Během loňského roku prošla z popudu ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové Tominové legislativním procesem v českém parlamentu novela Zákona o pomoci v hmotné nouzi. Vedle úprav týkajících se vyplácení příspěvku na živobytí přináší novela několik významnějších změn ohledně poskytování doplatku na bydlení, které mají zajistit, aby se tato pomoc dostala potřebným a nekončila v podobě bezpracných zisků na účtech provozovatelů a majitelů nájemných bytů i ubytoven, jak se tomu nezřídka v rámci tzv. byznysu s chudobou dělo. Novela začala platit od 1. ledna tohoto roku a bylo by dobré se podívat, co vlastně přináší.

Stát platí za to, co zanedbal

Doplatek na bydlení představuje dávku pomoci v hmotné nouzi zavedenou v roce 2007, která má zajišťovat jednotlivcům i rodinám úhradu odůvodněných nákladů na bydlení (nájemné, energie i konkrétně vyjmenované služby) v situaci, když jim při využití vlastních příjmů včetně případných dalších poskytnutých dávek zbude po zaplacení nákladů na bydlení méně, než činí životní minimum. Doplatek na bydlení má sloužit právě k úhradě tohoto rozdílu do životního minima, přičemž jeho vyplácení stát restriktivně váže na (s)plnění celé řady administrativních a sociálních podmínek ze strany žadatele včetně aktivního hledání příjmu, neodmítání jakékoliv nabízené práce a ekonomicky přínosného využívání resp. prodeje vlastního movitého i nemovitého majetku.

Do začátku projevů ekonomické krize v roce 2010 se průměrný počet dávek doplatků na bydlení pro jednotlivce i rodiny pohyboval v ČR něco nad 20 tisíc měsíčně s ročními náklady pro rozpočet kolem půl miliardy korun. S příchodem krize a jejím prohloubením v důsledku neoliberální politiky Nečasovy resp. Kalouskovy vlády se však začal počet vyplacených dávek i jejich výše dramaticky zvyšovat. V roce 2012 stát vyplatil v průměru 41 tisíc dávek měsíčně s ročními náklady 1,6 miliardy korun a v roce 2013 v průměru 64 tisíc dávek měsíčně s ročními náklady 2,8 miliard Kč. Obdobně rostl i počet a hodnota dalších vyplácených dávek v hmotné nouzi.

Na plno se zde projevilo smutné „dědictví“ předchozích let pravicových i sociálně demokratických vlád v oblasti bytové politiky: masová privatizace bytového fondu, deregulace spojená s výrazným zdražením nájemného i energií, nevytvoření dostatečných kapacit obecních bytů pro potřeby sociálně slabých a znevýhodněných a minimální výstavba nových bytů určených těmto uživatelům.

Zatímco bydlení střední třídy, ale mnohdy i výše situovaných vrstev bylo řadou způsobů masivně dotováno z veřejných rozpočtů (státní příspěvky na stavební spoření s progresí podle výše vkladů, odprodej obecních bytů za zlomek jejich reálné hodnoty), pro vytvoření koncepce sociálního resp. veřejného bydlení se za mnoho let neudělalo zhola nic a podobně zůstala trčet ve vzduchoprázdnu zákonem stanovená povinnost obcí zajišťovat svým sociálně potřebným občanům bydlení a aktivně s nimi pracovat na jeho udržení. Na místo koncepční práce prostě pravice zavedla pro ni typický „žebračenkový socialismus“!

Výnosný byznys s chudobou

Na základě prudkého růstu vyplácených doplatků na bydlení se rozvíjí i byznys s chudobou. Ten je v povědomí veřejnosti poněkud nesprávně spojován především s existencí a expanzí chudinských ubytoven, ačkoliv většina příjemců doplatku na bydlení obývá nájemní byty. V roce 2013 bydlelo z lidí pobírající doplatek na bydlení 53 % v nájemných bytech, 28 % na ubytovnách a minimum pak v azylových domech, chráněném bydlení či domovech pro seniory. Nicméně pravdou je, že zatímco v předkrizových letech byly ubytovny využívány převážně k zajištění potřeb krátkodobého bydlení např. na stavbách apod., v době krize se výrazně zvýšil počet lidí, kteří v ubytovnách žijí dlouhodobě.

Majitelé těchto zařízení ale stejně tak i majitelé a pronajímatelé bytů využili nárůstu počtu lidí v nouzi ke svému bezpracnému obohacování, kdy ubytovaným a nájemníkům nasadily velmi vysoké ubytovací poplatky resp. nájemné. Lidé v nouzi platili za bydlení mnohdy více než středostavovské rodiny v kvalitních a prostorných bytech. Umožňoval to právě onen doplatek na bydlení, který chudým hradí náklady na bydlení až do zajištění životního minima. Peníze se tak ze státní kasy přesouvaly rovnou na účet majitelů bytů a ubytoven.

Podle analýzy provedené občanským sdružením Vzájemné soužití si majitelé ubytoven často přímo ve smlouvě vymiňovali, aby se celá částka doplatku na bydlení poskytovaná Úřadem práce vyplácela přímo na jejich účty. V případě, že se ubytovaný rozhodl tuto skutečnost změnit, bylo to kvalifikováno jako hrubé porušení ubytovací smlouvy s následkem výpovědi.

