Ve středu 28. září 2016 uplynulo právě 65 let ode dne, kdy na místní stanici Sboru národní bezpečnosti ve středočeských Čelákovicích došlo k brutální vraždě strážmistra Jaroslava Honzátka. Honzátko se stal v pořadí druhou a bohužel nikoliv poslední obětí skupiny bratří Mašínů, která se dopustila několika vražd a násilných útoků proti československým občanům ať už ve snaze dostat se ke zbraním, nebo si opatřit peníze pro svoji potřebu. Nyní si památku strážmistra Honzátka přišlo připomenout přes 150 lidí z Čelákovic i bližšího či vzdálenějšího okolí včetně jeho příbuzných, několika poslanců PČR a také dalších českých politiků.

Pietní akce pořádaná městskou organizací KSČM v Čelákovicích ve spolupráci se středočeskou krajskou radou Klubu českého pohraničí (KČP) začala v 10:30 shromážděním účastníků před budovou čelákovického železničního nádraží. Zde se zformoval průvod v čele s praporečníky a lidmi nesoucími věnce, který se po chvíli tiše vydal k zhruba 300 metrů vzdálenému domu, kde se začátkem 50. let nacházela stanice SNB. Po položení věnců k panelu připomínajícímu smrt Jaroslava Honzátka z rukou vraha Ctirada Mašína se na místě ujal moderování shromáždění předseda městské organizace KSČM v Čelákovicích Vladimír Duník.

Jako první dostal slovo předseda Národní rady KČP Milan Richter. Ten svými slovy připomněl, co se vlastně 28. září 1951 na stanici SNB v Čelákovicích odehrálo: Onoho dne zde konal službu mladý, osmadvacetiletý strážmistr Jaroslav Honzátko, zástupce velitele stanice. Právě na něj se obrátila s žádostí o pomoc údajná posádka sanitky s tím, že měla nedaleko stanice dopravní nehodu. Honzátko se neznámým lidem ochotně vydal pomoci netušíc, že jde vstříc vlastní smrti. Po vylákání k místu fingované nehody byl totiž příslušníky antikomunistické teroristické skupiny bratří Mašínů, konkrétně Ctiradem Mašínem, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou, přepaden, spoután padákovou šňůrou, naložen do sanitky (kterou předtím skupina uloupila její skutečné posádce) a odvezen zpět na služebnu. Zde jej skupina omámila do bezvědomí chloroformem a ze stanice SNB odcizila střelné zbraně. Spoutaného Honzátka ležícího bezvládně na podlaze následně Ctirad Mašín chladnokrevně podřízl skautskou dýkou. Po Honzátkovi zůstal malý syn a těhotná manželka.

Richter zmínil, že vražda strážmistra Honzátka byla jednou z řady podobných událostí, k nimž v Československu docházelo na přelomu 40. a 50. let, v době vyhrocené studené války a mezinárodního napětí. Na území státu přicházeli v poměrně velkých počtech agenti a spolupracovníci zahraničních tajných služeb, zejména americké CIC resp. CIA s cílem převádět určité osoby přes hranice, provádět zpravodajskou činnost, vytvářet záškodnické skupiny apod. Rukama těchto lidí bylo zabito při plnění služebních povinností několik desítek příslušníků československých ozbrojených složek, ale vražděni byli také funkcionáři KSČ, Národní fronty, pracovníci jednotných zemědělských družstev a další, vesměs řadoví činovnici.

Skupina bratří Mašínů sledovala za cíl opatřit si zbraně a dopouštět se ekonomických sabotáží namířených proti poúnorovému režimu, později pak pojala plán přejít do Německé spolkové republiky resp. západního sektoru Berlína s úmyslem vstoupit do služeb amerických ozbrojených sil nebo tajných služeb. Ve svém počínání si nebrala žádných servítek. Sám Ctirad Mašín se po mnoha desetiletích krátce před svojí smrtí otevřeně a bez stopy lítosti vyznal z toho, že cílem čelákovického přepadu nebylo pouze dostat se ke zbraním, ale právě i zabíjet, když v rozhovoru se svým přítelem uvedl: „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nimi stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těmi, komu ty zbraně bereme.“

Richter připomněl, že vedle Honzátka tak skupina bratří Mašínů zavraždila na území Československa rovněž příslušníka SNB v Chlumci nad Cidlinou Oldřicha Kašíka, následně hlavního účetního firmy Kovolis Hedvikov Josefa Rošického (tomu uloupila bezmála 900 tisíc korun, které využívala pro svoji osobní potřebu například při koupi kožených bot, motocyklů či gauče) a konečně těžce zranila a doživotně zmrzačila dobrovolného hasiče Jána Leciána, který je přistihl při zapálení družstevních stohů slámy poblíž Kroměříže. Jejich činnost se tedy pohybovala na pomezí antikomunistického teroru namířeného proti řadovým příslušníkům SNB a loupežných vražd.

