohled zdát: velké impérium, kterému vládly bohaté třídy, svévolně ovládalo další národy, čelilo odporu od plebejských tříd a zejména od kolonizovaných národů. Řím bylo impérium sahající od Portugalska na západě k Turecku na východě. Germánské hordy měly své pozice proti Římanům na Dunaji, římské jednotky bojovaly proti rebelujícím Skotům a severským kmenům Britů, a zároveň se to bouřilo v Jeruzalémě. Římská společnost byla v neustálé bitvě za rozšíření svých území a další vykořisťování porobených národů, zejména pomocí zotročování a zdanění. Jeruzalém byl centrem židovského národního boje, i když mnoho Židů žilo v cizině například v Alexandrii (kde Židé tehdy tvořili čtvrtinu obyvatelstva) a kde také docházelo k židovským vzpourám. Podobně jako moderní levice se židovské náboženské organizace vyznačovaly nekonečným počtem rozkolů a sektářstvím. V Talmudu lze dokonce nalézt bonmot připomínající vtip o moderní levici: „Izrael nebyl v zajetí, dokud v něm neexistovalo 24 odrůd sekt.“
Samozřejmě je pravda, že rozdíly ve filozofii sekt maskovaly skutečné rozdíly ve společenských vztazích mezi lidmi. Vezměme kupříkladu rozdíly mezi zélóty, farizeji, esejci a saduceji. Zatímco nižší třídy se soustřeďovaly u prvních třech jmenovaných, menšinová vyšší třída se shromažďovala u mocných saducejů. Nejchudší sekty kolem zélótů a esejců měly filozofii, že lidská vůle není svobodná. Protože byli společensky odcizení a vykořenění, měli za to, že všechno, co se jim přihodilo, ať už dobré nebo špatné, bylo předurčeno Bohem, a cítili, že nemají žádnou kontrolu nad svými životy.
Farizeové, kteří měli smíšenou plebejsko-rolnickou základnu a zároveň oporu v něčem, co můžeme považovat za střední třídu, se na svět dívali tak, že vůle lidí je svobodná, ale vydává se po předem určené dráze. Saduceové, kteří se skládali prakticky výlučně z bohaté, mocné klerikální vládnoucí třídy organizované kolem Chrámu v Jeruzalémě, se domnívali, že vůle je svobodná, obviňovali nižší třídy ve společenské pyramidě, že si svoji pozici zaslouží kvůli morálním selhání. Ačkoliv využívaly stejné zakladatelské texty, tak různé ideologické skupiny shodující se s odlišnými společenskými třídami docházely k velmi odlišným závěrům.
Potíže se pouze umocní, když bereme v úvahu fakt, že Nový zákon je sbírkou proroctví, podobenství, bajek, promluv apod. napsaných desetiletí poté, co se měly popisované události odehrát. Díky proletářské povaze původní komunity nebylo léta možné nic sepsat a příběhy tak pouze putovaly od úst k ústům, než začali lidé původem z vyšších tříd přestupovat k Ježíšově náboženství. A právě pak se do pozdějších sepsaných verzí ranných příběhů začala vkládat ideologie vyšší třídy. Karl Kautský například ve svých Základech křesťanství cituje evangelium Matoušovo jako „Knihu rozporů“, a staví ji do protikladu k dřívějším, revolučnějším písmům. Jakýkoliv výraz třídní nenávisti vůči bohatým byl přebrán a odstraněn. V dřívějším Lukášově evangeliu se v Ježíšově Kázání na hoře píše:
„Blahoslavení budiž chudí, neboť vaše je království boží. Blahoslavení ti, kteří hladoví, neboť budou nasyceni. Blahoslaveni budiž ti, kteří pláčou, neboť budou potěšeni…ale běda vám, kdož jsou bohatí! Protože vám už se dostalo útěchy. Běda vám, kteří jste sytí, protože budete hladovět! Běda vám, kteří se dnes smějete, protože budete tesknit a plakat!“
Kázání na hoře podle pozdějšího Matoušova evangelia ale říká:
„Blahoslavení chudí duchem, neboť vaše je království nebeské… Blahoslaveni budiž ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť ti budou nasyceni:“
Blahoslavení chudých se změnilo na blahoslavení chudých duchem a blahoslavení hladových na blahoslavení hladových po spravedlnosti. A kam se podělo varování určené těm, kteří jsou bohatí? Matouš podle všeho na tuto část Ježíšova kázání pohodlně zapomenul. Změny podobné těmto komolí a vlastně zcela obracejí vzkaz původní komunity. Koncept „morálky“ samotný je takto přeměněn z hlásání společenské revoluční kritiky a boje proti hmatatelným a pozemským životním podmínkám na kritiku ctností nebo hříchů jednotlivců.
Zatímco někteří ateisté, agnostikové a deističtí myslitelé, kupříkladu Bertrand Russell, zpochybňovali samotnou existenci Ježíše jako historické osobnosti, Jack Conrad zdůrazňuje, že v Palestině v 1. století „existovalo mnoho spasitelů nebo mesiášů (tedy Kristů, jazykem řečtiny)“. Vzhledem k bouřlivým okolnostem tohoto století, během něhož proběhla v roce 66 obrovská židovská revoluce, by to dávalo smysl. Ježíš byl pravděpodobně jeden z mnoha – možná vznikl i spojením několika takových vůdců ve vyprávění lidí. Důležitou věcí je, že Ježíš nebyl izolovaným jednotlivcem zcela mimo všechny ostatní tvrdícím, že je spasitelem; typ apokalyptického revolučního hnutí, které vedl, byl jedním z mnoha, které vznikly v době stále neklidnějšího společenského dění.
Ve skutečnosti anglický historik Edward Gibbon píše v Úpadku a pádu Římské říše, že pohanské i židovské zdroje z doby Ježíše jej nepokládaly za hodného zmínky. Gibbon píše, že „v době Ježíšovy smrti měla být podle křesťanské tradice celá země nebo minimálně Palestina pokryta tři hodiny tmou. To se mělo stát v době Plinia Staršího (23-79), který věnoval zvláštní kapitolu svých Dějin přírody zatměním; o tomto zatmění ale neříká vůbec nic“. Místo toho jiní historici jako prořímský židovský aristokrat Flavius Josefus hodili Ježíše a jeho stoupence, nazarejce, do jednoho pytle s bezpočtem dalších levicových židovských sekt, o kterých mluví jako o „banditech“ a „lupičích“.
Napsali Lydia Apolinarová, Alexander Gallus a Ryan Tool. Přeloženo z blogu Cosmonaut.
(Konec 1. části)
