Dnes ráno vyšel na informačním portálu Novinky.cz v rubrice Finance článek Voda od soukromníka může být levnější než od komunální firmy, jehož autorem je Jiří Novotný. Článek publikoval rovněž deník Právo. V zásadě jde o nezastřený a tvrdý útok proti konceptu veřejného vlastnictví vedený z neoliberálních pozic, v těchto „levicových“ médiích bohužel nijak výjimečný úkaz. Soukromníci prý hospodaří efektivněji, a proto mohou nabídnout levnější vodu.

V článku formálně věnovaném vodárenství a ceně vody dostává prostor jednak zástupce nadnárodní britské poradenské společnosti Ernst and Young, Antonín Raizl, a potom také ředitel odboru cenové politiky Ministerstva financí, Pavel Maštálka. Oba svorně hlásají celou řadu obecných neoliberálních klišé typu: „Vyšší efektivita privátních podniků a zejména těch, do nichž vstoupil zahraniční investor, vyplývá logicky z vzneseného know-how, procesního řízení a značného tlaku na hospodárnost a dosahování úspor“ (Maštálka), nebo „soukromý [provozovatel] má zájem nejen na aktuálním zisku, ale také na dobrých vztazích s veřejným sektorem. Na druhé straně je často velmi obtížné identifikovat cíle veřejných provozovatelů.“ (Raizl).

V těchto útocích na veřejný sektor oběma pánům zdatně sekunduje i sám autor článku se svými mentorujícími, poručnickými závěry: „Laici se domnívají, že pokud vezmeme zisk privátním provozovatelům, uspoříme a snížíme si cenu vody. V praxi je tomu většinou jinak. Veřejný provozovatel je méně efektivní.“ Věru, koho by to napadlo, že bez snahy na prodeji vody vytřískat zisk by mohla být voda levnější nebo zadarmo?! Jistě, že pouze nějakého neználka a jak je dnes v módě říkat – populistu!!

Neoliberální fikce vs. Realita

Naneštěstí pro zmíněné pány, jejich novinářská konkurence z Aktuálně.cz si začátkem letošního roku dala tu práci a sestavila mapu cen vody v celé republice podle okresů se zdůrazněním vlastníka respektive provozovatele vodovodní a kanalizační sítě v daném místě. Tato mapa nám umožňuje porovnat, jak vypadají ceny vody tam, kde vodárenství provozuje soukromá společnost, zejména pak nadnárodní korporace, a jak vypadá tam, kde se o vodu starají místní, komunálně vlastněné firmy.

Tato mapa jednoznačně ukazuje, že nejlevnější vodu mají tam, kde provozování vodárenství zůstalo v rukou lokálních obcí. To se týká například okresu Klatovy (Šumavské vodovody a kanalizace), Hodonín (Vodovody a kanalizace Hodonín), Bruntál (Vodovody a kanalizace Bruntál), nebo Trutnov (Vodovody a kanalizace Trutnov). V žádném z těchto okresů nepřekračuje cena vodného a stočného 65 korun za kubík vody. Mezi veřejné vlastníky se s lacinou vodou dostaly pouze ojedinělé soukromé subjekty, navíc rovněž výhradně lokálního charakteru, jako třeba Vodak Humpolec v okrese Pelhřimov, který v současnosti nabízí vodu vůbec nejlevněji.

Naopak drahá voda je všude tam, kde se vodárenství dostalo do rukou soukromého kapitálu, zejména v článku tak vychvalovaných nadnárodních zahraničních společností. Jsou to např. Aqualia v Moravskoslezském kraji (kromě Ostravy), kterou vlastní španělský kapitál, Energie AG v Jižních Čechách, ovládaná rakouským kapitálem, Ondeo v Ostravě, Brně a Karlových Varech, za níž stojí francouzská SUEZ Enviroment a především rovněž francouzská Veolia Voda podnikající zejména v Praze, Plzni, Zlíně, Hradci Králové a velké části středních a severních Čech. Právě korporace Veolia nabízí vůbec nejdražší vodu v republice – v téměř celých severních Čechách od Chomutova do Semil 89 Kč za kubík vody, v Rokycanech pak dokonce 91 korun za kubík!

