Zdrcující porážka koaličních pravicových stran ve volbách do krajských zastupitelstev a v prvním kole senátních voleb a úspěch KSČM vzbudily v řadách ztenčujícího se pro-vládního tábora zděšení. Jak mezi skupinkami v TOP09 tak mezi frakcemi v ODS se okamžitě po zveřejnění volebního propadáku naplno projevily dlouho doutnající konflikty a spory. Obě strany jsou v hluboké krizi a zejména modří, kteří mají za dva týdny stranický kongres, se snaží zachránit, co se dá. Ohrožena je totiž i bašta ODS v Praze, a to přímo senátorským kandidátem za KSČM!

To, co by se možná ještě rok nazpátek zdálo neuvěřitelné a na co by si asi před volbami málokdo vsadil třeba jen korunu – skutečnost, že Prahu bude v Senátu zastupovat senátor zvolený za KSČM – se může již zítra stát skutečností. Od roku 1990 představovala Praha, jeden z několika málo „vítězů“ nesametové transformace Česka zpět ke kapitalismu a region žijící si stále vysoce nad průměrem celé EU, baštu vlivu pravicových, neoliberálních stran – ODS, ODA, Unie Svobody, TOP09.

Od prvních voleb do Senátu v roce 1996 nebyl ještě nikdy v žádném z deseti pražských volebních obvodů zvolen člověk, který by otevřeně nestál na straně podnikatelů, bohatých, elit, který by otevřeně nedeklaroval příslušnost k pravici. Praha jako jediné místo v republice odolalo dokonce i „oranžové tsunami“ při volbách v roce 2008, kdy se plně projevila masová nespokojenost veřejnosti s Topolánkovou vládou, zejména v otázce komercionalizace a privatizace zdravotnictví. I v onen rok zvolila Praha do Senátu pouze pravicové senátory.   

Nyní však ve všech čtyřech obvodech, kde se bude volit, postoupil do druhého kola kandidát levice, a z toho kandidující Eva Syková (ČSSD) a Jiří Dolejš (KSČM) hned z prvního místa! Zejména Dolejšův úspěch v „modré baště“ byl pro pravici šok, což se ani nesnažila zakrývat. Právě jeho možné vítězství v souboji s modrou kandidátkou Danielou Filipiovou, profláknutou největší absentérkou v účasti na senátních hlasováních, se pro pravici stalo noční můrou, neboť více než co jiného symbolizuje její bankrot.

Nepřekvapí proto tedy, že právě do boje proti Dolejšovi vyrukovala ODS se vším, co má. Není toho mnoho. Pravici v zásadě zbyly jen dvě věci: peníze a antikomunismus. Obě tyto zbraně z politické zbrojnice rytířů umírajícího řádu jsme mohli vidět v akci při mohutné mediální masáži veřejnosti, která se zvedla proti Dolejšovi, respektive „rudému Dolejšovi“, jak je kandidát KSČM v posledním týdnu znám.

V Lidových novinách, Mladé frontě DNES a v pražském, zdarma distribuovaném deníku Metru vyšel vedle reklam na volbu Filipiové nespočet článků útočících jak na Dolejše tak na KSČM. Obehraná deska s antikomunistickou písničkou se opět točí na plné obrátky. Ještě dnes ráno vyšlo metro s hlavním titulkem „Komunisty nevolte, říkají známé osobnosti“, kde se proti volbě kandiátů KSČM v druhém kole vyslovily taková „esa“ jako třeba známý deratizer Brichta nebo podnikatel Radim Jančura. Prakticky jediným důvodem, kterým Filipiová přesvědčuje voliče, aby pro ni hlasovali, je její „demokratičnost“ oproti „komunistickému světonázoru soudruha Dolejše“!

Avšak zdá se, že ani toto již nezabírá a z antikomunistické desky se místo šlágru line už jen labutí píseň. Projevilo se to nejen tím, že Dolejše podpořil do druhého kola kandidát Martin Potůček, který kandidoval jako nezávislý s podporou ČSSD, Strany zelených a lidovců a v prvním kole skončil na třetím místě. Pro Filipiovou hůř, Dolejše zcela otevřeně podpořila také další kandidátka ve stejném volebním obvodě, publicistka Lenka Procházková, která v roce 1979 podepsala prohlášení Charty77 a byla pak 11 let režimem občansky persekvována a šikanována. Tato dáma, známá široké veřejnosti jako nesmlouvavá a charizmatická bojovnice proti církevní zlodějně tzv. restitucí, sdílí názor většiny pracujících, že současná elita zničila téměř vše dobré, co zde do roku 1989 fungovalo, zato téměř vše špatné nejenom převzala, ale ještě prohloubila a dovedla k dokonalosti!

Jiřího Dolejše ani žádné další kandidáty levicových parlamentních stran rozhodně nevnímáme jako nějaké spasitele, kteří by mohli přinést zásadní řešení současných problémů. ČSSD i KSČM jsou etablované nerevoluční strany schopné v nejlepším případě vystoupit s chabou obranou sociálního státu podle status quo a sem tam nabídnout nikoliv z bojem kypících ulic a pracovišť, ale z vyhřátých a poklidných parlamentních škamen pár reforem tam, kde je třeba konfrontovat systémovou otázku kapitalismu jako takového.

Pokud však dnes nemáme ve volbách kvalitativně lepší alternativu, pokud se tito kandidáti opírají o zavedené strany pracujících, odvolávají se k protivládnímu hnutí, odborům a zájmovým organizacím neprivilegovaných, pokud apelují na voliče z řad zaměstnanců a svými programy a sliby se staví proti vládní politice, mají v souboji s pravicí v tuto chvíli naší jasnou, byť kritickou podporu.

V případě Jiřího Dolejše ji lze dát s o to lehčím pocitem na srdci, že proti němu stojí jeden z nejasociálnějších zjevů, jedna z nejhorších hyen pravicového, modrého tábora – senátorka, která ač sama na vozíčku, tvrdě prosazovala a prosazuje zavedení S-karet zdravotně postiženým, mnoha hendikepovaným by vzala peníze na speciální pomůcky a adaptaci jejich bytů a dokonce se ani neštítí navrhovat třicetikorunové „regulační“ poplatky pro bezplatné dárce krve!

Praha platila za modrou baštu, pravicovou pevnost. Zeď této pevnosti byla tvořena těžkými kvádry výjimečné, jinde v republice ani zdaleka nedosažené ekonomicko-sociální úrovně velké části obyvatel. Antikomunismus sloužil v kolébce listopadového převratu jako dobré pojivo, když šla levice proti této baště na zteč. Nyní, v době, kdy vláda svojí ultra-neoliberální politikou jako v jediné zemi střední Evropy dále prohlubuje hospodářskou krizi, kdy korupce a privatizační a zakázkové tunely rozežírají celou společnost, se jak kvádry tak pojivo mohou ukázat slabými před levicovým útokem.

Jít jako reprezentant levice do boje s pevností Praha se ještě včera mohlo jevit jako jít hlavou proti zdi. Dnes a zítra se snad ukáže, že i tato poslední zeď je zpuchřelá tak, jako je zpuchřelý a neudržitelný celý neoliberální experiment, celý kapitalistický řád.

Modrá bašta musí padnout!