Socialistický kruh (SOK) – sdružení pro levicovou teorii a Nadace Rosy Luxemburgové pořádaly ve středu 5. února 2014 v pražské galerii Tranzitdisplay veřejné setkání na téma „Formy odporu proti rasismu“, kterého se zúčastnili také členové Levé perspektivy. Do sálu v Dittrichově ulici na Novém Městě přišlo celkem asi 70 lidí, jimiž byl v podstatě plně obsazen. Moderátorem byl Filip Vidimský ze Socialistické solidarity.

Ačkoli téma bylo zdánlivě široké, ve skutečnosti se přednáška, následovaná diskuzí, zabývala především odporem proti rasismu v USA v 50. a 60. letech. Nina Bosničová se ve svém úvodním příspěvku věnovala Martinu Lutheru Kingovi (1929 – 1968), americkému černošskému duchovnímu. Ani v podmínkách České republiky, kde převažuje tendence USA nekriticky obdivovat v duchu neoriginálního hesla „USA – náš vzor“, není žádným tajemstvím, že ačkoli otroctví bylo ve Spojených státech zrušeno zákonem už v r .1865, nerovnoprávnost mezi černými a bílými obyvateli zůstala zachována a ještě v období po 2. světové válce zvláště v jižních státech USA ve zcela otevřené, až militantní podobě. Práva formálně zaručená ústavou a dalšími zákony byla ve skutečnosti potlačována a svévole bílých rasistických barbarů šla namnoze až k lynčování, beztrestnému týrání i zabíjení černých. (V jaké situaci byli černoši na jihu USA na konci 40. let názorně vykreslil např. sovětský spisovatel Ilja Erenburg ve své knížce „USA – Amerika po druhé světové válce“, česky vydané v r. 1950.)

Martin Luther King stanul v 50. letech v čele černého hnutí občanské neposlušnosti. To volilo nenásilné formy protestu proti rasismu v duchu odkazu Krista a Gándhího. Na heslo „kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem“ King v r. 1968 doplatil stejně jako oba jeho zmíněné vzory, byv zastřelen pachatelem, jenž nebyl dosud jednoznačně odhalen.

K nenásilným protestům patřilo např. sezení černochů na místech vyhrazených pro bílé či „jízdy svobody“ v dopravních prostředcích bez ohledu na rasovou segregaci. Nenásilné hnutí bylo násilně policejně potlačováno, King byl vystaven útokům i vězení. Dostavily se však i pozitivní výsledky, jako prosazení dalších zákonů na obranu černochů v l. 1964-68, zapojení bělochů do boje proti rasismu nebo mezinárodní uznání, stvrzené v r. 1964 Nobelovou cenou, kterou King obdržel jako do té doby nejmladší člověk. Na rozdíl od jiných černošských hnutí své doby King nikdy nepřistoupil na násilné formy odporu a s radikálnějšími skupinami odmítl spolupracovat, takže např. Malcolmem X (o něm níže) byl označen za kolaboranta s vládnoucí mocí.

Matěj Metelec promluvil o Malcolmovi X (1925 – 1965), který jako bojovník za práva černochů volil radikálnější metody než King, k čemuž ho vedl už jeho původ – otec byl zavražděn, matka skončila v blázinci a rodina byla rozdělena; Malcolm (rodným příjmením Little) vyrůstal u bílých pěstounů. V mládí se stal zločincem a v r. 1946 byl odsouzen na 10 let odnětí svobody. Ve vězení se zapojil do organizace „Nation of Islam“ (Národ islámu), která ale měla s islámem málo společného, protože jeho černí američtí hlasatelé o něm mnoho nevěděli. Po propuštění v r. 1952 se stal kazatelem a zakládal nové chrámy. V 1. polovině 60. let se rozešel s „Národem islámu“ a založil vlastní „Organizaci afroamerické jednoty“. Podnikl cestu do Mekky, setkal se s muslimy ostatních ras a upustil od hlásání černé výlučnosti a nenávisti k bílým. V únoru 1965 byl při projevu zastřelen členy „Národa islámu“, spekuluje se ale o podílu policie a tajných služeb (přinejmenším v nezabránění atentátu). Malcolm X chápal násilí jen jako prostředek obrany. Za pozornost stojí (jak uvedl M. Metelec), že Malcolm X byl stejně jako později Martin Luther King zavražděn v době, kdy pochopil, že příčinou rasismu je kapitalismus a začal hovořit o socialismu.

