Minimálně 78 % humanitární pomoci pro Palestince končí v izraelských rukou
komentář : vypnuto
Diplomaté mohou mít pověst šedivých myší, zmatkářů a dokonce pokrytců, ale jen málu z nich se podaří být přirovnán k sériovému vrahovi, natožpak k takovému, který hltá lidské maso. Takové pocty se dostalo Laarsovi Faaborg-Andersonovi, velvyslanci Evropské unie v Izraeli, když proti němu spustili v roce 2016 židovští osadníci kampaň na sociálních médiích a nazvali jej Hannibalem Lecterem, hororovou postavou z Mlčení jehňátek.Obraz dánského diplomata nosícího Lecterovu vězeňskou masku měl navodit dojem, že Evropa potřebuje podobným způsobem umlčet. Rozhořčení osadníků vzbudila pomoc EU, která zajistila dočasné přístřeší palestinským beduínským rodinám poté, co izraelská armáda zbořila jejich domovy na okupovaných územích poblíž Jeruzaléma. Nouzová obydlí jim umožnila zůstat na půdě, po které baží Izrael a osadníci.
Evropští úředníci pobouřeni srovnáním s Lecterem upozornili Tel Aviv, že pokud jde o dodržování mezinárodního zákona, byl by to Izrael a nikoliv Evropská unie, který by měl přijmout odpovědnost za zajištění těchto rodin. Zatímco Evropa si sama o sobě může myslet, že je součástí osvíceného Západu, když poskytuje pomoc na obranu palestinských práv, skutečnost by nás měla z těchto úvah vyvést. Zmíněná pomoc totiž může všechno jen výrazně zhoršit.
Shir Hever, izraelský ekonom, který strávil roky sbíráním střípků o zastřené ekonomické stránce okupace, vydal nedávno zprávu představující opravdu šokující čtení. Stejně jako jiní původně věřil, že mezinárodní pomoc umožnila Izraeli po desetiletí okupace obcházet zákon. Nyní se ale ukázalo něco mnohem většího:
Jeho šokující závěr, který docela dobře může překvapit i izraelské osadníky, je, že minimálně 78 procent humanitární pomoci určené pro Palestince ve skutečnosti skončí v izraelských rukou. Suma, o kterou zde jde, je obrovská. Palestinci na okupovaných územích patří mezi jednu ze skupin s největší závislostí na humanitární pomoci na celém světě. Od mezinárodní komunity získávají na pomoci více než 2 miliardy dolarů ročně. Podle Hevera mohou ale dárci ve skutečnosti přímo subvencovat jednu třetinu všech izraelských nákladů s okupací Palestiny.
Jiné formy izraelského vydělávání na okupaci byly už popsány v předchozích studiích. V roce 2013 vydala Světová banka velmi konzervativní odhad, že Palestinci přicházejí minimálně o 3,4 miliardy dolarů ročně ze zdrojů, které Izrael plundruje. Izraelské odmítání mírového řešení s Palestinci a v důsledku toho i se zbytkem regionu je navíc používáno k ospravedlnění každoroční vojenské pomoci ze strany Washingtonu ve výši 3 miliard dolarů.
Izrael rovněž využívá okupovaná území jako laboratoře pro testování zbraní a sledovacích systémů proti Palestincům a následně tyto zkušenosti exportuje. Izraelský vojenský a kybernetický průmysl je vysoce ziskový a vytváří každý rok příjmy ve výši několika miliard dolarů. Přehled publikovaný v roce 2015 ukázal, že maličký Izrael je osmým nejsilnějším státem světa.
Nicméně, tyto příjmové toky představují stále zřetelné, byť problematické vedlejší příjmy z izraelské okupace, zatímco západní humanitární pomoc Palestincům je prostě a jednoznačně určena obětem a nikoliv vítězům. Jak je tedy možné, že z ní Izrael slízne takový podíl?
Problém podle Hevera spočívá v tom, že Izrael postavil sám sebe do role zprostředkovatele. Aby se dárci dostali k Palestincům, nemají jinou šanci než se s nimi spojit přes Izrael. Tato skutečnost pak nabízí příležitosti pro to, co Hever nazývá „rozvracením pomoci“ a „odkláněním pomoci“. To první vychází z toho, že se z Palestiny stal uzavřený trh. Palestinci mají přístup k málu zboží a služeb, které by nebyly izraelské.
„Kdo má zisky?“, izraelská organizace monitorující hospodářské výhody plynoucí Izraeli z okupace, dokázala, že firma Tnuva vyrábějící mléčné produkty se na Západním břehu těší z monopolu, který jí každý roku přináší 60 milionů dolarů.
„Odklánění pomoci“ se zase odehrává díky tomu, že Izrael kontroluje veškerý pohyb lidí a zboží. Izraelská omezení znamenají možnost zpoplatňovat dopravu a skladování zboží a vybírat „bezpečnostní“ poplatky. Další studie poukázaly na dodatečné zisky z „ničení pomoci“. Když Izrael rozvrátí humanitární programy řízené ze zahraničí, Palestinci na tom tratí, ale Izrael sám často získá. Výrobce cementu Nesher například podle dostupných informací kontroluje 85 procent veškeré izraelské a palestinské výstavby včetně dodávek určených na obnovu zničených budov v Gaze po opakovaných izraelských úderech.
Vedle skupin spojených s bezpečnostním průmyslem si na okupaci mastí kapsy další významné části izraelské společnosti. Nálepka „nejsubvencovanější národ světa“, která se obvykle dává Palestincům, tak může být paradoxně mnohem lépe použita k popisu Izraelců.
Co se s tím dá dělat? Odborník na mezinárodní právo Richard Falk poznamenal, že Izrael využívá vakua panujícího v dohledu nad putováním pomoci: dárci nemají žádnou povinnost ujistit se, že jejich pomoc dosáhla k zamýšleným příjemcům. Co mezinárodní společenství už 20 let procesu z Osla bezděčně či úmyslně dělá je, že Izraeli nabízí finanční injekce k stabilizaci a upevnění jeho nadvlády nad Palestinci. Izrael může prostě okupovat Palestinu poměrně levně.
Zatímco se tak Evropa a Washington snaží plácat Izrael malým diplomatickým klacíčkem, aby uvolnil své panství nad okupovanými územími, zároveň mu poskytují šťavnaté finanční pochoutky, které jej povzbuzují v tom, aby je pevněji stiskl. Je tu malý paprsek naděje. Západní pomoc nemusí probíhat samo-sabotujícím způsobem. Heverova studie naznačuje, že Izrael se na pomoci Palestincům stává právě tak závislý jako Palestinci sami.
EU v roce 2016 upozornila, že Izrael a ne Brusel má povinnost postarat se o Beduíny, které vyhnal na ulici. Evropa by si měla vzít své vlastní rady k srdci a začít přenášet skutečné náklady okupace zpět na Izrael. K tomu může dojít dřív, než si k tomu Západ rozhoupe, pokud – jak dokonce sám Izrael předpovídá pro blízkou dobu – se Palestinská Autorita Mahmouda Abbase zhroutí.
