Jeruzalém byl střediskem židovského sociálního života díky Šalamounově chrámu. Židé z celé Římské říše vysílali karavany zlata, stříbra, zvířat k obětem a všeho dalšího, co mohli, jako dary chrámu. Chrám byl řízen vysokými kněžími, kteří prakticky výlučně pocházeli z řad saduceů. Byli to vesměs loutky Římanů. Ačkoliv silně lpěli na své židovské identitě a na abstraktní rovině odmítali římskou nadvládu, hrozba zdola ze strany lidové vzpoury apokalyptických komunistických sekt židovské chudiny děsila aristokratické saducee více než Římané. V praxi tak byla tato aristokratická třída kněží právem považována ze strany zélótů a pozdějších nazarejců, revolučních skupin kolem Ježíše, za spolupracovníky římských utlačovatelů. Zatímco běžný pracující neměl vzpourou proti Římu moc co ztratit, vysocí kněží žili své životy v bohatství a měli vliv, o který mohli přijít. Podle knihy Jacka Conrada z roku 2013 Fantastická Realita, pobíralo kolem 1500 kněží desátky, přičemž malá skupina z nich získávala lví podíl. Spolupráce s Římany představovala zlo, které byli ochotní přijmout tváří tvář možné lidové vzpouře nižších tříd.

Esejci byli asketickou sektou žijící ve vysoce organizovaných komunitách, v nichž společně sdíleli veškerý majetek. Jsou široce považováni za autory Svitků od Mrtvého moře, striktně uplatňovali židovské zákony a praktikovali klášterní a uzavřený způsob existence. To ale neznamená, že byli politicky neutrální. Nechovali se tiše způsobem, který se často spojuje s askezí, a místo toho hráli aktivní roli v odporu proti Římanům a účastnili se revoluce v roce 66. Ačkoliv zélóté rovněž patřili k přísně náboženským Židům, od esejců se lišili tím, že místo aby žili klášterním životem sdružovali se spíše do struktury podobné gerilovému hnutí odhodlaného bojovat proti Římanům i jejich aristokratickým kolaborantům. Rovněž se od nich lišili tím, že uznávali určitou formu republikánství.

Sikariové byla skupina odštěpená od zélótů, které se Římané a prořímští kolaboranti obzvláště obávali. Často byli označováni za ´muže dýky´, neboť jejich oblíbenou taktikou boje proti římské nadvládě bylo přiblížit se na přeplněném místě jako bylo tržiště nebo festival k římskému úředníkovi nebo spolupracovníkovi Římanů, rychle ho bodnout a pak zmizet v hustém davu. Skupina kolem Ježíše, nazarejci, byla apokalyptickou revoluční sektou odlišnou od zélótů/sikariů a esejců v tom, že nežili v klášterních komunitách jako esejci a nepůsobili ani jako republikánští geriloví bojovníci jako zélóté. Byli ale součástí stejného obecnějšího politického/náboženského hnutí a, jak zmiňuje Conrad, „přinejmenším pět z Ježíšových tzv. dvanácti učedníků bylo napojeno na bojovníky za svobodu [zélóty] nebo vzešlo z jejich řad, a mělo své bojové gerilové přezdívky.“

Tyto náboženské sekty se v první řadě a nejvíce soustředily na podmínky skutečného světa, což reálně propůjčovalo důvěryhodnost mystice, kterou se obklopovaly. Mystika každé skupiny sloužila jako morální ospravedlnění jejich odboje vůči mnohem větším a mnohem mocnějším silám římských okupantů. Římané byli mocnější, ale chybělo jim morální ospravedlnění, a židovské sekty věřily, že jejich morální ospravedlnění jednou navzdory všem překážkám přivede židovské nižší třídy k vítězství. V tomto kontextu dává smysl, proč tolik těchto sekt přijalo mesianistický aspekt, v němž vůdce sekty tvrdí, že je předpokládaným židovským spasitelem. Ježíš například, vedle toho, že se označoval za mesiáše, považoval sám sebe, a i svými stoupenci byl považován za „krále Židů“, titul, který byl později odstraněn z Nového zákona, neboť byl považován za příliš pozemský a příliš politický. Autoři a přepisovatelé Nového zákona se soustředili na údajně nadpozemské tituly mesiáš a „Kristus“, ačkoliv ty jsou zrovna tak neoddělitelně provázány s politickým ovzduším a morálním ospravedlněním, které dávaly vůdcům revolučního hnutí.

