Mnichov – teror, štvanice, vyhnání, a nejen zrada velmocí
Mnichov 1938 je českou veřejností navzdory různým pokusům o odvedení pozornosti jiným směrem stále vnímán převážně jako příběh otřesné zrady západních mocností Francie a Velké Británie na svém spojenci a exemplární příklad velmocenské politiky o nás bez nás. A právem! Ani následující historický exkurs nemá v nejmenším zpochybňovat, že Mnichov skutečně zradou Západu byl a že Československo padlo za oběť perfidní politické kalkulaci snažící se nasměrovat nacistickou agresi směrem na východ proti Sovětskému svazu. Ale situace by sotva byla stejná, kdyby v čele Československa neseděli naši domácí zrádci, zástupci velkého byznysu, obchodníci, příslušníci vládnoucí třídy s vazbami do nacistického Německa a k antikomunistickým kruhům v celé Evropě. Tito domácí „Mnichované“ využívající lavírování a oportunismu prezidenta Beneše nenesou o nic menší vinu na naši národní tragédii než Chamberlein s Daladierem. Československá vláda, která mohla v roce 1936 rozklížit rozhádanou Sudetoněmeckou stranu tím, že by při troše obratnosti svých politických vůdců a tajných služeb systematicky přiživovala spory mezi radikálními „starými bojovníky“ opírajícími o dělníky (Rudolf Kasper) a mezi vůdci elitářského Kameradschaftsbundu Konrádem Henleinem a Walterem Brandem, se místo toho věnovala všemožnému šikanování německých antifašistických utečenců. Ministerstvo vnitra jim znemožňovalo pobyt v Praze a v pohraničí a vykázalo je do neznámého venkovského prostředí Českomoravské vysočiny. V listopadu 1937 prezident Beneš pověřil ministra zahraničí Kroftu, aby neoficiálně informoval německého velvyslance Eisenlohra, že československá vláda zasáhne proti nejradikálnějšímu antifašistickému tisku vydávanému německými emigranty (např. novinám Die Deutsche Revolution). 1. ledna 1938 se předseda nejsilnější vládní strany republikánů (agrárníků) Rudolf Beran v ústředním orgánu strany Venkov vyslovil pro vstup Sudetoněmecké strany do vlády.
Co Mnichovu předcházelo?
Od připojení Rakouska Třetí říší v březnu 1938 raketově stoupala početní síla, vliv, akceschopnost a agresivita Henleinovy Sudetoněmecké strany a jejích organizací. Krátce po anšlusu se německé buržoasní pravicové strany v Československu (německý svaz zemědělců, němečtí živnostníci a němečtí křesťanští sociálové; výjimku představuje jen okrajová Německá demokratická svobodomyslná strana) rozpouštějí, vystupují z vlády a naopak vstupují do řad Sudetoněmecké strany. 28. března se na setkání Hitlera a Henleina stanovila základní strategie dalšího postupu: „Je třeba stále žádat tolik, abychom nemohli být uspokojeni“. V dubnu dosáhl počet členů Sudetoněmecké strany bezmála 800 tisíc a stále stoupají útoky proti českému obyvatelstvu v pohraničí, stejně jako proti Židům a německým komunistům a sociálním demokratům. Násilí ale není hlavním prostředkem „národnostního boje“ – henleinovci využívají cestu ekonomického nátlaku, bojkotu českých (zejména dělnických a družstevních) obchodů a živností, propouštění všech odpůrců nacismu ze zaměstnání, nebo z nájmu. Neschopná vláda proti tomu nijak nezasahuje, naopak přihlíží vzniku rozsáhlé záškodnické, zpravodajské, propagandistické a sabotážní sítě vybavené moderní technikou, médii, pašovanými zbraněmi a disponující skvělou logistikou včetně vazeb do zahraničí. 16. dubna 1938 navíc prezident Beneš amnestoval přes 1000 stíhaných německých fašistů, z toho 271 stíhaných pro úklady proti republice a 334 pro vojenskou zradu.
