Skutečnost, že současné problémy globálního kapitalismu nelze efektivně řešit na úrovni národních států, ale pouze v mezinárodním měřítku, se dnes na radiální levici uznává více méně jako kánon. Pokud však jde o reálné praktické kroky, které v tomto směru podnikáme, stále máme oproti našemu protivníkovi veliké rezervy. Abychom srovnali krok, potřebujeme více zapracovat na koordinaci a společném postupu všech sil a hnutí proti neoliberálnímu kapitalismu. K tomuto účelu se ve Vídni ve dnech 3. – 5. května konalo setkání aktivistů pod jménem Středo- a východoevropské sociální a ekologické fórum (CESEF). Aktivisté Levé perspektivy nemohli chybět.

Do Vídně jsme vypravili celkem osmičlennou výpravu, jejíž součástí nebyli pouze členové a sympatizanti Levé perspektivy, ale také zástupkyně naší spřátelené organizace Tamara Bunke Vereins z německé Žitavy. Spolu s dalšími českými aktivisty z koordinace Spojenectví práce a solidarity a z jiných iniciativ se nám za Česko podařilo vytvořit na CESEF celkem solidní zastoupení.

Nutno říci, že vídeňské setkání mělo spíše než charakter sociálního fóra přitahujícího masy aktivistů a kombinujícího diskuze s pouličními demonstracemi povahu konference, která oslovila určité jádro organizátorů sociálních fór. Na setkání bohužel až na pár výjimek citelně chyběla mladší generace aktivistů, která hrála výraznou roli v organizování odporu proti komercionalizaci a zpoplatňování vzdělávání, v blokádách nacistických pochodů a na protiválečných akcích. Nehledě na to přineslo fórum užitek, neboť umožnilo hlubší vzájemné poznání situace v různých státech a regionech střední a východní Evropy a zlepšilo možnosti koordinace společných aktivit na tomto terénu.

První den fóra jsme se účastnili simultánně překládané diskuze Jak čelit  pravicovému extremismu a populismu? V rámci ní jsme se seznámili se situací v několika evropských státech, kde dochází i vlivem rostoucí frustrace středních tříd a neschopnosti „zavedených“ levicových stran a hnutí nabízet funkční řešení problémů vycházejících ze současné krize k nárůstu podpory fašistů a nacionálních konzervativců. (Jen na okraj je potřeba zmínit, že výraz extremismus, reprezentující jazyk a diskurs vládnoucích tříd házející všechny alternativy k stávajícímu nefunkčnímu řádu do jednoho pytle, je potřeba odmítnout).

V Rakousku dochází bez ohledu na štěpení a půtky v ultrapravicovém táboře k  nárůstu podpory krajní pravice v řadě dřívějších bašt sociální demokracie. Příkladem může být dělnická čtvrť Vídně Simmering, kde sociální demokracie v obecních volbách v roce 2010 ztratila oproti předchozím volbám v roce 2005 12% podpory (spadla na 49%), zatímco krajní pravice FPÖ získala o 16% hlasů více – celkem 34%. Hermann Dworczak varoval, že krajní pravice se na mnoha místech stává legitimizovaným koaličním partnerem.

Sergei Kirchuk z ukrajinské marxistické organizace Borotba (Boj) popsal situaci ve své zemi, kde v posledních volbách výrazně uspěla fašistická strana Svoboda s výrazně protiruským, antisemitským a homofobním zaměřením, která ve svých materiálech otevřeně cituje Josefa Goebbelse. Strana získává pozice mezi lidmi mimo jiné díky výrazné podpoře ze strany mnoha představitelů ukrajinské ortodoxní a řeckokatolické církve. Bylo konstatováno, že zatímco v zemích Latinské Ameriky stojí mnohdy křesťané v čele pokrokových sociálních bojů a aktivit, v zemích východní Evropy patří církve k hlavním pilířům reakce.