Za těchto podmínek byznys s ubytovnami pro chudé jenom kvetl. Pouze v samotném Moravskoslezském kraji, kde byla v roce 2013 provedena hlubší kontrola, se zjistila existence více než dvou set ubytoven. Mnohé z nich fungovaly nelegálně v objektech, které podle dokumentace vůbec neměly sloužit k bydlení, a chyběla k nim stavební dokumentace, kolaudační rozhodnutí nebo oprávnění k provozu. Kontroly zjistily zarážející fakta o skutečném rozsahu tohoto byznysu s chudobou: V obvodě Ostrava – Jih se na začátku kontroly očekávala existence 6 ubytoven obývaných cca 2000 lidmi. V terénu však kontrola zjistila 14 ubytoven, v nichž žilo 8000 osob.

Poměry panující na těchto ubytovnách jsou přitom mnohdy otřesné. Na ubytovně ve Znojmě se například tísnilo v jednom pokoji pět lidí, přičemž každý platil provozovateli poplatek pět tisíc korun měsíčně. V Karviné kontrola na jedné ubytovně odhalila, že se v jednom pokoji dělilo sedm lidí o dvě postele. V ubytovně Předvoj vlastněné Bakalovou RPG hygienici objevili provlhlé zdivo, plíseň a skutečnost, že lidé nemohou měsíce navštívit koupelnu ani sprchu a myjí se studenou vodou ve dřezu. V dalších ubytovnách sloužilo jedno WC několika desítkám rodin, v řadě případů se sociální zařízení nacházelo v katastrofálním stavu nebo zcela nefunkční. Na jiné karvinské ubytovně Průkopník zase podle všeho řádily štěnice.

Je alarmující a zároveň příznačné, že Ministerstvo místního rozvoje v době Nečasovy vlády považovalo za možné, aby takto fungující ubytovny sloužily k dlouhodobému bydlení chudých lidí pod hlavičkou sociálního bydlení!

Mírný pokrok v mezích zákona

Po neúspěšné iniciativě Rusnokovy vlády, jejíž návrh řešení šitý horkou jehlou vyvolal svého času výraznou kritiku mj. i z řad úřadu ombudsmana, se současná koalice rozhodla učinit alespoň dílčí kroky k nápravě. Smysl novely platné od 1. ledna 2015 lze v zásadě shrnout do dvou oblastí:

Zaprvé se rozšiřuje vyplácení doplatku na bydlení na lidi, kteří na něj zatím neměli nárok – snáze na něj od nynějška dosáhnou někteří důchodci, lidé žijící v nezkolaudovaných objektech typu rekreačních chatek či zahradních domků splňujících standardy kvality bydlení, lidé, kteří se do nového bydlení právě přistěhovali, zaměstnanci, kterým zaměstnavatel nevyplatí mzdu resp. platy a jiné odměny za práci v době jejich splatnosti apod. Ze zákona rovněž zmizela časová omezenost pobírání doplatku na bydlení limitovaná na dobu 84 měsíců během 10 let.

Druhou důležitou změnou je snaha omezit byznys s chudobou způsobem, že doplatek nebude nyní vyplácen samostatně na každou osobu (neposuzovanou dohromady jako rodina) obývající byt, ubytovnu nebo jejich část např. pokoj, ale vždy dohromady na všechny osoby podle velikosti prostoru za místně obvyklé nájemné. Všechny ubytovny budou muset rovněž dodržovat hygienické standardy bydlení včetně maximálního počtu ubytovaných na místnost.
Novela ministryně Marksové zjevně nepředstavuje systémový počin v řešení problematiky bydlení. I podle samotné Marksové znamená jenom „takový mezikrok mezi současným stavem a tím, než bude platný skutečně nějaký zákon o sociálním bydlení.“ Dodejme jen, že „nějaký zákon o sociálním bydlení“ už měla představit především ona sama a jakékoliv váhání v tomto směru je neomluvitelné: vždyť ČSSD měla na jeho přípravu v opozici sedm let času!

Fakticky ale nelze hovořit ani o mezikroku, neboť nehledě na snahu o zamezení přeplácení motivovanou omezením vysokých výdajů státního rozpočtu zůstává byznys stále byznysem a majitelé bytů i ubytoven mohou stále inkasovat doplatky na bydlení podle „místně obvyklého“ (tj. komerčního) nájemného a na neomezenou dobu. Podle Anny Šabatové z Úřadu veřejného ochránce práv navíc v souvislosti s novelou, která proplácení doplatků na bydlení v ubytovnách podmiňuje souhlasem příslušné obce, hrozí, že povede k akumulaci lidí do menšího počtu ghett případně k nárůstu bezdomovectví.

Je zjevné, že v situaci dlouhodobého ponechání bydlení pod řízením „neviditelné ruky trhu“ a při zanedbání jakékoliv systematické sociální práce s lidmi, která tato ruka vyselektovala k živoření s podobnou mírou lhostejnosti jako Mengele na rampě, není náprava snadná. Současná vláda ale zatím nenašla odvahu ani ke krokům navrhovaným např. zástupcem ombudsmana Stanislavem Křečkem, že by ubytovny převzal stát do vlastní režie a provozoval je na neziskovém principu do doby realizace koncepčnějšího řešení.

Od přecpaných ubytoven plných štěnic a výnosného byznysu s chudobou tak k právu na důstojné bydlení pro všechny zbývá ještě hodně dlouhá cesta.

Článek byl převzat ze Solidarity č. 98-99 a redakčně zkorigován.