Třetí ročník Litoměřického odborného semináře, pořádaného Ústeckým krajským výborem KSČM, se uskutečnil v sobotu 30. září 2017 na litoměřickém hradě. Mezi více než stovkou návštěvníků byli i členové Levé perspektivy.

Moderátor Petr Bureš předal v úvodu slovo hejtmanu Ústeckého kraje Oldřichu Bubeníčkovi, který seznámil přítomné s politikou KSČM v kraji. Kritizoval vedení strany za to, že nemá dostatečné pochopení pro tento kraj, kde je strana už po druhé období zastoupena v radě. Sám však se svými tezemi nepřekročil rámec udržování kapitalismu v chátrání.

Účastníkům byl rozdán text referátu prof. Ing. Petra Staňka, CSc. z Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, který se z pracovních důvodů nemohl semináře zúčastnit, na téma „4. industriální revoluce a společnost budoucnosti“. Ze záznamu byl přehrán příspěvek místopředsedy ÚV KSČM PhDr. Josefa Skály, CSc., který se v době konání semináře účastnil jednání Strany evropské levice v Berlíně. Skála kritizoval neschopnost sebeobrany ČR a dodal, že naše řady by se neměly ztrapňovat tím, že „odhalují“, že Rusko je kapitalistické a sleduje imperiální zájmy. (A není to snad pravda? Máme se zastávat oligarchického režimu, v němž pracující umírají hlady a zimou a revolucionáři jsou vězněni?)

V ekonomickém smyslu jsme se stali opravdovou kolonií, dodal Skála a zmínil výhrůžky finančními sankcemi ČR za nepřijímání uprchlíků. (Zde se názorně projevuje dvojakost KSČM: ta není ochotna pozvednout hlas proti EU, ale považuje zřejmě za správné nedodržovat přijaté závazky. To je jako být v koncentráku a vymiňovat si právo na nerespektování táborového řádu…)

Poslanec Národní rady SR PhDr. Ľuboš Blaha, PhD. (Směr – sociální demokracie) zahájil své vystoupení slovy, že stále více lidí na Slovensku má odvahu prohlásit se za marxisty a přihlásit se i k Leninovi. Období od pádu „minulého režimu“ nazval odpudivým. Levice v Evropě je na dně, přestala dělat třídní politiku a hájit zájmy pracujících. Nelze se divit, že tito pak volí fašisty. Levice v „postkomunistických státech“ se většinou stále bojí. Povinností skutečné levice je pozvednout prapor antiglobalismu, pochopit internacionalismus Marxe a Lenina a bojovat proti imperialismu. (Pochybnost v nás zanechal jeho důraz na obhajobu národního státu bez konkretizace jeho třídní podstaty. Dějiny ukázaly, že obhajoba buržoazního státu může vést pokrokové síly k tragickým koncům. Ostatně do značné míry je to potíž i dnešní KSČM, o Směru-SD ani nemluvě, lze-li jej s velkou dávkou fantazie vůbec za pokrokovou sílu označit…)

Globalizací se zabýval pplk. v. v. Ing. Ivan Kratochvíl, velitel spolku Českoslovenští vojáci v záloze za mír. Odsoudil současnou společnost za to, že neusiluje o lepší budoucnost pro své potomky. Volební výsledky jsou ovlivňovány médii, vlastněnými bankami, tedy velkokapitálem. Stav české armády je tragický, ale čeští vojáci se účastní pochybných zahraničních misí, aby domorodci věděli, kam mají úder vrátit.

Spisovatelka Lenka Procházková (označit ji za signatářku Charty 77 na akci KSČM, s převahou aktivních antichartistů v obecenstvu, je více než sebemrskačství…) uvedla ve své emotivní řeči, že stát si musí zasloužit důvěru občanů svými skutky. Potom může být poražen jen vnější agresí, ale i tak si udrží podporu ke svému znovuvzkříšení. K mnichovské zradě roku 1938 přirovnala Procházková vojenskou intervenci Varšavské smlouvy o třicet let později (k nelibosti velké části přítomných, kteří dodnes považují 21. srpen 1968 za druhé osvobození). Dnes mládež zná dějiny národa jen okrajově a pokřiveně. Nevěřit v národ znamená nevěřit sobě. Je náš stát ještě s námi nebo bude prodán jako firma i s otroky? (Ale to se přece už dávno stalo!) V závěru Procházková vyzvala k volbě takových kandidátů, kterým je vlast blízká jako košile.

