Inflace – požírač úspor a postrach peněženek, jejíž dnes již všudypřítomný dopad můžeme vidět při každodenních nákupech v obchodě, tankování na čerpacích stanicích i při pohledu na složenky dodavatelů energií: oproti situaci před rokem stojí zelenina a nealkoholické nápoje o 7-8 % více, brambory a mléko o 20 % více, mouka či máslo je dražší skoro o třetinu a až 40 % nárůst cen se očekává u masa, zejména vepřového. Podobně ceny tepla vyskočily meziročně o 14 %, pevných paliv pro domácnost o 20 %, elektřiny o čtvrtinu a zemního plynu dokonce o třetinu. Stejně tak zvyšují ceny nájemného bydlení, benzínu a široké palety spotřebního zboží. V důsledku růstu cen se, pokud jde o topení, vaření a spotřebu elektřiny omezuje již asi polovina domácností, při nákupu pohonných hmot a potravin pak skoro 40 %. Zdražení nejvíce pociťují pracující s nízkými příjmy, zaměstnanci, převážně ženy, na mateřské, a penzisté.

Situace se navíc absolutně i v relativním srovnání se sousedními zeměmi progresivně zhoršuje. Zatímco v roce 2020 dosahovala inflace v České republice 3,2 %, a v roce 2021 3,8 % (což bylo ale již nejvíce od roku 2008), v lednu tohoto roku, tedy ještě před válkou na Ukrajině, přesáhla česká inflace průměr Evropské unie, když z prosincových 5,4 % podle metodiky EU razantně poskočila na 8,8 % (z 6,6 na 9,9 % podle metodiky Českého statistického úřadu). Šlo o nejvyšší meziroční nárůst cen od roku 1998.

Oproti stávajícím predikcím bankéřů České národní banky (ČNB) zdražování nezpomaluje a nejeví tendenci kulminovat v polovině letošního roku s postupným poklesem. V únoru dosáhla inflace 10 % a byla již třetí nejvyšší v celé EU po Litvě a Estonsku a na této příčce zůstala i v březnu s 11,9 %, již vysoce nad průměrem zemí EU se 7,8 %. Tyto hodnoty několikanásobně přesahují odhady ČNB, které již přitom prošly úpravami směrem nahoru. Očekává se, že letošní inflace za celý rok dosáhne dvojciferné hodnoty mezi 10-20 %, nejvíce od roku 1993.

Hlavním tahounem zdražování je už od roku 2021 růst cen energií, jejichž podíl na spotřebitelském koši je v České republice oproti jiným zemím výrazně nadprůměrný. Během minulého roku zdražoval nejprve benzín a nafta, následně elektřina a koncem roku především zemní plyn. Na podzim došlo k bankrotu dodavatelů energií Kolibřík a Bohemia Energy s desetitisíci a statisíci klienty z řad domácností, firem i obcí. Ti rázem začali platit na zálohách několikanásobky předchozích částek. Dosluhující vláda Andreje Babiše reagovala na tento nepříznivý vývoj dočasným zrušením DPH na elektřinu a plyn, která se ale od ledna 2022 opět vrátila na původních 21 procent.

Válka na Ukrajině přinesla nové prudké zdražení ropy a s tím i pohonných hmot, a také zemního plynu. Výrazný podíl na něm mají samotní obchodníci, kteří zvedli marže, a i přes návrat cen ropy na předválečné hodnoty se benzín a nafta u pump prodávají stále za výrazně vyšší částky. Tyto náklady se pochopitelně promítají do přepravy a následně do ceny většiny dovážených produktů. Válka se přitom dosud neprojevila v dalším očekávaném razantním zdražení zemědělských produktů – Rusko i Ukrajina patří k největším celosvětovým producentům a vývozcům obilí, krmiv pro hospodářská zvířata i hnojiv. Jejich výroba i vývoz se přitom prudce propadly, na trhu není rychle k dispozici náhrada a ceny poletí vzhůru. Dopady války, embarg a sankcí budou pochopitelně ještě komplexnější a zasáhnou spotřebitele tím více, čím déle válka a sankce potrvají.

Je nutné zdůraznit, že současná pravicová vláda Petra Fialy proti zdražování nepodnikla téměř žádné kroky. Na rozdíl od sousedů a dalších blízkých zemí nesáhla k zastropování cen pohonných hmot, uvolnění rezerv ani ke snížení spotřební daně nebo DPH na benzin, naftu či potraviny. Kontrola výše marží přímo u pumpařů nepřinesla žádné výsledky. Zůstalo jen u planých hrozeb. To samé se odehrává při kontrolách marží, resp. obchodních přirážek u prodejců potravin a v celém potravinářském výrobním řetězci. Sám ministr zemědělství Nekula (KDU-ČSL) přiznal, že současné „aktivity“ kolem obchodních přirážek řetězců jsou jen vztyčeným varovným prstem s tím, že stát prý nemá účinný nástroj, jak zasáhnout. Jediným opatřením tak zůstalo ministrem financí Stanjurou (ODS) prosazené odložení plateb DPH u autodopravců do října letošního roku a zrušení plateb záloh za silniční daň, nikoliv ale samotné daně, takže problém se pouze posouvá dál v čase. Vzhledem k situaci na trhu s pohonnými hmotami není divu, že pro dopravce odklady nic neřeší, a chystají protesty s požadavkem zrušit pro letošek silniční daň.