Křesťanství, v zásadě Pavlův výtvor, bylo rozředěno tak, aby bylo lépe stravitelné římským vládcům. Ježíšovým hnutím nicméně nebyli křesťané, ale židovští revolucionáři utiskovaní Římany. Zachovávali striktně židovské zákony a zvyky, zatímco osobnosti jako Pavel podporovali porušování základních zákonů ohledně stravy a pobízeli konvertity, aby svobodně „jedli jakékoliv maso z tržiště“ a obohacovali se způsobem, který byl zcela v protikladu s principy levicových židovských sekt z nízkých tříd, odkud vzešlo i Ježíšovo hnutí. Naprostým protikladem vůči křesťanům, jako byl Pavel, stojí osobnost Jakuba Spravedlivého, Ježíšova bratra.

Jakubova existence je v Novém zákoně z několika důvodů skrývána a minimalizována; To, že by Ježíš měl biologického bratra, by ho zakotvovala do pozemské existence a stavěla se proti kultu Marie jako věčné panny – „Čím více je Ježíš brán jako něco éterického, tím více Jakub bije do očí“. Ale Jakub byl potlačen také pro svoji příchylnost k ideologii třídního boje nazarejců, slibující pomstu bohatým a utlačovatelům, což vedlo ranné křesťanské teology jako Eusebiose k zpochybňování autenticity jediného dokumentu dosvědčujícího Jakubovu existenci v Novém zákoně. Rétorika třídního boje a odplaty byla tomuto historikovi třetího století cizí, neboť obraz Krista jako poslušné duchovní postavy, která svým následovníkům doporučuje „neodporovat zlu“, byl již pevně zakotven v křesťanských představách.

Stejně jako židovské revoluční hnutí prvního století našeho letopočtu je i dnešní levice rozštěpena do bezpočtu frakcí, sekt a skupinek, které mají na první pohled proti Impériu nebo vyšším třídám pramalou šanci. Stejně jako oni, ačkoliv se můžeme považovat za součást stejného ´širšího hnutí´ mnozí z nás stále trvají na tom být organizováni v oddělených organizacích, které vznikly jako výsledek frakčních diskusí, nepatrných teoretických rozporů a oddanosti řadě malých mesiášů. Samozřejmě, ne všechna poučení z boje židovských revolucionářů proti Římu musí být čistě negativní. Potřebujeme onu morální vášeň a spravedlnost, která řídila tyto slupiny a která přímo inspirovala socialistické strany a hnutí konce 19. a začátku 20. století. Velká část boje za vytvoření socialistické masové strany je postavena na tomto druhu síly, odhodlání a důvěry mezi dělnickou třídou. Boj za vedení třídy ale nestojí na jednom jediném mesiáši, který nás vyvede z temnoty do světla, ale na bezpočtu dělnických vůdců, kteří ztělesňují tohoto mesiášského ducha. Když si je dělnická třída vědoma své kolektivní moci, nepotřebujeme žádný zásah shůry, abychom zvítězili.

Z Listu Jakubova 5:1-7:

„A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Nashromáždili jste si poklady – pro konec dnů! Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů. Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se – pro den porážky! Odsoudili jste a zahubili jste spravedlivého; a on se proti vám nestavěl. Buďte tedy trpěliví, bratři a sestry, vždyť příchod Páně je nablízku.“

Napsali Lydia Apolinarová, Alexander Gallus a Ryan Tool. Přeloženo z blogu Cosmonaut.

https://cosmonaut.blog/

(Dokončení)