Tord Björk zmínil existenci dobře organizovaného a velmi násilného fašistického hnutí ve Švédsku. V roce 2010 se ultrapravicové straně Švédští demokraté poprvé podařilo prolomit hranici pro vstup do parlamentu. Růst zaznamenaly také fašistické strany a skupiny v Maďarsku a Rusku. Putinův režim šikanuje a pronásleduje antifašisty – koncem dubna byl zatčen jeden z nejvýraznějších ruských antifašistů, Alexej Gaskarov. V mnoha zemích se dále šíří nový typ šovinismu z dílny mainstreamových politických elit namířený zejména proti Řekům ale i dalším jihoevropským národům jako údajným lenochům a vyžírkům společného evropského domu.

Účastníci debaty se shodli, že k fašistům je třeba zaujmout stanovisko nulové tolerance a nedat jim na ulicích a na veřejnosti ani milimetr prostoru. Zároveň ale musí levice mnohem lépe odpovídat na výzvy v podobě deklasování středních tříd, růstu prekarizace práce a nezaměstnanosti, na propad životní úrovně širokých vrstev pracujících. Na celoevropské úrovni se tak děje mimo jiné skrze občanské iniciativy za uzákonění všeobecného základního příjmu a za přístupu k vodě jako službě, nikoliv zboží.

Debata Jiná ekonomika pro jinou Evropu?, které jsme se následně účastnili, se týkala právě otázek ekonomické a sociální situace v Evropské unii a zejména zemích střední a jihovýchodní Evropy. Hlavní důraz se v ní kladl na nalezení řešení problému stále větší prekarizace práce, kdy se velký segment pracujících ocitá v postavení mimo ochranu poskytovanou zákoníky práce (nezřídka vágní a porušovanou) a odbory, na špatně placených pracovních místech s nejistotou udržení pozice a s vysokou fluktuací pracovních sil bránících organizovanosti.

Shoda panovala v tom, že tento segment pracujících není oslovován tradičními organizacemi hájícími zájmy zaměstnanců, že mnozí odboroví předáci naprosto záměrně ignorují jejich potřeby a spíše proti nim staví zaměstnance na lépe placených a jistějších pracovních místech ve velkých korporacích a veřejném sektoru. Stejně tak dělají odbory v současné podobě jen velmi málo k hájení zájmů nezaměstnaných. Inspirací, jak hájit nezaměstnané a prekarizované mohou být shromáždění nezaměstnaných, která již vznikají ve východních částech Německa, nebo model zdola i shora organizovaných misí známý z bolívarovské Venezuely.

Po debatách následovala večerní zábava v prostorách kampusu Vídeňské univerzity, kterou si všichni účastníci fóra nepochybně užili.

Druhého dne dopoledne jsme zavítali na diskuzní seminář o knize Michaela Proebstinga The great Robbbery of the South, avšak nízká účast a s tím spojené váznutí diskuze nás poněkud zklamaly. V dalším programu jsme proto dali přednost poznávání zajímavosti Vídně a účasti na demonstraci za práva migrantů.

Mezi místy, která jsme si prohlédli, byl na prvním místě Karl Marx-Hof, velký obytný komplex postavený koncem 20. let sociálně-demokratickou radnicí Vídně jako vzorové bydlení pro dělníky disponující sociálním zařízením – školkami, prádelnami – a dostatkem zeleně. Viděli jsme také zajímavou architekturu Friedensreicha Hundertwassera, přestavěné obří plynojemy na stanici metra Gasometr a památník osvobození Vídně Rudou armádou v centru města.

Právě u památníku se pak konala výše zmíněná několikasetčlenná demonstrace a pochod za práva migrantů, kterého se účastnila zejména vídeňská kurdská a turecká menšina. Akce měla výrazně levicové zaměření a na transparentech tak bylo možné číst hesla typu „Ať žije mezinárodní solidarita!“, „Postavme se proti fašismu!“ a „Jediné řešení je revoluce!“.

Levá perspektiva využila návštěvu Vídně k seznámení s problematikou krajní pravice v dalších zemích střední a východní Evropy, diskuzi s aktivisty z těchto států a alespoň symbolické podpoře demonstrace lidí, kteří jsou ve zvýšené míře terčem násilí ze strany fašistů a policie. Zároveň jsme na setkání získali kontakty na zmíněnou ukrajinskou organizaci Borotba a také na levicové aktivisty z Rakouska.

V tomto směru tak setkání ve Vídni naplnilo naše očekávání a zpět do Česka resp. Německa jsme se vraceli spokojeni z účelně i příjemně stráveného času.