Jako druhý vystoupil s projevem radní Středočeského kraje pro kulturu a vedoucí kandidátky KSČM do letošních voleb do krajského zastupitelstva, Zdeněk Štefek. Ten ve svém příspěvku poukázal na snahy antikomunistických politiků vedené od poloviny 90. let ještě do nedávné doby o ocenění skupiny bratrů Mašínů jako účastníků tzv. třetího odboje včetně úmyslů udělit jim státní vyznamenání. Štefek v tomto ohledu zmínil výroky Milana Uhdeho, Tomáše Ježka, Tomáše Sokola, Martina Mejstříka, nebo současného ministra kultury Daniela Hermana. Ačkoliv se Mašínové dočkali účelových ocenění od pravicových, antikomunistických politiků Miroslava Topolánka (2008) a Alexandra Vondry (2011), udělit jim státní vyznamenání odmítli všichni dosavadní prezidenti ČR a přes více než dvacetiletou mediální masáž činnost Mašínů stále odmítá či odsuzuje také jasná většina české veřejnosti. Štefek připomněl, že s kritickými hlasy vůči jejich „odboji“ vystoupilo i několik v ilegalitě aktivně působících antikomunistů. Závěrem svého vystoupení Štefek uvedl, že během studené války, ale i po jejím skončení se Západ dopustil řady těžkých zločinů – např. vyvraždění vesnice My Lai ve Vietnamu, bombardování Bělehradu a rozvracení suverénních států – které jsou dnes pravičáky omlouvány nebo obhajovány podobně jako teroristické aktivity bratří Mašínů.

S dalšími kratšími projevy následně vystoupili senátor PČR Jaroslav Doubrava (Severočeši.cz) a předseda středočeské krajské rady KČP Jiří Pokorný. Vedle řečníků se mezi účastníky piety nacházeli též již zmínění příbuzní zavražděného Jaroslava Honzátka, konkrétně jeho dcera Jarmila Novotná a neteř Věra Ježková, dále poslankyně a poslanci PČR Marta Semelová, Miroslava Vostrá, Jan Klán, Stanislav Grospič (všichni KSČM) a Stanislav Huml (ČSSD), členové Policejní historické společnosti v historických uniformách příslušníků SNB i s početnou dobovou dopravní technikou či členové odborové organizace Unie bezpečnostních složek. Akce se zúčastnili také členové Levé perspektivy a Komunistického svazu mládeže.

Po skončení projevů se držela minuta ticha za zavražděného, zazněla československá státní hymna a následně došlo za účasti Stanislava Grospiče k slavnostnímu odhalení pamětní desky upomínající na šedesát pět let starou vraždu. Šlo o odlitek originální desky uložené v čelákovickém muzeu, která na domě visela do roku 1989, ale později byla sňata. Nová deska se na dům, v němž bývala stanice SNB, přechodně vrátila již v roce 2011 při vzpomínkovém aktu k 60. výročí od Honzátkovy vraždy, ale nyní byla s laskavým svolením majitelů nemovitosti umístěna na své místo trvale a doufejme, že definitivně.

Po skončení této první části celé akce se část účastníků v koloně složené i z řady zájem poutajících historických vozidel veřejné bezpečnosti vydala na hřbitov do nedaleké obce Zápy, kde se nachází rodinný hrob Honzátkových a kde je pochován i Jaroslav Honzátko. Sem byly převezeny pamětní věnce a kytice a položeny na hrob, u něhož byla držena čestná stráž. Přímo na hřbitově pak zástupci Unie bezpečnostních složek udělili strážmistru Honzátkovi čestnou medaili za službu vlasti in memoriam, kterou z jejich rukou osobně obdržela neteř Jaroslava Honzátka, paní Věra Ježková. Šlo o druhou takto udělenou medaili, tu první obdržel rovněž in memoriam již zmíněný mladší strážmistr SNB Oldřich Kašík, kterého Mašíni zavraždili 13. září 1951. Obě přítomné příbuzné byly udělením medaile velmi dojaty a organizátorům i účastníkům piety za celou akci srdečně děkovaly. Tím byla celá akce ukončena.

Připomenutí 65. výročí vraždy strážmistra Honzátka teroristickou skupinou bratří Mašínů za poměrně slušné účasti veřejnosti a zejména opětovné umístění pamětní desky trvale připomínající tuto událost spadá do řady aktivit z poslední doby, které jakoby symbolizují měnící se vztah české společnosti ke svým nedávným dějinám, postupné oslabování pravicového, vyhraněně antikomunistického diskursu a opouštění donedávna dominantní černobílé interpretace období let 1948-1989 jako „totality“. Připomenout lze v tomto směru například kritickou knihu Zbyňka Švédy Mašínovský mýtus. Ideologie v české literatuře a kultuře (2012), odhalení památníku prezidentovi generálu Ludvíku Svobodovi v rodném Hroznatíně (2013), filmový dokument Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje ukazující problematické stránky života do té doby nedotknutelné ikony disentu (2014), udělení vysokého státního vyznamenání komunistovi, odbojáři a interbrigadistovi Františku Krieglovi (2015), nebo postupné přehodnocování činnosti ochránců státních hranic k ideologicky méně zaujatým pozicím.

Pietu v Čelákovicích proto v tomto ohledu musíme hodnotit nejen jako samu o sobě velmi zdařilou akci, ale také jako doklad i příslib pokračujícího trendu dekonstrukce polistopadového ideologického klimatu, které ještě poměrně nedávno umožnilo prezentovat i tak ohavné zločiny jako bombardování jugoslávských měst bombami s ochuzeným uranem jako cosi humanitárního. Každopádně je i našim úkolem a povinností přičinit se o to, aby oběti starých i nových antikomunistů, oběti útlaku, teroru a válek vedených vládnoucí kapitalistickou třídou nebyly nikdy zapomenuty.