Když se řekne metro, každému se jistě ihned vybaví představa vlaků a stanic podzemní dráhy. Taková kapacitní doprava, která člověka dostane rychle z jednoho konce města na druhý a obejde tak nekonečné kolony aut a kodrcání v křivolakých uličkách, je jistě snem mnoha světových metropolí a zejména těch ze zemí Třetího světa. V Bolivijském městě La Paz na to šli jinak. Vzhledem k vysokohorskému terénu města si místo v podzemí vytvořili takovou dráhu na vysokých stožárech v oblacích. Největší městský lanovkový systém na světě patří k dalším z modernizačních projektů radikálně levicové vlády Evo Morálese.

La Paz, město o skoro 900 tisících obyvatel, patří k nejvýše položeným městům světa (3650 m.n.m). Leží přitom ve velehorském údolí s okrajovými čtvrtěmi rozesetými po úbočích. V sousedství pak k němu o 400 metrů výše na náhorní plošině přiléhá ještě větší, téměř milionové El Alto, město obývané mnoha obyvateli indiánského původu, chudší a více proletářské než jeho níže položený soused.

V tomto bezmála dvoumilionovém souměstí představovalo až donedávna cestování horor a to zejména pro pracující, kteří museli z El Alta dojíždět do práce do La Pazu. Ráno to znamenalo brzy vstát a připravit se na úmornou a dlouhou cestu úzkými, zacpanými ulicemi. Ve městě nejezdilo metro, tramvaje ani velkokapacitní autobusy, ale pouze malé, věčně přecpané mikrobusy zastavující podle potřeby po celé délce své trasy tedy systém známý z východní Evropy jako tzv. maršruty. Takových po městě jezdí asi 40 tisíc. Ti, kteří pracovali pozdě do večera, kdy už spoje nejezdí, museli počítat s návratem domů pěšky. Alternativou bylo pak zaplatit si pro místní obyvatele drahé taxi.

Už od sedmdesátých let a intenzivně pak od roku 2003 se uvažovalo o stavbě lanovkového systému, který by umožnil rychlou a levnou kapacitní dopravu po městě. Neoliberální loutkové vlády, které se ale v té době v Bolívii střídaly jako tečky a čárky vyťukávané na telegrafu v Bílém domě, ale nebyly schopné s projektem začít. Teprve v roce 2011, v období druhého mandátu levicového a původem domorodého prezidenta Evo Moralese se věci daly do pohybu. Již v roce 2014 tak byly v La Pazu otevřeny první tři linky „metra v oblacích“ – systému kabinových lanovek, který má v současnosti tři trasy a 10 stanic.

Jako první byla v dubnu 2014 otevřena červená trasa a ještě týž rok ji v říjnu následovala žlutá a v prosinci zelená. Jde o barvy symbolizující bolivijskou vlajku a shodou okolností o stejné barvy, které značí i trasy pražského metra. Stávající systém má délku přes 10 km, odbavuje 6000 lidí za hodinu a co nejdůležitější – dvě z jeho linek spojují La Paz z El Altem, což má význam nejen z hlediska dopravního, ale také sociálního jako výraz úsilí bolivijské společnosti o překonání obrovských sociálních nerovností. Mimochodem, jména všech stanic jsou uvedena nejen ve španělštině, ale také v indiánské ajmarštině. K těmto linkám přibude v nejbližší době dalších šest, které délku systému rozšíří na 30 kilometrů a kapacitu na 27 tisíc přepravených osob za hodinu.

Celý projekt je dílem vlády, která na něj zatím vyčlenila 234 milionu dolarů. Za ně byly nakoupeny moderní, prostorné kabiny lanovky od rakouské firmy Doppelmayr a vybaveny stanice. Lanovka je v provozu od pěti hodin ráno do deseti hodin večer, kdy kabinky přijíždějí k peronům každých 12 sekund. Na klíčovou otázku, jak budou obyvatelé celý systém využívat, je zatím příliš brzy odpovědět, ale vládní plán počítal s potřebou umožnit cestování skutečně všem: Proto např. desetiminutová jízda lanovkou po žluté trase stojí 40 centů oproti 35 centům, které by cestující zaplatil za půlhodinovou cestu v přeplněném minibuse.

Realizace tohoto „nebeského“ projektu ovšem z nebe sama nespadla. Je dokladem soudobého vzestupu Bolívie, která se po desetiletích stagnace, převratů a nepokojů neoliberálních vlád vydala na úspěšnou cestu lemovanou faktickou dekolonizací z područí Spojených států a EU, znárodněním klíčových hospodářských odvětví, modernizací a úspěšnou integrací do latinskoamerických mezinárodních struktur.

Začátkem zásadního obratu v životě nejchudší jihoamerické země byl rok 2005 a vítězství farmáře a domorodého radikálně levicového aktivisty Evo Moralese v prezidentských volbách. Morales vzápětí splnil své volební sliby a začal s nacionalizací klíčových výrobních prostředků, v prvé řadě těžebních polí a zásob ropy a zemního plynu, které do té doby patřily zahraničním korporacím kontrolujícím i zpracování a obchod s těmi surovinami, zatímco stát měl z těžby ropy a plynu pouze malý podíl příjmů.

Morales nechal ropná a plynová pole a rafinerie obsadit na 1. máje 2006 armádou a donutil zahraniční korporace z Francie, Spojeného království, Brazílie, Španělska a Argentiny přistoupit na úpravu smluv k těžbě (korporacím zůstal menšinový podíl a musí odvádět více na poplatcích do státní pokladny) a především právům na obchodování, kudy dříve odtékaly z Bolívie nezřídka podvodným způsobem obrovské prostředky.

Všichni „experti“ ze Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a finančních institucí tzv. prvního světa předpovídali Moralesovi neúspěch v podobě poklesu investic do těžby a zastavení rozvoje palivového sektoru. Ale opak byl pravdou! Od roku 2005 do roku 2014 se příjmy z této oblasti odváděné do státní pokladny zvýšily sedminásobně při rozvoji těžby. Státní rozpočet Bolívie, který byl mezi lety 1970 a 2005 pokaždé v deficitu, se od roku 2006 nachází až dodnes naopak každý rok v přebytku!

Morales pokračoval v politice nacionalizace i v dalších letech: V roce 2007 znárodnil švýcarskou tavírnu cínové rudy (Glencore), v roce 2008 bolivijské telekomunikace vlastněné Telecom Italia, v roce 2010 tři energetické společnosti se zahraničními vlastníky, v roce 2012 další dvě energetické společnosti vlastněné španělskou korporací a v roce 2013 znárodnil dříve zprivatizovaná největší bolivijská letiště.

Tato politika se na hospodářství země projevila velmi pozitivním způsobem. Mezi lety 2008-13, kdy se neoliberální Západ potácel v hluboké ekonomické a politické krizi, rostla bolivijská ekonomika průměrným tempem 5 procent ročně. To umožnilo zvýšit ve stejném období sociální veřejné výdaje o 45 procent a vymanit více než 1 milion lidí z chudoby, i když podíl obyvatel žijících v chudobě je v Bolívii stále poměrně vysoký. Ekonomický boom zemi také umožnil vytvořit si finanční rezervy a provést rozsáhlé investice v těžbě paliv, cínu i agrárním sektoru (chov dobytka v nížinné východní části země).

Politika prezidenta Moralese ukazuje na úspěšný model opuštění neoliberálního kapitalismu a ekonomické emancipace spojené i s emancipací sociální. Není divu, že Morales byl v roce 2014 zvolen již potřetí bolivijským prezidentem a to s dosud největší podporou veřejnosti.