Když se počátkem tohoto roku, ve kterém si připomínáme 50. výročí úmrtí a 135. výročí narození spisovatelky Marie Majerové (1882 – 1967), rozvířila debata nad plánovaným zbořením rodného domu s pamětní deskou v Úvalech, ozvalo se ze spisovatelčina rodného města několik antikomunistických křiklounů, podle jejichž mínění si Majerová nezaslouží být připomínána a likvidace její památky je správná a žádoucí, protože prý její dílo bylo podřadné a její význam účelově vyzdvihla KSČ po únoru 1948, protože Majerová byla komunistka.

Zkrátka, Majerová prý neuměla psát. Kdo prý tvrdí něco jiného, jistě od ní nikdy nic nečetl. Vezměme si na ukázku knihu „Nejkrásnější svět“, poprvé vydanou v r. 1923. Zajímavá je tím, že se její děj odehrává právě v rodných v Úvalech, kde dnešní představitelé nemohou své nejvýznamnější rodačce přijít na jméno.

Tvrdit, že toto je tuctový nebo dokonce podřadný sloh, může snad jen člověk, který nedokázal přečíst ani jízdní řád, natož knihu. Zvlášť smutné je takové napadání velké spisovatelky v době, kdy zvláště z lidí střední a mladé generace leckdo nedokáže formulovat souvislou českou větu.

Je smutné, že ve své nenávisti ke všemu, co je spojeno se socialismem a kolektivismem, současný režim přehlíží výrazný přínos Marie Majerové nejen k ženské literatuře (jejíž obecně známé autorky věhlasu Majerové byste spočítali na prstech), ale i ženskému hnutí, které by v civilizované společnosti (ani té buržoazní) nemělo být terčem opovržení a výsměchu. Málokdo dokázal tak výstižně popsat nejen těžký úděl žen v období pozdního Rakouska – Uherska a předmnichovské republiky, zotročovaných nejen tvrdou dřinou pro statkáře a kapitalisty, ale namnoze i vlastními despotickými otci a manželi, kteří leckdy ve vlastních dětech a ženách měli jediné lidi, kterým mohli poroučet, a podle toho se k nim chovali. Ale nejen to, Majerová nejen že popisovala panující hmotnou i morální bídu, ale viděla z ní i reálné východisko, které bylo ještě za jejího života částečně uskutečněno.

Majerová byla průkopnicí i v literárním líčení dějů spojených se sexualitou a erotikou. Jestliže např. v „Nejkrásnějším světě“ popisuje už v r. 1923 pokus o znásilnění hlavní hrdinky, mlynářovy dcery Lenky, statkářským synkem Hladíkem, intimní představy její starší sestry, a nakonec i Lenčinu první soulož, u mužských autorů socialistické literatury se podobná líčení objevují v Olbrachtově „Anně proletářce“ až o pět let později a v dílech Antonína Zápotockého v první polovině 50. let. Dnes se to někomu možná může zdát úsměvné, když jsou všechny sdělovací prostředky přeplněny pokleslou obscénní ubohostí, ale mějme na paměti, že v té době v podstatě platilo, že intimní styk znamenal těhotenství a žena se musela buďto navždy provdat i za toho, kdo si ji vzal násilím, nebo zůstala nezaopatřená sama s dítětem.

Jednoznačné politické vyznění díla Marie Majerové je tím, proč je dnes opovrhována, proč jí nemohou přijít na jméno ti, jejichž kulturními ikonami jsou Václav Havel a „Ordinace v růžové zahradě“.

„Soudruzi, bez rázné změny se nikdy nedočkáme vítězství! Diktatura proletariátu, to strašidlo měšťáků, co je to? To je moc do rukou dělnické třídy. Neproměníte-li společenský pořádek, budete-li pořád jen sbírat drobty z koalice bohatých, nedočkáte se socialistické republiky. Nebudete-li dnes, a hned, v tuto hodinu a v tuto minutu, provádět revoluční politiku!“, tak psala Marie Majerová, tak mluvila marxistická levice sociální demokracie a pozdější KSČ (s. 286 – 287).

„Zabít je třeba systém. A to není jednoduchý a ojedinělý výstřel. To je hromadný zápas, který dlouho trvá a prodlužuje se i do doby, kdy proletariát zvítězil.“ (s. 265)