Report z akce

Ve čtvrtek 25. dubna uspořádala liberecká skupina Nové antikapitalistické levice ve spolupráci s Triste Bufon Anticompany diskusní večer na téma Latinskoamerická politická alternativa k neoliberalismu: Bolivijský projekt.

Srdnatý boj obyvatel Latinské Ameriky tváří v tvář nesmírně tvrdým důsledkům neoliberální politiky je pro všechny, kdo se nehodlají smířit se současným směřováním světa, velkou inspirací. K Latinské Americe se upírají zraky celé světové levice a nacházejí tam nejen povzbuzení pro své ideály, ale hlavně silný myšlenkový proud, který obohacuje a dále rozvíjí levicové myšlení.

O tématu promluvil člověk nanejvýš povolaný, a to Manuel Liendo – veterán indiánských bojů, který se pro svůj indiánský původ setkal s utlačováním a bídou a během svého života se aktivně účastnil bojů za práva původních obyvatel, zažil zajetí, mučení i pobyt v koncentračním táboře nucených prací, až se mu po mnoha strastech podařilo získat nedobrovolný politický azyl v Rakousku (sám chtěl zůstat v Bolívii), kde pobývá dodnes. V Evropě působí jako oficiální mluvčí zastřešující organizace bolívijských odborů (COB) a zároveň je uznán i jako indiánská duchovní autorita.

Propojení tradičních indiánských duchovních praktik se socialistickou ideou se může na první pohled zdát jako neslučitelné. Ovšem při bližším zkoumání vidíme mnohé styčné prvky, z nichž je nejpodstatnější silný ekologický apel a důraz na změnu konzumního myšlení, které tak ovládá celý moderní svět.

Celé setkání bylo rozděleno do dvou částí, kdy samotné večerní diskusi předcházelo neformální posezení. Hostům bylo k dispozici velmi chutné tradiční jídlo připravené z rostliny Quinua (v jazyce inků „matka zrno“), která je již po více než 5000 let tradiční hospodářskou plodinou indiánského obyvatelstva. Manuel nám dal nahlédnout do duchovního světa indiánů a seznámil nás s obřadem obětování Pachamama (matce Zemi). Země totiž v pojetí indiánů neslouží jako prostředek k dobývání surovin, ale je vnímána jako žijící bytost a jako k takové je potřeba se i chovat. Člověk by měl brát jen to, co potřebuje a ne slepě ničit.

Ostře se postavil proti praktikám současného globálního kapitalismu, který drancuje planetu pro vyšší zisky, neohlíží se na dodržování ekologických principů a slepě ničí, co má být chráněno. Zdůraznil, že veškeré domorodé národy světa s sebou nesou silné ekologické myšlení a mohou tak představovat cestu, po níž se může moderní člověk technického světa vydat a skloubit tak pokrok s ochranou přírody.

Po skončení první části se program přesunul do sálu, který se za pár okamžiků slušně zaplnil. Mohla tak začít diskuse o Bolívii samé, obohacená o chutné veganské občerstvení.

Manuel začal se svým vyprávěním opravdu ze široka a představil vývoj Bolívie od říše Inků po současnost. Viděno prizmatem neutěšeného postavení indiánského obyvatelstva po vyvrácení říše Inků, po naprostém útlaku ze strany koloniální říše, který se nezměnil ani po získání samostatnosti, se nelze příliš divit, že indiáni vnímají starou Inckou říši jako ideální zřízení a ve svých tužbách se často obracejí ke své slavné minulosti. (To není nijak neobvyklé a stejný princip se dá vysledovat u všech národů usilujících o své sebeurčení.)

Kolonizátoři dlouho dokonce nepřiznávali původnímu obyvatelstvu status lidských bytostí. Což bylo důsledkem rodícího se moderního rasismu, zde ještě prohloubeného silným španělským katolicismem, který neuznával za lidi nikoho, kdo nebyl zmíněný v Bibli!

