Muzeum romské kultury bylo založeno v roce 1991, sídlí v Bratislavské ulici v Brně a spravuje také památníky na místě bývalých fašistických pracovních táborů v Kunštátu u Hodonína a Letech u Písku. Nedávno jsem navštívil jeho brněnskou expozici a dovolím si uvést několik poznatků ve vztahu expozice k období socialismu.

Předesílám, že nesouhlasím s byrokraty, kteří nám jednou zakazují používat slovo „Cikáni“, podruhé „rum“ a potřetí „pomazánkové máslo“, a píši-li o Cikánech, nemyslím tím nic hanlivého, tím spíše ne, že se tak běžně sami označují.

Sídlo Muzea romské kultury se nachází v brněnských Zábrdovicích, obývaných také Cikány, s velkým množstvím sešlých a vybydlených domů (na jednom prý dlouho bylo škodolibě napsáno „Muzeum romské kultury“). Hlučné projevy obyvatelstva dotvářejí zdejší kolorit, ale nezdá se zde být nebezpečno. Zástavba je postupně rekonstruována. Hned vedle muzea se nachází vyhlášená levicová krčma s příznačným jménem „Café in the Ghetto“. V těsném sousedství najdeme bustu Josefa Hybeše, pamětní desku na prvním vydavatelství Dělnické Rovnosti připomínající prvního redaktora Pankráce Krkošku, ale také dvě antikomunistické pamětní desky. Daleko není ani k pomníku prvorepublikových dělnických manifestací u dnes značně omšelých a částečně zbořených Šmeralových závodů. Tento pomník je pomočen a polit červenou barvou. Odpovídá tak stavu dnešních dělnických bojů.

Expozice v muzeu je poplatná současnému politickému axiomu, že Cikánům (tak jako skoro všem ostatním občanům) „ubližoval fašismus a komunismus“. Za pozornost stojí fotografie bídných cikánských osad z období 1. republiky. Dlužno dodat, že ani mnozí „bílí“ pracující tehdy nebydleli lépe. Přiznáno je i proticikánské zákonodárství té doby a perzekuce a další obtíže z něj plynoucí. Expozice je nekomentuje, nicméně obrázek o éře dnes tak obdivované „příkladné svobody, demokracie a prosperity“ si může udělat každý sám.

Ačkoli období budování socialismu hodnotí převážně negativně, nemůže zastřít značný sociální pokrok, k jakému v případě cikánské menšiny v Československu došlo. Uvádí např., že „v 50. letech se v romských osadách na Slovensku mnohdy vůbec poprvé objevil lékař“. Přiznává, že komunisté poprvé „vyhlásili rovnoprávnost všech lidí bez ohledu na původ, všem přiznali právo na práci“. V roce 1950 byl zrušen zákon z roku 1927 ´o potulných cikánech´. Na jedné z nástěnek je uvedena vzpomínka Eleny Lackové, narozené roku 1921: „Tatínek říkal celý život: Komunistická strana je pro chudé lidi. Nám Cikánům může pomoci jedině Lenin. … Pamatujte si, že jedině v komunistické straně neexistuje: Já jsem pán – ty jsi Cikán.“

Přiznán je „poměrně výrazný příklon Romů ke komunistické ideologii“ po roce 1945, dokladováno je jejich mohutné zapojení do údernického hnutí („Již přes dva tisíce cikánů úderníky“, Rudé právo 1950), budovatelská píseň v romštině z roku 1952 děkující soudruhům Stalinovi a Gottwaldovi, jsou uvedeny příklady cikánských absolventů vysokých škol, někdy i s titulem RSDr., nicméně jejich působnost v orgánech strany, v armádě či bezpečnosti je důsledně zamlčena. Snahy o rozptýlení cikánského etnika mezi ostatní obyvatelstvo a jejich asimilaci jsou v popisných textech odsuzovány, přitom právě díky této politice se životní úroveň Cikánů zvedla tak, jako nikdy předtím ani potom. S problémem kočování bylo už na konci 50. let skoncováno a zbořena byla i velká část nevyhovujících obydlí. Velká část cikánské populace se kulturně pozvedla a získala pracovní návyky. Předávání obrovského množství bytů v novostavbách cikánským rodinám je v muzeu zamlčeno nebo skryto v záplavě dalších informací.
Je smutné, že na úsilí o pozvednutí cikánské menšiny a její začlenění do společnosti nebyl dostatek času a po obnově kapitalismu se do značné míry znovu propadla do dřívější izolace, chudoby a zaostalosti. Došlo k obnově „ghett“ a posílil oboustranný rasismus. Tomu už se však muzeum prakticky nevěnuje.

Vývoji po roce 1989 ponechalo jednu malou místnost tvořenou pouhými nekomentovanými novinovými články (někdy jen vystřiženými nadpisy), mezi nimiž zvláště vyčnívá jeden adorující Václava Havla jako prý „prvního prezidenta, který přišel mezi Romy“. (To jim velice pomohlo…)

Socialismus dal Cikánům práci, stejná práva a povinnosti s ostatními občany, vzdělání, sociální zabezpečení, bezplatnou zdravotní péči, zajistil jim kvalitní a dostupné bydlení. Co jim dal kapitalismus? Muzeum…