V širším kontextu si s inflací neumí poradit ani kapitalističtí ekonomové a bankéři, kteří nejsou zajedno pokud jde o dosud přijatá opatření Centrální banky. Většina vedení ČNB prosadila politiku opakovaného výrazného zvyšování úrokových sazeb (a prodej výnosů devizových rezerv), která má inflaci zabrzdit, posiluje hodnotu koruny a částečně snižuje mimo jiné reálné ztráty úspor bankovních klientů, protože od úrokové sazby ČNB se odvíjí i úroky vyplácené z peněz na bankovních účtech. Na druhou stranu v sobě tato politika nese důsledky zdražování spotřebitelských úvěrů a hypoték, a tedy další růst již tak enormních nákladů na bydlení, stejně jako zdražování provozních a investičních úvěrů firmám, které se při zmíněném nárůstu nákladů za energie, ale i další suroviny, mohou snadno dostat do potíží. Menšina bankéřů ČNB tyto zásahy odmítá, resp. se vyslovuje pro opatrné a pozvolné zvyšování úroků, o to víc ale také tlačí na zmrazení mezd a státních výdajů, slovy Aleše Michla klausovské „utažení opasků“.

Spor se v této souvislosti vede i o hlavní zdroj inflace, který třeba ekonomové Jan Švejnar, Aleš Michl a předchozí politická garnitura spatřují především v importované nákladové stránce plateb za ropu, zemní plyn, kovy a jiné suroviny, zemědělské komodity nebo námořní dopravu. Naopak většina ČNB a také Národní rozpočtová rada tvrdí, že přinejmenším stejně důležitým nebo i hlavním spouštěčem inflace bylo údajně neúměrné pumpování peněz ze státních rozpočtů v době covidové krize. Není divu, že druhou interpretaci dnes podporuje i současný kabinet premiéra Fiala (ODS), který společně se Stanjurou patřil v době covidu k jedněm z nejhlasitějších kritiků nízké státní pomoci podnikatelům, zatímco dnes do umdlení opakuje neoliberální mantru, že „problémy jsou na výdajové stránce rozpočtu“ a je třeba osekat, kromě výdajů na armádu, vše od provozních nákladů ministerstev po již slíbený růst mezd učitelů.

Je zřejmé, že odtud již není daleko k památné kalouskovské fiskální alchymii na ministerstvu financí, kterou byl sám tehdejší premiér Nečas nucen označit za tupé účetní škrty a operace. Švejnar tak vcelku oprávněně varuje, že kroky ČNB ve spojení s osekáním výdajové stránky rozpočtu bez získání nových příjmů by mohly vést k podvázání ekonomiky a nové hospodářské krizi, jako se to „podařilo“ právě Kalouskovi a Nečasovi v letech 2010-2013.

V této souvislosti s v České republice stále častěji skloňuje termín stagflace. Ten byl šířeji zaveden během ropného šoku – prudkého vzestupu světových cen ropy v 70. letech – a označuje situaci, kdy je vysoká inflace doprovázena velmi pomalým nebo vůbec žádným hospodářským růstem, stagnací mezd a platů a často i rostoucí nezaměstnaností. Guvernér ČNB Jiří Rusnok již oznámil, že očekávaný růst ekonomiky pro letošní rok ve výši 3,2 % HDP bude podstatně nižší, maximálně kolem jednoho procenta. Před stagflací varuje i jinak poslední dobou extrémně pasivní šéf odborů Středula, jehož spoluzodpovědnost za jeden z největších, léta se vlekoucích problémů české ekonomiky – pomalý růst platů a mezd, se tu ovšem sama nabízí.

V součtu je zřejmé, že pracující, penzisté a spotřebitelé se musí připravit na těžké roky, kdy Česká republika bude sklízet trpkou úrodu řady naakumulovaných problémů – od drahého a nedostatkového bydlení a energetické chudoby přes inflační tlaky a dovozovou závislost tuzemského hospodářství až po dlouhodobě pomalý růst mezd a dopad podvázaných státních příjmů v podobě zrušení superhrubé mzdy, na kterém vydělali ti nejbohatší, a který si svorně odhlasovalo jádro minulé i současné politické garnitury, ANO a ODS. Nechceme-li se vracet do devadesátek a po klasusovsku „utahovat opasky“, je nejvyšší čas, začít s tím něco dělat!