Za předmnichovské republiky bylo mnoho komunistů vězněno, soudně popotahováno, pokutováno nebo dohnáno k emigraci na základě „zákona na ochranu republiky“. I v obnoveném kapitalismu po r. 1989 jsme se setkali se soudními procesy proti komunistům, ať už na základě jejich činnosti z období budování socialismu anebo za výroky z doby polistopadové. Je proto poněkud překvapivé, že právě poslanci KSČM se postavili do čela úsilí o obnovu „zákona proti hanobení prezidenta republiky“. Tedy zákona, který se může stát skvělým prostředkem k perzekuci mnoha kritiků současného režimu a odpůrců kapitalismu zvláště.

Návrh zákona podpořili všichni poslanci KSČM kromě Dolejše, Markové, Bebarové-Rujbrové, Šenfelda, Vondráška a Vostré, tedy 27 z 33 poslanců této strany. Mezi nimi paradoxně i ti, kteří zastávají nejbojovnější, nejradikálnější pozice z poslaneckého klubu (a lze říci, že z celé sněmovny) a někteří už sami politické perzekuci čelili. Předkladatel návrhu Zdeněk Ondráček v únoru 1990 vystoupil z KSČ a do KSČM vstoupil až v r. 2012, mezitím dělal kariéru v policejních sborech neboli dal přednost kapitalistickému státu před komunistickou stranou. Zjevně ne naposledy.

Většina poslaneckého klubu si zřejmě neuvědomuje, že jejich strana není u moci a prezident že není jejím členem. Pakliže je vedení strany se současným prezidentem v mnoha ohledech ve shodě (často velmi pochybné), vůbec to neznamená, že tomu tak musí být navždy. Po případném nástupu otevřeně pravicového, antikomunisticky a asociálně orientovaného prezidenta se budou politici KSČM divit, pokud se odváží ho kritizovat a skončí před soudem na základě zákona, který sami prosadili. (Tedy za předpokladu, že ho prosadí. Doufejme, že ne.)

V kapitalismu považuji za naprosto reakční a nevhodné jakékoli zákony posilující represi za politickou činnost, tzn. i za „hanobení prezidenta“. Něco takového by neměli pokrokoví lidé podporovat. Netěší mě, že má prezident naší vlasti nízkou úctu a podporu lidu, na druhou stranu to chápu a může si za to z velké části sám. Spíše mě mrzí, že odpor proti prezidentu buržoazního státu se nerovná odporu proti tomuto státu jako takovému, proti jeho politickému zřízení, společensko-ekonomické formaci. Naopak, většina z těch, kdo dnes proti M. Zemanovi povykují, hledají své vzory v takových antidemokratických despociích, jakými jsou USA (s volební komedií se dvěma stejnými stranami) nebo zfašizovaná, občanskou válkou zmítaná Ukrajina.

Mnozí lidé, považující se za komunisty, vidí v prezidentu Zemanovi bezmála svůj vzor. Snad i proto, že oproti svým předchůdcům Havlovi a Klausovi omezil protisocialistickou rétoriku a snaží se „zavděčit všem“ (což se mu příliš nedaří, zato sjednocuje různé odstíny fašistů s částí komunistů). Principiální odpůrce kapitalismu by však na základě „zákona proti hanobení prezidenta“ mohl jít „sedět“ velmi snadno. Mohl by např. upozornit na to, jak Zeman mystifikoval (lhal) v Čs. televizi v srpnu 1989 o „katastrofální“ hospodářské a kulturní situaci v ČSSR a přispěl tím k posílení nespokojenosti, jak se účastnil obnovy kapitalismu v listopadu 1989 a po něm, jak stál ve vysokých politických funkcích po dobu všech pochybných restitucí a privatizací, při rozbití a devastaci našeho národního hospodářství, při rozbíjení Československa a našem zavlékání do NATO (a jeho vojenských agresí) a Evropské unie, při ovládnutí našeho hospodářství zahraničním kapitálem. Pokud nestál přímo v čele těchto procesů, naprosto je podporoval a ani zpětně se proti nim nepostavil, když viděl jejich následky. Jako antikomunista se projevil nesčetněkrát.

Odpůrce kapitalismu může právem označit prezidenta Zemana zaprvé za lháře, zadruhé za zloděje (protože stál a stojí v čele režimu, založeného na rozkradení společenského vlastnictví a aktivně se na tomto procesu podílel), zatřetí za vraha (protože kapitalismus způsobil smrt mnoha lidí, např. umrzlých bezdomovců nebo obětí výrazně narostlé kriminality a M. Zeman kapitalismus plně podporuje a stál v čele jeho obnovy, nemluvě o jeho podpoře imperialistických agresí, znamenajících smrt tisíců nevinných lidí).

To, že KSČM stojí v čele iniciativy k omezování politických svobod v buržoazním, antikomunistickém státě, je dalším z mnoha důkazů, že tato strana to nemyslí s bojem proti kapitalismu a za socialismus vážně. Ostatně, její klesající volební výsledky svědčí o tom, že tak to zřejmě chápe i velká část voličů. KSČM ani jiná strana pro ně nepředstavuje skutečnou alternativu, proto většina k volbám ani nechodí.

A myslím si, že zákon „proti hanobení prezidenta“ by neměl být potřeba ani ve zdravém socialistickém státě. Důležitá nejsou slova, ale činy. Pokud někdo formálně vyjadřuje úctu k představitelům státu a nic pro socialismus nedělá, představuje větší zlo, než poctivý pracovitý dělník, který se jednou kvůli něčemu naštve a řekne někde u piva, že prezident je vůl. Socialismus musí tvrdě bojovat proti ideologické diverzi a kontrarevoluční činnosti všeho druhu, ale právě jen proti ČINNOSTI, ne proti NEČINNOSTI a pouhému žvanění. Myslím si, že ve zdravém socialistickém státě se nemohou urážky jeho představitelů setkat se žádnou společenskou podporou, takže nepředstavují velkou hrozbu.