Ondřej Lánský se věnoval životu a dílu černošského aktivisty z USA (původem z Trinidadu) Stokelyho Carmichaela (1941 – 1998), vůdce hnutí „Black power“ (Černá síla). Ten nebyl sice stoupencem partyzánské války, ale žádal ozbrojování černochů dle možností daných zákonem za účelem manifestace síly. Carmichaelův antirasismus se řídil marxistickými tezemi. Otec „černého socialismu“ odmítal integraci černochů do tehdejšího (resp. současného) nespravedlivého systému a spojoval boj za práva černochů s bojem za socialismus. Lánský uvedl, že protičernošské kampaně v USA jsou srovnatelné s dnešními protiromskými náladami v ČR, kde dochází ke zhoršování životní úrovně většiny obyvatelstva. Hnutí proti rasismu si však musí vyjasnit svou politickou podstatu, uvědomit si, zda je rasismus problémem pouze kulturním či zda souvisí s kapitalismem a jestli je možné vyřešit rasový problém bez odstranění nesouměřitelnosti sociálních skupin.

Jako poslední z řečníků pohovořil Karel Veselý o radikální černošské hudbě. Před třemi lety vydal k tomuto tématu knihu „Hudba ohně“. Upozornil např. na odraz odlišného vnímání černochů ze strany bílých, což černochy vedlo k vizi své vlastní výjimečnosti a v hudbě se projevilo v nadpřirozených a mimozemských tématech, v nichž se černí pasují do role spasitelů. Zmínil také, že černoši nemají společný jazyk, ale mají společný rytmus, a představil některé nové hudební styly s využitím moderních technologií.

Po úvodních vystoupeních řečníků následovala téměř hodinová diskuze. Bohužel ta prodloužila akci na nepřiměřeně dlouhou dobu (od 19 do 21.35 hodin), přičemž během diskuze vzhledem k pozdnímu času posluchači ve větším počtu odcházeli. V diskuzi se probíraly např. otázky spojení černošského hnutí s protirasistickým hnutím bělochů a s dělnickým hnutím – to oboje bylo nedostatečné, částí černých vůdců dokonce odmítané. „Černí panteři“ hledali např. cestu ke studentům, kterým prodávali „rudou knížku“ Mao Ce-tunga, s dělníky však společnou řeč nenašli, ti byli na jejich požadavky málo radikální. Kromě toho šlo především o hnutí mládeže, nemající ohlas mezi lidmi vyššího věku. Část černochů sice sympatizovala se socialismem, Komunistická strana USA a další socialisticky orientované organizace však kladly důraz především na třídní boj a otázka rasismu oproti tomu byla pro ně podružná, což černé aktivisty odrazovalo.

Za výstižná považuji závěrečná slova Ondřeje Lánského (Socialistická solidarita; ProAlt) o nutnosti organizovat se a hledat různé formy odporu a spolupráce protestních hnutí. Současně kritizoval odtržení protestního hnutí od praxe, přílišný intelektualismus a neschopnost nalezení jazyka, který by oslovil masy. České protikapitalistické hnutí nemá jednotný postoj k vládě sociální demokracie a odbory v tomto hnutí zcela selhaly, jak v boji za práva zaměstnanců, tak proti rasismu, který přešly mlčením.

Aniž bych chtěl význam besedy o formách odporu proti rasismu snižovat, musím závěrem konstatovat, že právě na ní se přílišný intelektualismus a odtržení od praxe názorně projevily. Nevím, kolik zde bylo přítomno dělníků a lidí z nižších úřednických profesí, nicméně obávám se, že málokdo z nich by zde vydržel bezmála tři hodiny sedět a poslouchat. A asi by je nemile překvapilo stejně jako mě, že přednášející používali mnohé anglické názvy, výrazy, ba celé fráze bez jejich překladu do češtiny, takže posluchači, kteří pro svůj věk (školní docházku v době, kdy mezi vyučovanými cizími jazyky výrazně převažovala ruština a němčina), nižší nebo odlišně zaměřené školní vzdělání neměli možnost se anglicky naučit, nerozuměli. Z osob menšinové národnosti či rasy, kterých by se rasismus osobně dotýkal, zde nebyl patrně nikdo. Ale to není potíž jen této akce. Stejně jako v USA v 50. či 60. letech, tak i dnes u nás příslušnosti národnostních a rasových menšin bojují za svá práva samostatně a lidé z majority se organizují k boji za práva těchto menšin rovněž sami, přičemž vzájemná nedůvěra přetrvává…