Původní obyvatelstvo bylo vystaveno cílené dekulturaci a silnému ekonomickému vykořisťování, kdy bylo vnímáno jen jako zdroj levné, až otrocké práce. Být indiánem znamenalo život na nejnižší příčce společnosti, život naplněn tvrdou prací bez vyhlídek na zlepšení. Ani míšenci nebyli bráni o mnoho lépe a těmto lidem, tvořícím více jak 80% populace vládla „bílá elita“ majitelů latifundií a veškerého přírodního bohatství.

Bolívie skýtá mnohé poklady a na jejím území se ve velkém těží ropa a zemní plyn a dříve dominující těžba cínu a stříbra, nebo polovina světových zásob lithia. Právě obrovské přírodní bohatství Bolívie láká již po několik set let veškeré velké hráče na světovém poli. Španěle vystřídali Britové a po nich pochopitelně USA, jejichž velké společnosti stály za množstvím válečných konfliktů a převratů a jejichž úsilí bylo korunováno v 90. letech, kdy vrcholilo rozparcelování Bolívie.

Pohnutá historie a bezskrupulní jednání velmocí a vládnoucích elit udržuje většinu obyvatelstva v chudobě a nouzi. A právě ono přímočaré rozdělení společnosti vedlo k tomu, aby se většinové obyvatelstvo začalo bránit. Historie bojů sahá až do 19. století a např. v roce 1952 došlo k revoluci, kdy se pracující zmocnili zbraní a zrušili armádu, provedli reformu vzdělávání, pozemkovou reformu a zavedli všeobecné hlasovací právo. Ač byla revoluce potlačena, bojovný duch z lidí nevymizel a tváří v tvář krutým privatizacím a neoliberalismu zaváděným od 80. let se zformovalo velké heterogenní hnutí složené z dělníků, chudých rolníků a bezzemků, zakládajících po vzoru hornických a městských odborů výbory zvané „sindicatos“.

Důležitou složkou rolnictva jsou „cocaleros“, bojovní pěstitelé koky, z jejichž řad pochází i současný bolivijský president Evo Morales – první indiánský vrcholný představitel státu v historii. Cestu k uchopení moci a započetí dlouhého, náročného a inspirativního budování sociálního státu a odstranění chudoby, lemovalo mnoho událostí. Vyzdvihněme hlavně Válku o vodu z roku 2000, kdy povstala celá oblast Cochabamba a ještě rozsáhlejší Válku o plyn o tři léta později. Díky odhodlání všech účastníků a díky používání radikálních metod, jako jsou blokády silnic a náměstí se podařilo zvrátit privatizaci a ponechat tak přístup k základním zdrojům v rukou lidu. O jak bestiální privatizaci se usilovalo, dokládá fakt, že i lidé zachytávající dešťovou vodu měli platit soukromé firmě poplatky!

Tyto boje vedly v roce 2005 ke zvolení Evo Moralese. Už to samo o sobě je obrovským pokrokem při prosazování práv domorodého obyvatelstva. Ač můžeme mít k jeho osobě celou řadu výtek, nejde popřít, že po letech diktátu trhu a neoliberální doktríny sloužící ku prospěchu hrstky bohatých a nadnárodních korporací, se otevírá cesta k nastolení sociálně spravedlivější společnosti, kde budou zaručena práva všech lidí. Nezdolnost a odhodlání prostých lidí, deroucích se o vlastní emancipaci a slušný život, je fascinujícím příkladem i pro nás, kteří žijeme v takzvaném rozvinutém světě. A právě o toto poselství se s námi podělil Manuel Liendo a jeho žena Fátima, za což jim patří velký dík. Budiž i pro nás inspirací, že v boji za lepší svět můžete trpět a strádat, avšak vytrváte-li, budete nakonec úspěšní.

Jiří Svoboda

Situací v Bolívii se podrobně zabývá PhDr. Jana Jetmarová, Ph. D. v práci Bolivijská třetí cesta, kterou jsme při této příležitosti vydali a časem ji umístíme i na náš web.

Dále pro vás připravujeme rozhovor s Manuelem Liendo, jehož život představuje pestrou mozaiku snah o emancipaci.