Ačkoliv v dubnu 1938 vláda zakazuje konání všech politických akcí, umožní jednu významnou výjimku: 23.-24. dubna se v Karlových Varech koná sjezd Sudetoněmecké strany. Antifašistický odpor je potlačen státní policií. Na sjezdu henleinovci předkládají osm požadavků představujících de facto rozbití jednotného státu, a mimo to se otevřeně přihlásí k nacionálnímu socialismu. 1. května si Sudetoněmecká strana schvaluje árijský paragraf do svých stanov (již léta platný v německém tělocvičném turnerském hnutí, jemuž fakticky šéfuje Konrád Henlein). 14. května 1938 oznámil stranický tisk Sudetoněmecké strany založení oficiální pořadatelské (ordnerské) organizace Freiwiliger Schutzdienst. Na svém ustavujícím shromáždění v Chebu měla k dispozici již 15 tisíc připravených bojovníků zapálených pro napadání levičáků, Čechů a Židů. Ministr vnitra, agrárník Josef Černý tuto formaci 17. května 1938 legalizoval. Koncem května dosáhl počet organizovaných henleinovců 1 milion 300 tisíc členů. V obecných volbách, jejichž termín byl předtím opakovaně účelově posouván, získává Sudetoněmecká strana hlasy bez mála 90 procent německých voličů.
20. května vláda na základě mylných informací československé rozvědky o stahování německé armády k hranicím Československa provádí tzv. částečnou mobilizaci. Počet vojáků v aktivní službě se zvýšil z 200 tisíc na 380 tisíc, dochází k posílení jednotek Stráže obrany státu, zřízených v roce 1936, které ale vláda nedokázala vybavit účinnými zbraněmi. Do té doby stálo v nehotových pohraničních opevněních pouhých 30 tisíc vojáků. Henleinovci jsou poněkud zaskočeni, ale již začátkem června jsou mimořádná opatření odvolávána. Na základě toho se obnovuje situace před mobilizací: ordneři zastrašují a napadají české i německé antifašisty, státní zaměstnance, židovské občany. Hovoří se o tom, že přijde Ten den…
Svědectví německého antifašisty Otto Seidla z třetího pokolení rodu kraslických sociálních demokratů; redaktor: Jak si vzpomínáte na napětí mezi sociálními demokraty a Henleinovými přívrženci v roce 1938? Seidl: „V celém svém politickém životě jsem měl jenom jediného skutečně osobního nepřítele. Byl to můj spolužák ze školy, pak jsme spolu pracovali v závodě u jednoho stolu, ale nikdy jsme se nekamarádili. A v září 1938 najednou při práci vytáhl z šuplíku dýku a vrazil ji do toho stolu mezi nás: ´Už to nebude dlouho trvat a budete na řadě.´ Taková byla nenávist mezi některými lidmi…“
Svědectví tehdy jednatřicetileté Jiřiny Zimlové z Nového Boru: „Žáci z německé školy z náměstí čekali na žáky z české školy u lesa, napadali je, nadávali jim do českých psů a prali se… Všechna německá mládež, mladí muži, začali chodit v henleinovských krojích, začali se zdravit vztyčenou paží, ovšem jenom sebe, Němce, nás již nezdravili… Šla jsem k zahradníkovi si koupit salát. Zahradník May mi energicky řekl, že Čechům neprodává, a více se mnou nemluvil. Deset let jsem u něho nakupovala, byl ke mně vždy velice slušný, a najednou se tak změnil. A tak to šlo všude…“
Hitlerův projev jako signál k akci
Situace v československém pohraničí eskalovala poté, co Hitler pronesl 12. září na „velkoněmeckém“ sjezdu NSDAP v Norimberku štvavý projev proti Československu. Vláda v té době neměla nic lepšího na práci, než že dovolovala, aby se Československem potuloval samozvaný „zprostředkovatel“, britský lord Runciman obklopený suitou pronacistických a appeasmentových diplomatů a expertů. V hotelu Alcron, kde se zprvu ubytoval, přijal dvakrát návštěvu K. H. Franka, aby se pak odebral na zámek kolaborantského šlechtice Ulricha Kinského, kde se věnoval lovu, rybaření a schůzkám se sudetoněmeckou feudální honorací. 18. a pak opět 28. srpna se sešel přímo s Henleinem a následně přešel k přímému, diplomatickému i mediálnímu nátlaku na československou vládu, aby Henlenovi ustoupila. Vláda ministerského předsedy, agrárníka Milana Hodži tak učinila a 7. září v tzv. čtvrtém plánu přijala 90 % z karlovarského programu Sudetoněmecké strany.
