Když jsem cestovala na Kubu s delegací Národního svazu učitelů, neměla jsem ani tušení, že tam budeme na konci jedné éry.

Naše cesta v říjnu 2016 nám umožnila zažít Kubu v několika posledních týdnech života Fidela Castra. Při návratu do Británie, nadšení, inspirovaní a chtiví vykládat každému, kdo chtěl slyšet o našich neuvěřitelných zkušenostech z kubánských škol, jsme neměli nejmenší tušení, že Kuba bude brzy „horkým tématem“ zpráv o skonu devadesátiletého „El Comandante“. Nicméně zatímco tato nepopiratelně významná událost přiměla lidi k tomu, aby mluvili o Kubě, já byla zděšená povahou stylu, jakým sdělovací prostředky chrlily četné zpravodajské výstupy, jimiž ostrov oceňovaly. Mnoho zpráv kreslilo obraz národa pod palcem panovačného, tyranského vladaře, vymývajícího lidem mozky zprávami ve stylu propagandy studené války a nutícího je žít v chudobě. Po celý život, až do smrti.

Co většina světových zpráv nepokládala za vhodné veřejnosti ukázat je Kuba, jakou znám, Kuba, jakou jsme zažili během návštěvy naší delegace. BBC se ani nezmínila, že Kuba má druhou nejnižší negramotnost na světě, s 99,8 procenty populace schopnými příslušně číst a psát, navzdory tomu, že je řazena mezi země Třetího světa. Stále narůstající činnost Kuby v biochemii je také něčím, nad čím mávla rukou většina mediálních vládců Západu, kteří si zřejmě nemyslí, že země, při různých příležitostech světově oceňovaná za vynikající práci ve výzkumu a rozvoji lékařské péče, navzdory tomu, že trpí ekonomickými omezeními probíhající americké blokády, je téma, jež by stálo za zprávu. Ve skutečnosti, navzdory tomu, že jsem strávila týden v četných kubánských školách, pracovala a hovořila s Kubánci a zkoumala kubánský vzdělávací systém, mám stále problém přesvědčovat lidi, že na Kubě je toho víc než její bondovská historie raket, špionáže a komunistické ideologie.

Návštěva řady škol v Havaně vrhla světlo na mnoho různých aspektů vzdělání dostupného na Kubě a ukázala význam vitality a kreativity v současném školství. Bylo inspirativní, když nám ukázali dynamická díla studentského umění, vzniklá ve zvláštní škole pro fyzicky invalidní děti. Byli jsme nadšení, když jsme fandili představení hudby a tance, secvičenému žáky umělecké školy. Byli jsme fascinovaní, když jsme naslouchali recitálům na klavír flétnu, hraným na nástrojích, jež učitelé museli draze dopravit z Číny, protože žádná bližší země nemá povolený obchod s hudebními nástroji s Kubou. Ale ze všeho nejvíc jsme byli ohromeni celkovým zážitkem ze vzdělávání na Kubě. V zemi, která má tak málo, pociťují význam vzdělání všichni. Vzdělání je oslavováno a respektováno kvůli vzdělání. Žáci nejsou poměřováni pomocí plánů a statistik, ale jsou podněcováni, aby co nejvíce z toho, co získali z vyučování, vrátili svým místním komunitám. Umění a hudba jsou oceňovány a těší se popularitě, žáci se zvláštními vzdělávacími potřebami jsou upřednostňováni a je o ně pečováno, a všechno to platí stát.

Nakonec britský a kubánský vzdělávací systém se vzájemně o tolik neliší; britské školy chrání své žáky, učitelé dělají co mohou, aby zajistili, že jejich žáci budou mít přístup k nejlepším zdrojům – prioritou britské školy je žákům umožnit, aby využili veškerý potenciál. Nicméně zdá se, že na Kubě jsou tyto ideály řešeny jinak, způsobem, jenž se trvale zaměřuje na radost z učení ve třídě a nesbírá čas pedagogům, aby tak byla prokázána jejich hodnota pomocí manipulace s údaji. Kubánští učitelé neuvádějí, že by se cítili vystresovaní nebo pod tlakem, když vykonávají svou každodenní práci, zatímco v Británii čelíme masovému nedostatku učitelů, když nově diplomovaní učitelé zjišťují, že zaměstnání, jež dostali, není tím, jemuž se upsali. Kubánské ministerstvo vzdělání je tvořeno výhradně z učitelů, ať už aktivních nebo na penzi, a jsou to tito činovníci se zkušeností „z první ruky“ z vyučování ve třídách, kdo rozhoduje v pojmech vzdělávací politiky. Jako takový je kubánský vzdělávací systém mnohem pragmatičtější a je hnán kupředu pomocí inovací vedených učiteli ve prospěch žáků a studentů, nikoli stranicky vedenými politickými obraty ve prospěch toho, kdo právě sedí v úřadu předsedy vlády.

Delegace NUT na Kubu byla nepochybně životní cestou a dovolila nám být svědky samého konce dějinného období, jež začalo v roce 1959 kubánskou revolucí. Demonstrovalo sílu a potenciál odlišného typu vzdělání a donutila nás, coby praktiky současného vyučování, zvážit, jak můžeme uvést naše velmi dobré záměry, obklopující náš vlastní vzdělávací systém, do praxe. Určitě když to dokáží na Kubě, co nám v tom brání tady?

Mari Burtonová, říjen 2016, překlad Vladimír Sedláček