Vysokoškolský pedagog doc. Radim Valenčík, CSc. konstatoval, že zásadní změny nejsou možné bez tlaku zdola. Zkušenost Lenina neukazuje, že by složitá teorie nedokázala získat masy. Mládeži chybí kritické myšlení, uvažování v alternativách. Zejména západoevropská levice intelektuálně selhala. (V této souvislosti se otřel o její starost o „buzíky“ namísto o pracující. Má pokrokové hnutí takové švejkování i po sto letech vývoje zapotřebí…?) Zdůraznil, že ani Německo, natož ČR, nedělá samostatnou politiku, nýbrž čeští vládci jsou slouhy slouhů. Ani jedna z kandidujících stran do sněmovny nepojmenovala jasně příčiny současných problémů. Ani KSČM ne. Pochybnost v nás vzbudila Valenčíkem vyslovená náklonost k prezidentu Zemanovi, který se prý „drží“ a není „slouhou slouhů“. Kdo je přitom větším symbolem naší proamerické, prozápadní orientace, ještě větší ikonou rozkrádání a rozbíjení socialistického Československa, snad kromě Havla s Klausem…?!

Potlesk následoval Valenčíkova slova, že KSČM mohla udělat mnohem více, kdyby nezakrývala problémy. ČSSD je vytunelována nejen ideologicky, ale i ekonomicky. Všechny politické strany včetně KSČM selhaly. V závěru Valenčík prohlásil, že sice bude volit KSČM, ale nebude to hlas pro její vedení.

Politolog a historik PhDr. Oskar Krejčí, CSc. konstatoval, že na Marxe jsme zapomněli dávno před Listopadem. Dle Lenina je sociální otázka důležitější než národnostní. Leninova idea byla globálního, nikoli národního sovětského státu.

Krejčí se věnoval také otázkám propagandy a dějin druhé světové války a „studené války“. Dodal, že bolševismus nebyl protizápadním hnutím, ale byl radikálním západnictvím. Globalizaci nelze zastavit, ale je nutné ji změnit.

Po obědě následovala rozsáhlá diskuse. Novinář Štěpán Kotrba se vymezil proti požadavku „obrany vlasti“ s tím, že nemíní prolévat krev za haly v zahraničích rukou. Odsoudil skutečnost, že stávajícím politickým stranám jde jen o to, aby se všem vedlo o něco lépe při stávajícím přerozdělování. Velký boj skončil smírem a každý si zvykl na své postavení.

Ľuboš Blaha se přihlásil ke „zdravému, modernímu, levicovému nacionalismu“ a nehorázně urazil Korejskou lidově demokratickou republiku, hrdinně stojící v čele boje proti zvířeckému imperialismu USA, když dodal, že nechce nacionalismus „jako v Severní Koreji nebo nacistickém Německu“.

Blaha se při odpovídání na dotazy věnoval také situaci na Ukrajině a Slovensku. Kritizoval neoliberální EU, ve které sociální politiku dělají jen národní státy jako Německo a Francie.

Na dotazy k situaci v USA a nebezpečí nových válek odpovídal Oskar Krejčí. I ve vztahu k naší vlasti pak varoval, že volný čas vzniklý technologickým rozvojem bude využit k rozvoji drogové závislosti a kriminality, pokud půjde vývoj stávajícím směrem, při degeneraci školství a úpadku kultury.

V pokračující besedě diskutující odsoudili úpadek školství a špatné podmínky pro zakládání a udržování rodin. Příznačná pro celý seminář byla ostrá kritika politiky KSČM. Je nasnadě, že na třetí nejsilnější politické straně v zemi není zjevně něco v pořádku, pokud se na svých akcích setkává s takovou kritikou, dále pokud současně většina řečníků z pozic této strany není jejími členy a pokud se vedoucí představitelé a poslanci strany této ani jiných teoretických konferencí neúčastní. Mizivá účast lidí v produktivním věku stojí také za pozornost, byť v prostředí KSČM je po desítkách let úpadku považována za axiom. Sílící důraz na obranu (kapitalistického) státu při falešném hledání nepřítele na straně válečných uprchlíků namísto imperialistických agresorů je ještě varovnější. Podporou „svých“ kapitalistů uvrhla sociální demokracie lidstvo do první světové války. Před druhou namnoze přímo konvertovala k fašismu. Dopustíme vypuknutí třetí, tentokrát atomové, abychom alespoň na válečném poli hájili pokrok?!