Odpovědí na tyto zbabělé ústupky fašistům je Hitlerův štvavý projev. Napadá v něm Židy a pohrdavě se vysmívá Británii. Pak přejde k tématu Československa a jeho německé populace. Mimo jiné v něm praví, že nepřipustí „druhou Palestinu“ v srdci Německa. „Nebozí Arabové jsou bezbranní a snad i opuštění. Němci v Československu však nejsou ani bezbranní ani opuštění…“. Statisíce sudetských Němců jej v restauracích, hospodách, spolkových místnostech i na radnicích poslouchají z rozhlasu. Okamžitě po jeho skončení přejdou k akcím. Britský novinář Sydney Morell zaznamenal v Karlových Varech následující scénu: „Kráčel jsem liduprázdnými ulicemi k budově státní policie. Velká dřevěná vrata o dvou křídlech byla zavřena a před nimi hlídali dva strážníci… Tu jsem zaslechl nejasný zvuk, zvuk hromadného zpěvu mnoha lidí. Znal jsem tu píseň z Vídně. „Die Strasse frei, die Reihen fest geschlossen…“ Nacistická píseň Horsta Wessela, která byla asi v Československu zakázaná. Zástup pochodoval k policejní budově. Lidé vybíhali z kaváren, v běhu si oblékali svrchníky, připojovali se k průvodu, muži i ženy. Šli vojenským krokem v šestistupech. Viděl jsem bílé punčochy, rozdychtěné, vítězné obličeje… Stál jsem u zdi policejní budovy, asi tři metry nalevo od obou strážníků, kteří se nehnuli. Průvod dorazil ke mně – účastníci se řídili příkazy svých vůdců. Stále zpívali tu zakázanou píseň, otáčeli úmyslně hlavu k oběma policistům a zvedali pravici v nacistickém pozdravu. Strážníci zůstali klidně stát. Ani sval se jim v tváři nepohnul. Měli z Prahy nakázáno, aby nepodnikli naprosto nic, co by mohlo být sudetskými Němci vykládáno jako provokace… Zpozoroval jsem hlouček asi deseti výrostků, kteří se stále vraceli k policejní budově. Byli to nohsledové, kteří se obvykle neřadívají do průvodu, ale rádi ho využijí. Zejména jednoho jsem si všiml. Taková chamraď v dlouhých pumpkách, z nichž vyčuhovalo deset centimetrů bílých punčoch. Objevil se každých deset minut před oběma strážníky. Pak uviděl mne. Spojoval si mě patrně se strážníky. Zvedl pravici a zvolal ´Heil Hitler!´ Podíval jsem se na něho. Zvedl znovu pravici. ´Pročpak nezdravíte, vy?´ zařval na mne. ´Proč nevoláte Heil Hitler?´ Neodpověděl jsem mu. Otočil se ode mne a věnoval pozornost strážníkům. Dráždil je tím, že jim křičel do obličeje ´Heil Hitler!´ Dívali se na něho nehybně. Konečně toho zanechal, plivl před strážníky na zem, vykřikl ´Pryč s Čechy!´ a zmizel. Oba Češi se na sebe podívali, ani se však nehnuli. Tenkrát se mi udělalo na nic.“
12.-14. září propukají na 70 místech v pohraničí násilné excesy a jsou první mrtví…
(Konec 1. části)
Prameny:
Benda J., Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Nakladatelství Karolinum, Praha 2014
Čermáková B. a Weber D. (editoři), Československu věrni zůstali; životopisné rozhovory s německými antifašisty, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2008
Foustka R. N., Konrád Henlein neoficiální historie jeho strany, Nakladatelství Volné myšlenky, Praha 1937
Hruška E., Sudetoněmecké kapitoly, BMSS-Start, Praha 2008
Kára K. a Koukalová L. (editoři), Mnichov sedmdesát let poté, Orego, Praha 2008
Marek V. a Paříková Z. (editoři), Německý imperialismus proti ČSR (1918-1939), NPL, Praha 1962
Morell S., Viděl jsem ukřižování, Jota, Brno 1995
Motl S., Válka před válkou, Rybka Publishers, Praha 2015