Rozdíly mezi veřejným a soukromým provozovatelem vody vyniknou, pokud porovnáme cenu vody v sousedních okresech, které často mají stejný nebo podobný socio-ekonomický charakter: v okrese Bruntál (veřejný vlastník) stojí voda 63 kč, v sousedním okresu Šumperk (Ondeo) 78,8 Kč. V okrese Náchod (veřejný vlastník) zaplatíte za vodu 68 Kč, v sousedním okrese Rychnov nad Kněžnou 79,9 Kč. V okrese Přerov (veřejný vlastník) mají vodu za 70,5 Kč, v blízkém Prostějově (Veolia Voda) si musíte o více než 5 Kč za kubík připlatit. V okrese Mladá Boleslav (veřejný vlastník) stojí voda 78,6 Kč a v okrese Mělník (Veolia Voda) 87,6 Kč a tak dále a tak dále.

Samozřejmě, existují i výjimky z pravidla, kterou je například drahá voda komunálního konglomerátu Vodárenská akciová společnost, která provozuje vodárenství na většině Vysočiny, ve Znojmě a v okolí Brna, avšak tvrzení, že soukromý provozovatel poskytuje v ČR levnější vodu než vodárny v majetku obcí, je prostě lživé.

Někdo by mohl namítnout, že ceny vodného a stočného i u soukromých provozovatelů určují vlastníci, kterým vesměs zůstaly města a obce. Skutečností ale je, že privatizace a outsourcing vodárenství vytvořily prostředí, kde provozovatel vehementně tlačí na dosahování zisku a často na to má podle „vhodně“ nastavených smluv právo. Tolik asi k opěvovanému zájmu podnikatele na dobrých vztazích s veřejným sektorem.

Voda je drahá všude

Flagrantní rozdíl mezi cenou vody v místech veřejných a soukromých provozovatelů vodárenství by nám neměl zatemnit jednu skutečnost, a sice že voda v posledních letech extrémně podražila všude. Opravdu, sotva bychom našli nějakou jinou položku (snad kromě nájmů), která by od roku 1989 narostla takovým skokem, jako právě cena vody (vodné i stočné).

Do konce roku 1990 stál v celé republice metr krychlový vody pro domácnost (průmysl a další podniky platily více) 80 haléřů – 60 haléřů vodné a 20 haléřů stočné. Tato cena za vodu platila v Československu od roku 1953! Do ledna 1998, kdy se sjednotila cena vody pro všechny spotřebitele, narostla nominálně bezmála třiatřicetkrát! Do ledna 2013 pak v Praze oproti roku 1990 narostla 93krát, v severních Čechách a Hradci Králové více než stokrát! Průměrná mzda přitom mezi lety 1990 a 2012 nestoupla ani osmkrát!

Z výše uvedeného vyplývá, že nárůst cen vody po převratu v roce 1989 se zcela utrhl ze řetězu – nepochybně právě pod vlivem rozparcelování a následné privatizace provozování vodárenských systémů. Období stálých, nízkých cen vody pro domácnosti pokrývající bezmála celý dějinný úsek od února 1948 do listopadu 1989 se přitom vyznačovalo finančně velice náročnými investicemi do vodárenství, jako byly například přehrady a úpravny pitné vody pro veliká města – Klíčava pro Kladno, Fláje pro Podkrušnohoří, Šance pro Ostravu, Želivka pro Prahu – nebo průmyslové vodovody šetřící pitnou vodu na úkor užitkové – průmyslový vodovod Nechranice, podkrušnohorský přivaděč, průmyslový vodovod Praha-Libeň apod. Na druhou stranu v období posledních dvaceti let byl zaznamenán výrazný pokrok v čištění a dosažené kvalitě povrchových vod, zejména díky financování čistíren odpadních vod z fondů EU.

Fakta říkají jasně, že větší efektivnost (a láce produktu) vodárenského soukromníka ve srovnání s veřejným provozovatelem patří do říše bajek. Do říše bajek, zkazek a pohádek, kterými nás neoliberální „Šehrezády“ uspávají, abychom si šli snít své sladké sny a oni zatím mohli ve tmě nerušeně krást a kořistit z toho, co nám patří a co má sloužit zdarma všem. Jak dlouho ještě bude trvat, než procitneme?

Mapa cen vody – ZDE